Jiří Oliva: Věda má být nástrojem poznání, nikoliv moci

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Lesy ČR

Když se vrátím k tiskovým zprávám z lesnického oboru, nestačím se divit. V druhém pololetí loňského roku skupina vědců požadovala otevřeným dopisem odvolání náměstka ministra zemědělství pro lesní hospodářství Patrika Mlynáře. Důvodem byl jeho názor na hospodaření v oblasti lužních lesů jižní Moravy, konkrétně v oboře Soutok.

Nedávno jsem se dočetl, že prakticky stejná skupina vědců podává žalobu na Lesy ČR z důvodu hospodaření v oboře Bulhary, spravované lesním závodem Židlochovicích. Pokud by tyto snahy měly úspěch, dostali bychom se do sedmdesátých let minulého století, do doby tzv. normalizace.

Přečtěte si také |

Entomologové podali trestní oznámení kvůli vyhubení motýla jasoně na Pálavě

Mnozí z nás velmi dobře pamatují dobu, kdy byl správný jen jeden názor. Není důležitý, zda je to názor „strany a vlády“ nebo názor jiné skupiny. Za odlišný a svobodný názor se ve zmiňované době rovněž přicházelo o zaměstnání, občas se použilo nějaké to křivé obvinění a já jsem si, zřejmě naivně, myslel, že tato doba je už 50 let pryč. Nicméně podívejme se tímto pohledem na obě zmíněné kauzy.

Společným jmenovatelem obou případů je skupina vědců. Jejich počet (údajně 6500) se snaží vyvolat dojem, že podstatná část odborné vědecké komunity podporuje jejich názor.

Přečtěte si také |

Dušan Utinek: Příkopy je třeba hloubit a obraz nepřítele stále vytvářet!

Není to pravda. Odborné vědecké společnosti, které podporují podpisem svých šéfů své požadavky, tvoří úzkou skupinu vědců, zaměřených na ochranu jednoho nebo více druhů. To je jistě chvályhodná činnost a sám si takové vědecké činnosti vážím, pokud ovšem slouží poznání. Použitá silová forma však slouží nikoliv poznání, ale likvidaci rozdílných názorů a v tomto případě dokonce vyúsťuje v požadavek ztráty zaměstnání. Definic vědy existuje v literatuře velké množství a ve velké většině z nich najdeme termín „systematické poznávání“. Zde použité přístupy však nesou znaky nikoliv poznávání, ale kádrování.

Další otázkou je vztah vědních oborů mezi sebou. I zde by měl platit princip syntézy, a nikoliv nadřazenosti určitých oborů vůči jiným. Jednou z hlavních charakteristik lesnických vědních oborů a lesního hospodářství obecně je multidisciplinární přístup.

Pro lesnické odborníky, kteří jsou dnes vševědoucími ekologickými iniciativami s oblibou dehonestováni, neexistuje a nemůže existovat pouze botanika, arachnologie, herpetologie, entomologie, ornitologie a další obory se silným akcentem protekcionismu. Musí respektovat také poznatky ekologie, ekonomie, politologie i sociologie a také mnoho věd technických.

To se odrazilo i na vývoji věd lesnických. Jejich představitelé se u nás i ve světě profilovali spíše jako strukturalisté. Chápali každý objekt jako složitý systém vztahů mezi elementy, systém zapojený do ještě širšího systému vztahů ve svém okolí. Většina z nich, např. Henri Bioley, Georg Ludwig Hartig, Hugo Konias, Josef Konšel a mnoho dalších byli i významní praktici a spravovali rozsáhlé lesní majetky. Ti všichni hledali kompromisy mezi svými vědeckými poznatky, poznatky jiných vědních disciplín, zájmem vlastníka a nutnými ohledy historickými, společenskými i sociálními.

Takový přístup je nutný i v lesích jak Soutoku, tak v oboře Bulhary. Obojí vznikly prokazatelnou činností člověka, konkrétně lichtenštejnských lesníků v 17. a 18. století a je namístě, aby dnešní lesníci v jejich práci pokračovali. Samozřejmě s ohledem na podmínky dnešní a samozřejmě i dnes s pohledem multidisciplinárním a hlavně – s jednoznačnou odpovědností za výsledek.

V případě negativního dopadu navrhovaných opatření budou k odpovědnosti voláni vědci? Jaká bude odpovědnost všech, kteří podepisují silácká prohlášení. která stínají hlavy určitých osob nebo podávají trestní oznámení? Samozřejmě nulová! To je však namístě, protože věda má poznávat, vzdělávat a informovat, nikoliv však rozhodovat či volat po stínání hlav.

Byť se takový přístup zdá logický, v ČR je to jinak. Když se kdekoliv objeví krásné a biologicky hodnotné lesní partie, které vznikly uvědomělou hospodářskou činností člověka, okamžitě se objeví snahy rádoby ekologů, jejichž cílem je lesníky odtud „vypráskat“ a území převzít do vlastní správy. Často je to spíše boj o moc a o peníze než o zachování přírody, a protože jsem v létech 2011-12 byl členem Rady státního fondu životního prostředí, mohl bych o racionalitě „ušlechtilého utrácení“ peněz za účelem ochrany přírody dlouze vyprávět.

Velmi příznačný pro tyto aktivity je i despekt k jiným ochranářským aktivitám, konkrétně k biosférickým rezervacím.

V kauze Soutok v dopise požadujícím odvolání náměstka ministra dokonce aktéři uvádí: “ biosférické rezervace nemají žádnou oporu v našem právním systému. Z jejich existence proto neplyne nic, co by jakkoli přispělo k ochraně přírody jejich území. Biosférické rezervace tedy neposkytují nejen adekvátní, ale dokonce vůbec žádnou ochranu území“.

Autory vůbec nepodezírám z neznalosti problematiky biosférických rezervací. Pouze nerozumím tomu, proč takovou argumentaci používají. Nepochybně velmi dobře ví, co jsou BR, kdo je vyhlašuje a jaký je jejich smysl a činnost. Skutečnost, že se činnost BR nezaměřuje pouze na ochranu a podporují přírodě blízké hospodaření, které zajišťuje trvale udržitelný rozvoj, není přece handicapem, ale spíše naopak.

Také jistě ví, že ochrana přírody je jednou ze základních funkcí BR, spolu s podporou trvale udržitelného rozvoje, výzkumu, environmentální výchovy a také vzdělávání. V jádrových oblastech BR je pak ochrana hlavní prioritou.

Na rozdíl od ČR mnoho zemí BR do své legislativy zařadilo. To, že to tak v ČR není, je pouze ukázkou přístupu k ochraně přírody, která je doslova sekernicky vyžadována zákony, vyhláškami a správními řízeními ze strany zejména ČIŽP a zpochybňuje dobrovolné aktivity společnosti, které vedou k ochraně přírody a šetrnému hospodaření s ní.

Tzv. „přístup k ochraně přírody zdola“ je aplikován v mnoha zemích, které nám jsou často dávány za vzor. Je nepochybně účinnější než super přísná legislativa, která vede spíše k obcházení než k užitku.

Já osobně považují činnost biosférických rezervací, Českého svazu ochránců přírody a dalších aktivit tohoto druhu za daleko prospěšnější než jednostranné a silou vymáhané prosazování vědeckých názorů, za jejichž důsledky autoři nikdy odpovědnost neponesou.

V jednom, z publikovaných textů jsem zaznamenal větu, že pan náměstek MZe urazil svojí odpovědí všechny vědce. A není snad urážkou všech, kteří se ve svém volném čase a často za své peníze angažují v biosférických rezervacích a o kterých pak někdo prohlásí, že z hlediska ochrany přírody neznamenají vůbec nic?

Ve většině případů těchto konfliktů se neřeší situace, co se stane, když realizované řešení na základě údajně vědeckých závěrů očekávaný efekt nepřinese.

V případě Soutoku totiž existují vědecké názory i zcela opačné - varují před neodpovědnými experimenty spočívajícími v prosvětlování porostů a úpravy vodního režimu na rozsáhlých plochách porostů. Tento názor se opírá jednak o dlouholeté zkušenosti lesníků s pěstebními zásahy v lužním lese a o znalost hydrologických poměrů oblasti. Řada vědců spatřuje obrovské riziko především v nástupu buřeně, světlomilných dřevin, poklesu hladiny spodní vody atd.

I na to však mají vědecké přístupy svoji metodu a sice experiment. Spočívá v tom, že na určitém území, věci apod. se v omezeném rozsahu ověří, zda předpokládaná hypotéza je pravdivá a její uplatnění povede k očekávaným výsledkům.

Přečtěte si také |

Dušan Utinek: Příkopy je třeba hloubit a obraz nepřítele stále vytvářet!

Pokud vím v oblasti Soutoku bylo takové řešení mnohokrát nabízeno, ale velikášské požadavky na vyhlášení velkoplošného chráněného území tyto snahy významně omezují. Stejně tak při výměře obory Bulhary by LZ Židlochovice pravděpodobně souhlasil s vyčleněním omezené plochy, kde se prověří, jaký vliv mají opatření navrhované vědci na výskyt jasoně dymnivkového.

Pokud však kterákoliv skupina vědců předpokládá, že trestní oznámení v této věci je nejlepší metodou komunikace, mohu po 44 letech praxe ve všech úrovních lesního hospodářství, lesnické akademické sféře i v činnosti politické zcela nevědecky, ale odpovědně prohlásit, že se jedná o hluboký omyl.