Miroslav Bobek: Poslední divoký kůň (snad) již bez otazníků

Vědecká práce, kterou loni publikovali Timothy T. Taylor a Christina I. Barrón‐Ortiz, má nepříliš poutavý název. Jmenuje se Rethinking the evidence for early horse domestication at Botai (Přehodnocení důkazů pro ranou domestikaci koní v Botaji). Jenže je velmi zajímavá. Když jsem ji četl, vzpomněl jsem si na kdysi oblíbený krasohled. Stačilo jím pootočit, aby se barevná sklíčka přeskládala do nového, diametrálně odlišného obrazce. A právě obsah zmíněné práce mohu přirovnat k pootočení krasohledu. Náhle je před námi zcela jiný obraz.

Poměrně dlouho se předpokládalo (i když ne všichni s tím souhlasili), že zhruba pět a půl tisíce let staré kosterní pozůstatky koní, které byly nalezeny v severním Kazachstánu, by mohly být nejstarším dokladem jejich domestikace. Že to byli lidé tzv. botajské kultury, kteří tyto koně chovali a využívali jako hospodářská a jízdní zvířata, a že z těchto koní snad vzešli i současní koně domácí. Pro domestikaci botajských koní svědčily například stopy po udidlech na dochovaných zubech nebo pozůstatky jam naplněných rozpadlou vegetativní hmotou, které byly považovány za zbytky koňského trusu.

Významnou změnu většinového pohledu na botajské koně přinesla počátkem roku 2018 práce 47 autorů vedených Charleen Gaunitz. Nesla název Ancient genomes revisit the ancestry of domestic and Przewalski’s horses (Starobylé genomy odkrývají původ domestikovaných koní a koní Převalského). Na základě genetických analýz v ní bylo prokázáno, že koně botajské kultury nejsou předky našich domácích koní (včetně mustangů a všech dalších zdivočelých forem) a že mnohem blíž měli k jiné linii – a sice ke koni Převalského. Podle jedné z krajních interpretací získaných výsledků by dokonce koně Převalského mohli být zdivočelými potomky domestikovaných koní botajské kultury. Kůň Převalského by v takovém případě byl sice jediným zbývajícím reprezentantem unikátní linie koní, nikoli však„posledním divokým koněm“.

Střih a další změna obrazu, nyní již bezprostředně související s prací citovanou v úvodu. Taylor a Barrón-Ortiz v ní rekapitulují důvody, proč botajské koně nelze považovat za domestikované. K těm velmi závažným patří skutečnost, že věkové složení zvířat zjištěné z kosterních pozůstatků neodpovídá věkové struktuře koní v chovu. Sami se pak zaměřili na posouzení poškození zubů, která měla být způsobena použitím udidla. A světe div se, identická poškození nalezli i na zubech divokých pleistocenních koňovitých ze Severní Ameriky!

Mohli tak konstatovat, že poškození zjištěná na zubech botajských koní byla pravděpodobně způsobena přirozenými poruchami ve vývoji a opotřebením spíše než kontaktem s udidlem. To je ovšem velmi silný argument na podporu jejich tvrzení, že botajští koně nebyli domestikovaní, nýbrž že šlo o divoké koně Převalského, které lidé botajské kultury ve velkém lovili. Ostatně nálezy kostí pocházejí z míst, která se pro takový lov jeví jako stvořená.

Pravděpodobný obraz je tedy nyní takový, že kůň Převalského není zdivočelým potomkem dávného domestikovaného koně, nýbrž tím, za co jsme ho vždycky považovali: posledním, a tudíž v současnosti také jediným divokým koněm.

---

reklama

---