Karel Stibral: O lásce k plotům aneb Botanická zahrada versus příroda
Botanická zahrada totiž ústy svého (dnes již odvolaného) ředitele prezentuje oplocení a prokácení poměrně rozsáhlého a přes pět desetiletí starého lesa jako službu veřejnosti, ale i přírodě a její biodiverzitě. Samozřejmě, ředitel botanické zahrady chce vytvářet botanickou zahradu a ne nějaký obyčejný lesopark a v tom je jeho snažení zcela pochopitelné, dělá svou práci. V širším kontextu je však celá akce poněkud nesmyslná – již existující les, kde si mohli místní zaběhat, hrát s dětmi či vyvenčit psy a užít si přírody, aniž by předtím museli nasednout do auta či autobusu, bude nahrazen umělým prostorem jakési přírody konstruované, ale takzvaně hodnotné.
Botanická tu reprezentuje v křiklavější formě zvláštnosti našeho vztahu k přírodě. Na jedné straně ji považujeme za něco, co má zcela sloužit našim zájmům ve formě polí či hospodářského lesa, ale i rekreačního prostoru. Na druhou stranu si uvědomujeme, že spíše my potřebujeme ji a ne ona nás, a vzhledem k alarmujícímu mizení řady druhů i biotopů máme tendenci ji bránit, vytvářet jakési enklávy, kde jí chráníme před sobeckými „lidskými zájmy“.
Tato vytváření ochranných zón, a je jedno jak je nazýváme, zda rezervace, CHKO, národní park, apod., však většinou zase jen reprezentují určité aplikace našich idejí, a tedy i našich zájmů v přírodě. Ono to ani jinak samozřejmě nejde, jsme lidé a ne třeba dešťovky či puštíci, ti by si jistě ochranu přírody představovali jinak. Taková „aplikace“ vytváří absurdity nahlédnutelné i z naší lidské perspektivy. Mezi ně patří jak vznik nenávisti místních lidí k institucím přírodu chránícím a pak i k ochraně přírody jako takové, tak z druhé strany jednoduše to, že různé snahy přírodu chránit ji mohou v konečném důsledku spíše poškozovat. V globálním měřítku připomeňme třeba sázení palmy olejné pro výrobu biopaliva, vedoucí v důsledku ke kácení deštného pralesa.
Ale zpátky do středoevropského prostoru, ba do Čech. Botanická zahrada je pěkným příkladem obou prapodivných důsledků obecně neujasněného vztahování se k přírodě, tedy k něčemu, co znamená v původním významu to, co se samo rodí a přirozuje bez lidské pomoci (abychom se odvolali na řecký výraz pro přírodu a přirozenost fýsis), nebo co je samo-sebou (s odvolávkou na čínské c´-žan).
Výsledkem pokrouceného vztahu k přírodě je v konkrétním případě botanické zahrady v Troji výstavba skleníku na místě, kde stály stromy či přímo les, nebo vytvoření jakési pseudoamerické lesostepi protkané cestičkami namísto sice takzvaně biologicky nehodnotného, ale přeci jen pěkného a vzrostlého borového lesa.
Nezastírejme si ale, že otázky co a jak chránit jsou značně komplikované a výsledek nejednoznačný. Na obecné úrovni se sám neodvažuji formulovat některé teze, které by mohly dát jasnou odpověď či nějaké východisko. V řadě ohledů nám nepomohou ani přírodní vědy, které sice mohou nabídnout základní data, a především v konkrétních případech mohou pomoci rozhodnout, ale v obecné úrovni nejsou jediným zdrojem a už vůbec ne motivací ochrany přírody.
Botanická zahrada v Troji se z pohledu předchozího stavu zcela evidentně podílí na poničení značné rozlohy sice uměle vysazeného lesa (ale který takový v Čechách není?) i strání se stepní vegetací ať již přímým vykácením, nebo zastavěním jako v případě skleníků či plánovaných cest a restaurací.
Otázkou, kterou by rád nadhodil tento článek, je problém, zda botanická zde nepředstavuje i obecně příklad střetu některých dobře míněných zásahů do přírody ať již s obyvateli, tak s přírodou. Jinými slovy, zda fakt, že někteří místní lidé instituce chránící přírodu doslova nenávidí (vzpomeňme na Šumavu), není ještě posílen paradoxem, že se ochrana děje za jistého ničení přírody a má tedy přesně opačný účinek, než s jakým je podnikána. Jakkoli je příklad botanické zdánlivě zavádějící, protože se jedná o terén v podstatě uměle utvářený a managementem značně odlišný od toho v národním parku, je možné, že zdaleka není tak propastný. Společná je zde celá řada věcí: deklarovaná vědecká motivace (zejm. tzv. ochrana biodiverzity), někdy poměrně masivní lidské zásahy (třeba kácení v druhé půlce 20. století zasázené kleče v Krkonoších), stejně jako snaha oddělit lidi od „přírody“, aby ji nemohli poškozovat (pošlapat kytičky na záhonu, rušit tetřevy atd.). Všechny tyto věci jsou často potřebné, dohromady ale můžou vést někdy k tomu, že v důsledku jde o jakési vytváření přírody, tedy o jakýsi protimluv, neboť příroda má být právě to, co je tu samo sebou, co se rozmnožuje samo bez našeho úsilí.
Je typické, že je zde chráněna či doslova pěstována nejen určitá představa o přírodě, ale i poněkud odcizený způsob nazírání na ni. Člověk na ní totiž nazírá jaksi zvnějšku, z vyasfaltovaného chodníčku či přímo cyklostezky, jaksi zpoza plotu. Jako by všude bylo hlavním cílem jakési botanické či zoologické zahradničení, kdy je příroda ať již zušlechtěná či „divoká“, nabízena spíše jako jakýsi výběh, který je nahlédnutelný jen zvnějšku a dovnitř je umožněn jen vstup ošetřovatelům/zahradníkům/ochranářům. Stále se zde vzájemný vztah točí kolem dvojice oběť-násilník, a to nejen ve smyslu, že člověk může ublížit přírodě (pošlapat orchidej, znečistit pramen), ale i ona jemu (může na vás spadnout uschlý smrk, zapadnete do bažiny atp.).
Aby bylo jasné – již ve zmiňovaném případu Šumavy stojím spíše na straně těch, kteří chtějí nechat volné ruce přírodě. Zároveň si ale myslím, že současná situace je podpořena i jistou předchozí snahou vyloučit direktivně člověka (ať místního či turistu) z území, kam měl po staletí přístup a které v podstatě obýval. Snahou udělat zde jakousi zoo ve velikém prostoru, kde jsou vyčleněny cestičky pro návštěvníky a zbytek zaujímají oplocené výběhy a případné stánky s buřty. (Jinými slovy: jsem pro větší míru svobody pohybu turisty-chodce, naopak pro méně vstřícnosti vůči turistovi-cyklistovi-automobilistovi-rekreantovi apod.)
Nyní mě ale zajímá především to, co se děje doslova před mými okny – v rámci snahy udělat přírodu pestřejší (není to samo o sobě nesmysl a troufalost?), krásnější, a také prostě z důvodů potřeby proinvestovat relativně velké dotace se zde poměrně pěkný les mění opět na jakousi expozici, na kterou se člověk může dívat zvenku, zpoza ohrazení, nikoliv v ní být. Je jasné, že tu asi není rozumné ani možné mít úplnou divočinu (to by z bezpečnostních důvodů skoro nikdo nepřijal, přeci jen tu táboří bezdomovci), je ale nutným protipólem zcela umělé území?
Zdá se, že některé dílčí úspěchy se iniciativě Proti plotu podařily – například odešel ředitel nekomunikující s veřejností, objevily se v rekordně krátké době nové vstupy, občanům byly rozdány permanentky. Nemění to ale zatím nic na dalších plánech botanické zahrady (alespoň podle navrhovaného generelu, podkladu pro otázky územního rozvoje), která se postupně snaží přeměnit les na uměle konstruovanou a oplocenou formu přírody, která bude ještě méně sama od sebe, než je příměstský les. Není ale i takový les vlastně cennější než záhony severoamerických či asijských rostlin, protkané cestami a doplněné restauracemi (také v plánu) prostě proto, že v rámci velkoměsta je něco přírodě bližšího hodnotnější než další umělá plocha? Botanické zahrady i zahrady obecně jsou samozřejmě cenné, potřebné a jednoduše zajímavé a krásné, ale je nutné kvůli nim ničit přírodu?
Aby těch paradoxů ale nebylo málo, možná je zabrání lesa a jeho přebudování na oplocenou botanickou zahradu jedinou obranou proti stále se rozpínajícím developerům, kteří si brousí zuby i na zdejší volné plochy. Základní otázka však zůstává: Opravdu je nutné proměnit každý kousek země na něco, co navrhoval architekt, ať již ten „normální“ či zahradní?
reklama
Další informace |
Chvála kamenů, hvězd a pozornosti
Krajinomalba kupodivu žije
Karel Stibral: Přinese Metropolitní plán konec zeleně v Praze?