Dušan Utinek: Příkopy je třeba hloubit a obraz nepřítele stále vytvářet!

Docent Oliva ve svém článku na Ekolistu „Věda má být nástrojem poznání, nikoliv moci“ z 12. 5. 2021 srovnává způsoby akademiků a dalších nadšenců zabývajících se ochranou přírody se způsoby z 50. let a říká, že se toho už nechtěl dožít. Naopak já mám tento dojem z jeho textu, který je napsán v duchu: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Předem chci uvést, že profesně nejsem ochránce přírody ani výzkumník a prožil jsem a prožívám ve venkovním lesnickém provozu v holínkách určitě delší období než pan docent. Ale právě z toho lesnického provozu mám jednu zkušenost. Nějak se od sebe vzdalujeme. Všichni, kteří se nějak o lesy a šířeji o přírodu zajímáme.

Přední představitelé oboru lesnictví příliš často žehrají na to, že jim někdo hovoří do jejich konání, případně, nedejbože, upozorňuje na chyby. A ochranáři naopak mají lesníky za drancovníky a vymáhají splnění nerealizovatelných opatření. Bez té odpovědnosti, v tom s docentem Olivou souhlasím.

Dávno už minuly doby, jak bylo častokrát publikováno, kdy hajný byl na obci hned třetí důležitá osoba po starostovi a farářovi. Stejně tak se vytrácí, nebo už vytratil, hlavní zájem společnosti na existenci lesů, a to zajistit dostatek kvalitního dříví pro rozvíjející se průmysl. První průmyslová revoluce už je za námi, zájem společnosti se pomalu přesouvá k zajištění tzv. mimoprodukčních funkcí, a to především významu lesů pro zadržení vody v krajině. Ale představitelé resortu lesnictví zůstávají na postupech a východiscích lesnictví starého dobrého Rakouska. A protože už to z řady příčin nejde, je potřeba vytvářet obraz nepřítele, který za to může a na jehož hlavu je možné všechny nezdary svést.

Nebudu se pouštět do zpochybňování některých údajů ze zmíněného článku, byť mě práce s daty a jejich interpretace poněkud nadzvedává, zejména kladením rovnítka mezi dnešní soubor činností nazývaný hospodaření v lesích v porovnání s týmž někdy v 19. století. A také, zda je lesnictví stálý boj za produkci dříví a tvorbu co nejvyšších krátkodobých zisků, nebo cesta k zachování přírodního bohatství včetně obnovitelné suroviny. To přírodní bohatství má častokrát větší cenu než např. Karlštejn, a ten přece nesmí spadnout, že.

Není možné házet všechny lesníky stejně jako všechny z komunity vědců a dalších ochránců přírody (byť tento pojem je velmi zjednodušující) do jednoho pytle. Názory kritizovaného článku představují především názory vedení Lesů České republiky, případně soustavy státní správy lesního hospodářství. Ta ostatně předvedla svou akceschopnost v dobách, kdy ještě mělo smysl ukládat opatření proti šíření podkorního hmyzu. Teď stále žije v představě, že lesy jsou především zdrojem obnovitelné suroviny a ostatní funkce lesů – užitky z nich – pak přijdou samy.

Přitom ochranáři (opět používám velmi nepřesný termín) se v diskusi s místním lesníkem na konkrétní lokalitě většinou dokáží domluvit. Ať se to spoustě lidí nelíbí, existence obou oborů má smysl ve spolupráci.

Ochranáři dokáží pojmenovat to, co je unikátní a nenahraditelné, i jak má ona lokalita vypadat v cílovém stavu, aby dále nedocházelo ke genocidě dalších a dalších druhů. A lesník tím, že je zvyklý technicky myslet, je schopný nabídnout konkrétní a realizovatelná řešení, jak toho dosáhnout. Bohužel, na vyšších úrovních tato snaha o spolupráci mizí. Takže je potřeba si před veřejností a vlastními venkovními zaměstnanci hrát na ublížené, zaklínat se padesátými léty a demokratickými principy.

Autor tohoto článku má pochopení pro různé kritizované aktivity různých skupin vědců. Protože pokud se s nimi dlouhou dobu nikdo nebavil a jejich názory a poukazování na potřebu různých zásahů či požadavků na změnu hospodaření byly shazovány ze stolu, nedivím se, že sahají po různých krajních řešeních. Vybavuje se mi úsloví o psovi zahnaném do kouta, jak začíná kousat. Já vím, že s řadou lidí z ochranářské komunity je obtížné diskusi vést, nicméně je to nezbytné.

Většina lesů u nás je v nějaké formě veřejného vlastnictví, celý článek docenta Olivy je zaměřený na lesy ve správě (nikoli vlastnictví, vlastníkem je Česká republika!) podniku Lesy České republiky. Takže jako lesníci u různých veřejných majetků (stát, obce) si musíme zvykat na to, že nám do toho bude hovořit stále víc lidí. A čím víc se budeme oné diskusi vyhýbat, tím víc budou jejich snahy o nápravu stavu nepříjemnější.

---

reklama

---