Olga Lepšová-Skácelová: Obora Obelisk kritickým pohledem ekologa

Jezírko Kutnar v květnu 2010. Populace leknínu obnovená ze semenné banky, stav 3 roky po revitalizaci.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Olga Lepšová-Skácelová

Mnohé z napsaného opravdu platí. Jednoznačně pozitivní je zadržení vody v krajině, obnova tůní, výsadba stromů… Ale nakolik je „záchrana krajiny“ skutečně primárně zásluhou majitele obory, „mecenáše přírody“?

Povodňování lužní krajiny ze soustavy Novomlýnských nádrží (jejichž vybudováním bylo zničeno srdce lužní krajiny, přes půldruhého tisíce hektarů lužních lesů a luk se sérií ramen a tůní, přirozeně vznikajících, stárnoucích a zazemňovaných a zase obnovovaných povodňovou vlnou) bylo a je součástí plánu správce toků a nádrží, kterým je Povodí Moravy. Tato strategie byla vymyšlena nezávisle na později vzniklé oboře.

Rozhovor s krajinným architektem vyznívá jako „my jsme si ten zázrak vymysleli a krajinu zachránili“. Nikoliv. Vlastník obory jen využil ke své propagaci již probíhající projekt, aniž by musel (jako je to ve většině případů využití vody) za vodu platit. Je neetické přičítat za povodňování zásluhy majiteli obory. V případě osoby projektanta může jít o zneužití jeho neinformovanosti (pokud by tedy strategii Povodí Moravy neznal, což by bylo při projektování v nivě s podivem).

Kolem výkupu pozemků budoucí obory byla řada nejasností. V 90. letech blokovala připravované rozšíření Chráněné krajinné oblasti Pálava na tohle přírodně mimořádně hodnotné území nemožnost dohledat pozemkové vlastnictví jednotlivých kousků půdy. Pak najednou přišel zlom: jistý úředník z okresního úřadu se stal privátní osobou a poradcem zájemce o oboru, vlastníci byli nalezeni a pozemky kus po kuse vykoupeny. Ti, co se půdy předků drželi zuby nehty, dostali echo: „bráníte se, ale my to stejně vykoupíme a Vás na zbytku oplotíme…“

Minulý odstavec reflektuje zprávy z ústního podání, další upozorňují na odborné nesrovnatelnosti v textu . Řada hlášek je líbivá pro laika, ale pro odborníka vyznívá jako neznalost (pokud to není zlehčování nebo přímo manipulace?). Například to, že tu „...jsou k vidění neuvěřitelná zvířata. …na vlastní oči jsem tam na jaře viděl jeřába bílého, kterého jsem znal jen z ruských pohádek“. To snad ne, v tom případě ornitologické znalosti pan architekta zůstaly na úrovni dětské literatury (zřejmě měl na mysli volavku bílou, které v naší krajině přibývá a lze ji potkat je často i mimo oboru… jeřáb bílý (Grus leucogeranus) žije pouze na Sibiři a ve střední Evropě se nikdy nevyskytoval (více na www.birflife.cz). (Poznámka redakce: v rozhovoru s panem Krejčiříkem byla opravena chyba, nešlo o pozorování jeřába bílého, ale popelavého.)

„Laicky řečeno, bylo to území, kde byl počet obojživelníků nulový, teď tu máte žabí koncerty.“ To není laické, ale zcestné. Krajina nebyla bez obojživelníků, zbylá ramena ukrytá v lužním lese na ně byla naopak bohatá a na jezírku Kutnar bylo možné potkat i rosničku. Tvrzení „Mě osobně překvapuje, jak byl ten nástup či návrat živočichů do obory rychlý“ jen potvrzuje neznalost přírodních procesů. Je známo a opakovaně publikováno, že nejbohatší život na obnovených mokřadech nastoupí do tří let po zavodnění, vidíme to v praxi na řadě tůní vytvořených v Programu péče o krajinu.

K tomu, že nejlepší trofejové paroží je důkazem a zdraví a hodnoty krajiny, mají co říci specialisté přes výživu vysoké zvěře. Dle publikovaných údajů kvalita paroží závisí primárně na výživě a lze jí docílit i v ohradě. Takto je maskován komerční zájem vlastníka obory nabídnout atraktivní vysokou dobře platícím střelcům.

Zdůraznění náročnosti hledání původních tůní a ramen ve starých mapách naopak potvrzuje neochotu spolupracovat s těmi, kdo tuto problematiku dávno prostudovali a případně i publikovali. Řada faktů je soustředěna v knize „Podivín - vlastivědný sborník jihomoravského města“, vydané Státním okresním archivem Břeclav a Muzejní a vlastivědnou společností v Brně v roce 1997 (editor E. Kordiovský). Pro kapitolu „Historie podivínských rybných vod a řemeslného rybolovu“ autor MVDr. Z. Lucký použil a vyhodnotil Fabriciovu vojenskou mapu z roku 1569 a podrobně popsal jednotlivé tůně a ramena včetně jejich rozebrání jejich historie. Flóra tůní od 50. do 80. let je dokumentována dle fotografií MUDr. Pokorného z Podivína jeho dcerou (MUDr. I.Slaninová-Pokorná), příspěvek „Tůně okolí Podivína a jejich řasová flóra“ podrobně informuje o jejich stavu na počátku 90. let včetně zaniklých tůních na Ocasech označovaných jako memento lužní krajiny (RNDr. O. Skácelová).

Přečtěte si také |

Obora Obelisk. Dvacet let práce, které do krajiny vrátily vodu

Naprosto laicky (nebo manipulativně?) je v rozhovoru předestřen pohled na území před revitalizací: „Suchá rozpraskaná krajina, vysušená mrtvá ramena a tůně s mrtvým rákosím“ … Krajina nebyla v té době mrtvá, nýbrž zemědělsky využívaná, odříznutá ramena a některé z nich vzniklé tůně podlehly zazemnění, ovšem „mrtvé rákosí“ je nesmysl. Rákos je svým kořenovým systémem schopen vytáhnout vodu z hloubky několika metrů a jako suchý (mrtvý) se může jevit člověku neznalému přírody v zimě nebo v předjaří. Stébla jsou jednoletá a po sezoně usychají, aby na jaře znovu vyrašila.

Mystifikací je snižování významu přírodní památky Jezírko Kutnar: „Na přilehlém jezírku Kutnar byla předmětem ochrany jedna vodní rostlina – řezan pilolistý, která tam vůbec nemohla růst, protože jezírko prakticky vyschlo.“ Nevyschlo. Stav jezírka sleduji od roku 1986. Nízký vodní stav byl na přelomu 80. a 90. let, bez vody bylo pouze na podzim 2005 a 2006 před odbahněním a vodou se samovolně naplnilo průsakem z jarní zvodněné nivy. Řezan pilolistý skutečně vymizel, ale je pouze jednou položkou ze seznamu chráněných rostlin, na základě jejichž výskytu byla v roce 1956 vyhlášena ochrana Kutnaru. Všechny ostatní druhy (například leknín bílý, voďanka žabí) se po revitalizaci znovu objevily ze semenné banky.

„Diskutovaná“ přístupnost území má také háček. Operuje se s tím, že za peníze státu a Evropské unie zde bylo vytvořeno území pro biodiverzitu, nikoliv kulturní krajina pro člověka, a že z toho plyne omezení pohybu návštěvníků. Na území ČR jsou v důsledku ochrany přírody bez speciálního povolení mimo turistické cesty nepřístupné vybrané zvláště chráněné lokality (Národní přírodní rezervace nebo jádrová území Národních parků). Rozhodně ne plochy v soukromé oboře, tady se zaštiťovat ochranou přírody (navíc při zdůraznění finanční injekce z EU a státní pokladny) je nevkusné.

Nesouhlas místních obyvatel s oborou je zde zúžen na místních odpor myslivců, kterým se zmenšila honitba. Ve skutečnosti jde o přerušení tradiční průchodnosti krajiny pro zvířata i pro člověka. Pamětníci vzpomínají, že když po jarním zámrazu pokryl led jarní rozlivy, dalo se dojet na bruslích až do Lednice. Po desetiletích sucha je tu opět zvodnění krajiny, ale ta už je zaplocená. Průchodnost vyhlašovaná v určitém období roku také není spolehlivá: s přírodovědnou exkurzí jsem se ocitla před zamčenou bránou v době, kdy je oficiálně vstup možný. Totéž se stalo mnoha dalším turistům.

Krajinotvornou erudici a praxi pana Krejčiříka rozhodně nezpochybňuji. Je však třeba zvážit, jestli architektem vytvořená krajina pro účel lesnický a chovatelský (ono nejhodnotnější paroží) je skutečně tím, co by v této krajině mělo být. Máme zde reprezentativní zámecký park a na soutoku řek Dyje a Moravy tradiční oboru, v okolí Obelisku nikdy obora nebyla. Zlepšení mikroklimatu zadržením vody je kladem pro území, ale to nic nemění na faktu, že odchovna zvěře pro myslivecké účely dotovaná ze státních a evropských peněz je šikovně propagovaná jako dílo zachraňující lužní krajinu.