Pavel Vrána: Netoxická náhrada olověných rybářských zátěží? Leda zlato a stříbro

Ranní rybaření, ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Michal Ritter / Flickr

V prvé řadě bych chtěl zdůraznit skutečnost, že naším cílem je vždy vytáhnout z vody celou soustavu, kterou nazýváme udice, včetně olova. Činíme tak ve vlastním zájmu – jak ekonomickém, tak ekologickém. Samozřejmě nelze vyloučit, že se nám háček někde zasekne a část udice prostě nevytáhneme. Nestává se to tak často, ale stane se to – to musíme v rámci objektivity připustit.

Důležitá je velikost používaných zátěží a tady je asi odpověď pro pana Dvořáka a řadu dalších tazatelů. Z celkového objemu u nás použitých (a navíc utržených) olověných zátěží tvoří ty, které mají velikost, kterou mohou polknout ptáci, absolutní minimum.

Nějaký odhad této velikosti mám, máme přes 100 slepic, asi 20 pekingských kachen, 5 indických běžců. Tedy povězme, že na kachny zapomenout nemohu :D Mimo to pozoruji a zkoumám, jakou potravu a grit přijímají.

Navíc je pravdou, že jako rybáři opravdu nechytáme na mělčinách, kde běžně hledají svou potravu kachny a další vrubozobí ptáci.

Nechť se nikdo nezlobí, ale nikdy jsem nikde nečetl o tom, že by se u nás otrávila nějaká kachna, labuť, anebo jiný vodní pták v důsledku požití rybářského olůvka. Na počátku svého článku uvádí pan Dvořák studii z Anglie. Ta již před časem zakázala používání olověných nástrah na svém území (proto je v článku uváděná studie M. Birkheada cca. 40 let stará). Rybáři na to zareagovali a začali namísto olověných zátěží používat zátěže zinkové (pár jich ještě mám v krabičce po návratu z návštěvy u kamaráda v Sussexu). Kde je problém? Zinek je vysoce toxický pro rybí plůdek. A opravdu nevím, zda je nebohému ptáku o mnoho lépe, polkne-li namísto zátěže olověné zátěž zinkovou. Opravdu nejsem odborníkem na ptáky, ale z hodin chemie pamatuji, že reakce zinku s kyselinou chlorovodíkovou byla celkem bouřlivá, proto pochybuji, že by to zůstalo bez následků. Když už tak hovoříme o labutích, protože se často procházím po pražské náplavce v rámci výkonu funkce rybářské stráže a zdá se mi, že labutí zde mocně přibývá, přičemž rybáři chytají všude kolem nich. Tedy, Vltava není Temže a zkušenosti z Anglie jsou z nějakého důvodu v našem případě nepřenosné.

A protože věřím, že řada z ctěných čtenářů mého článku neměla tu čest pozvednout rybářský prut, musím trochu korigovat hlasy mluvící o tom, že přeci není problém olovo nahradit nějakou méně toxickou sloučeninou.

Za prvé, jedinou podobnou netoxickou sloučeninou je zlato a stříbro. Oba prvky jsou měkké a v podstatě netoxické. Nejste-li ropný šejk, asi můžete rovnou vyloučit tuto jinak zajímavou a ekologicky přijatelnou variantu (i když by zavedení povinnosti zlatých zátěží možná rozpoutalo vlnu zlatokopeckého šílenství a v mnoha trampských osadách by se ozýval radostný hlahol).

Za druhé, standardní zinkové zátěže jsou o poznání lehčí (což je, jak uznáte, u zátěže celkem problém) a hlavně tvrdší, než olověné. Narušit si s nimi strukturu vlasce jde raz dva (používal jsem je několik let). A dále – mají tendenci hezky rychle oxidovat na povrchu a pak pod vodou „svítí“, takže ryby varují na dálku. K tomu jsme si rovnou řekli, že zinek není žádný pramen zdraví z Posázaví, takže myslím, že Anglie právě vyhání čerta ďáblem. A nevěřím, že by labutím z nějakého důvodu více šmakovalo olovo než zinek.

Ne, konec žertů – skutečnost je taková, že žádná jiná varianta prostě není k dispozici. Kdyby tomu tak bylo, používal bych jí jako první. A kdybych byl přesvědčen o tom, že tím něčemu škodím, nepoužíval bych ji vůbec. Velké olověné zátěže jsem dávno nahradil kamennými, při muškaření používám wolfram. Pro „nerybáře“ šmahem doplním, že wolfram je nejen extra drahý, ale také extra teplotně odolný (takže si ho doma „na koleně“ určitě neodlijete), ale hlavně extrémně tvrdý – takže broček z wolframu spíše praskne, než by se dal natisknout na vlasec – a proto se pro některé metody lovu jako zátěž prostě použít nedá. Měď je extra toxická pro vodní bezobratlé. Co takhle dát si uran? O používání dalších variant zaručeně netoxických náhražek mohou zasvěceně hovořit zvláště ti, kteří je nikdy v praxi nepoužili a nepodívali se do chemických tabulek pro druhý stupeň základní školy (takových jsou plná diskuzní fóra).

Snad jen závěrem bych chtěl říci, co mne, člověka mírné povahy pozvedlo ze židle a vedlo k jisté filipice proti postupu EU, respektive ECHA. Na počátku chlácholivě hovořili – „jen dva prstíčky tam strčíme, hned zase půjdeme“, dejte nám nějaké informace o používání olova v ČR, my jen analyzujeme, žádná omezení neplánujeme. Pak obratem zkusili pokoutně prosadit zákaz olova, ale narazili na odpor. To nečekali. Tak se vyzbrojili rozsáhlými studiemi o tom, jak je olovo škodlivé – tyto studie si samozřejmě zaplatili z naší kapsy – a nyní to zkouší zákaz prosadit znovu, jen trochu jinak. K nějaké demokracii má celý postup zatraceně daleko.

Kdyby bádáním přišli na sloučeninu, která svými vlastnostmi olovo nahradí a nebude přitom toxická, měla by ECHA nehynoucí zásluhy a klaněl bych se jim jak medvěd Ivánek v Mrazíkovi. Kdyby prokázali, že na našich rybářském revíru v důsledku používání olůvek signifikantně vzrostla hladina olova ve tkáních rostlin či živočichů – ano, toto by mělo váhu. Ale četli jste, co tato instituce píše na svých stránkách? Srv.: https://echa.europa.eu/hot-topics/lead-in-shot-bullets-and-fishing-weights

Tam se to doslova hemží různými „suggest“, „assume“ a „estimate“. Hrají na city a píšou o milionu ohrožených dětí, těhotných ženách a stamilionech ohrožených ptáků – protože právě na to by mohla veřejnost slyšet. Vše „odhadujeme“, „předpokládáme“ nebo “usuzujeme“.

Děti a těhotné prý totiž ohrožuje zvěřina (maso), protože může obsahovat stopy olověných fragmentů střel. A dříve tomu bylo jak? Měli jsme tu hlavně zajíce, králíky, koroptve a křepelky, zvěře bylo dost – používaly se malinké broky… Já se divím, že jsem se vůbec narodil. Nějak mi to nesedí.

Tvrdí, že odrazivost olověných střel je prakticky stejná, jako u střel z náhražek. O kus dál připouští, že policie, vojáci a ochranná služba si asi ponechají olověné projektily. Pročpak asi? Nenabízí se nějaké vysvětlení? Jedno bych měl!

Pak jsem si přečetl, že jednou z možných cest intoxikace je, že ryba pozře rybářské olůvko anebo nástrahu s olovem, uhyne, pak jí sežere predátor nebo mrchožrout a hup, otráví se olovem. Takový blábol od lidí, kteří se pokouší uchopit kormidlo Evropy! Z těch mnohých ryb, co jsem kuchal já, kamarádi – ani jsem neslyšel o rybě, která by jedla rybářské zátěže. Ano, hypoteticky se to může stát, ale to má mrchožrout větší šanci, že najde v lese zastřeleného podnikatele a zďobne ho i s olověnou kulkou v hrudi. Tedy promiňte mi, prostě jsem ztratil trochu své víry v serióznost argumentů těch, kdo nám předkládají – ba téměř diktují své požadavky…

Přečtěte si také |

Jaroslav Dvořák: Proč zapomněl Vrána na kachny? Rybářská olova jsou pro ně skutečně toxická