Obora Obelisk. Dvacet let práce, které do krajiny vrátily vodu Aktualizováno
Nedávno jste dokončili úpravy krajiny v oboře Obelisk. Jak to celé začalo?
V roce 2000 nás oslovil generální ředitel břeclavské společnosti Alcaplast František Fabičovic. Už věděl, že pátráme po detailech historie Lednicko-valtického areálu. A jeho zajímalo, jak krajina v lokalitě Obeliskové obory vypadala dříve. Dali jsme mu dohromady archivní podklady a „přečetli“ krajinu. Kde byla mrtvá ramena, kde louky, pole a les.
Dnes je to mimochodem velmi snadné, k leteckým snímkům se na internetu dostanete na pár kliknutí. Tehdy ale letecké snímky nebyly obecně známé a s jejich dostupností to bylo na pováženou. Museli jsme si pro ně zajet, vyhledat je v archivech, srovnat, utvořit překryvy. A tím vlastně naše spolupráce začala.
Bylo to dost neobvyklé, není u nás zvykem, že by měl majitel k dispozici takový pozemek a zároveň zájem o přírodu. Tak jsme vytvořili takový základní koncept, kde se řeklo: „Tady se přivede voda, tady se to propojí.“ Aby to bylo funkční a voda mohla napájet krajinu…
Jak to v oboře Obelisk vypadalo dřív?
Pro mě od dětství byly lužní lesy krajinou z maleb Zdeňka Buriana. Spadlé mrtvé stromy, zanořené v bahně a rákosí. Jenže tenhle opravdový lužní les už není. Ani tahle obora na mě napoprvé neudělala valný dojem. Suchá rozpraskaná krajina, vysušená mrtvá ramena a tůně s mrtvým rákosím.
Na přilehlém jezírku Kutnar byla předmětem ochrany jedna vodní rostlina - řezan pilolistý, která tam vůbec nemohla růst, protože jezírko prakticky vyschlo. Měl jsem tehdy při pochůzce neodbytný pocit, že se na mě pořád dívá tisíc očí. Bylo tam totiž strašně moc divočáků. Každou chvilku kolem mě nějaký přeběhl.
Co s tím?
Náš přístup je, že do toho území vrátíme pohodu a klid. Vytvoříme zelené a zavodněné prostředí. Podívali jsme se, kde historicky byly louky a kde orná půda. To proto, že louky byly pravidelně zaplavované a nemělo cenu na nich hospodařit. Krajina má naštěstí dobrou paměť.
Jak se pozná, že má krajina dobrou paměť?
Když v krajině dlouhodobě protéká voda a objevuje se obvykle v ročních cyklech, je její stopa vyryta doslova do krajiny v podobě mrtvých ramen. Ta se postupně zazemňují a přes většinu roku jsou bez vody, ale když přijde jaro, tak se v těchto zdánlivě vyschlých korytech objeví voda. Krajina nezapomíná.
Je ale možné obnovit území, když neobnovím jeho formující fenomén? Chápete, povodňová niva bez povodní?
To byl právě základ, od kterého jsme začínali. Dovést tam vodu a udržet ji, abychom tam vůbec mohli udržet stromy. Takže ano, na jaře jsou tu řízené povodně.
Promiňte, cože?
Celé to území je suchý poldr. Takže když přijde záplavová vlna, nahrne se do toho území. My jsme jen uměle vyvýšili některé kopce, takové suché hrúdy, aby se zvěř měla v době povodní kam stáhnout.
A když voda a povodně nepřichází?
Jsme schopni s pomocí vodního díla, které tak mimochodem vždycky bylo projektované, vodu do obory dostat. Typicky na jaře, kdy je vody v řece Dyji spíše nadbytek.
Pan majitel to má i ve smlouvě s podnikem Povodí řeky Moravy, kam řeka Dyje spadá. Byla to jedna z prvních věcí, která se musela domluvit. Připouštím, že to zní fantasticky, ale je to základní prvek, který to drží pohromadě. A to, že tu víc prší, ráno je tráva mokrá rosou a jsou tu mlhy, je možná díky tomu.
Bylo cílem vytvořit něco nového, nebo návrat k původnímu?
Z hlediska té vody to byl návrat k původnímu režimu. Ale vkládali jsme tam i věci kulturní. My jsme vysadili 1500 stromů, aby vznikly aleje a trochu se území rozčlenilo. V sousedním parku dožívají staré duby, a my jsme takhle vlastně rozšířili areál až k Podivínu. Zaplocené území má 540 ha a na to navazují další území. Nárazníková zóna, ve které se obnovuje zeleň na místo polí třeba.
Jak poznáte, že to, co děláte, je dobře? Když musíte čekat dvacet a víc let na výsledek?
To je jinak. My do toho území průběžně vstupujeme péčí. Něco vysadíme, a pak s tím musíme pracovat. To je podobné jako v lesnické praxi. Tam třeba na začátku vysadíte pět stromů na metr a na konci máte jen jeden. Nebo jeden na deset metrů. To je management péče. My to naprojektujeme a předáme správě, která s tím pracuje dál.
Obecně jsme se snažili nastavit přírodní procesy. Na nových loukách tak neprobíhal klasický výsev, ale spíše senování. Tedy zavezení posekaného sena, ze kterého se přirozeně šířila semena na nové lokality. Tím se podařilo šířit původní skladbu rostlin.
Výsadby stromů se tu dělají do oplocenek, aby stromky byly chráněné proti okusu. V podmáčených nebo zaplavovaných místech se vysazovaly opět olše a vrby, které vlhko snáší. Na okraje polí především solitérní duby.
Jak dalece se tedy jedná o ekologicky funkční území, a jak moc je to jen větší zahrádka, která se neobejde bez zahradníka?
Zahrádka to vůbec není, na to je to trochu velké území. O konkrétní náležitosti průzkumu a monitoringu lokality se stará RNDr. Miroslav Šebela, který myslím velmi dobře postihl ten nástup změn. Mapuje příchod života do území a jeho navrácení přírodě. Laicky řečeno, bylo to území, kde byl početní stav obojživelníků nulový, a teď tu máte žabí koncerty. Mě osobně překvapuje, jak byl ten nástup či návrat živočichů do obory rychlý.
Jen pro představu, jak moc rychlý?
Poté, co jsme území rekonstruovali, to trvalo asi pět let, než začalo trochu fungovat. Teď už je to o přirozených procesech. A jsou tam často k vidění neuvěřitelná zvířata. Na vlastní oči jsem tam na jaře viděl třeba jeřába bílého popelavého (opraveno 14.1.2019), kterého jsem znal možná jen z ruských pohádek.
Zní to fantasticky. Proč tedy vaše práce zpočátku netěšila správu CHKO Pálava a ochránce přírody?
S ekology byl ze začátku velký problém, tohohle projektu se dost báli. Můžeme říct, že boj s CHKO Pálava byl přímo ukrutný.
Naštěstí se ukázalo, že dokážeme najít společnou řeč. Jejich obava pramenila z toho, že se zničí květena, která se v těch místech přirozeně vyskytuje. Že ty stáda jelení, daňčí a srnčí zvěře v oboře budou dělat problémy. Měli pocit, že na dohled přírodních rezervací Kutnar a Květné Jezero vznikne farmový chov s divočinou. To se nestalo a všechny to těší, především tu přírodu.
Teď si rýpnu. Proč si pan Fabičovič, mecenáš, jemuž na srdci leží příroda, zřizuje oboru s lovnou zvěří?
To je o využití území. Musíte mu dát nějaký smysl, něco, co vás nutí místa obhospodařovat a spravovat. Ano, můžete si udělat rezervaci, do které se budete jen chodit dívat. Ale přitom si nevšimnete procesů, které se tam dějí. To, že se něco kazí, zjistíte až pozdě. Takže abyste dostali tu správnou odezvu, potřebujete nějaký lepší, aktuálnější zdroj informací. Z tohoto hlediska mi chov oborové zvěře v dané lokalitě přijde ideální.
Jak to?
Když chcete mít opravdu kvalitní jeleny s výstavním parožím, musíte jim dát odpovídající podmínky. Kvalita lovné zvěře tak bude odrážet kvalitu krajiny. Pokles kvality krajiny byste zaznamenali až po dlouhých letech, ale u jelenů se to případné zhoršení zrcadlí mnohem dříve.
A je v tom i kus tradice. Sousední lednický park i Boří les dřív byly oborou, Soutok oborou stále je. Pan Fabičovič vystudoval lesnictví, zajímá se o myslivost. Je to jeho záliba. Ale je si vědom, že myslivost není jenom o zvěři, ale i o krajině. Takže je to kombinace správného spravování a využití území. Jeleni klid potřebují. Málo se třeba ví o tom, že jeleni, kteří tu jsou, patří v bodování paroží mezi nejhodnotnější v Evropě.
Obelisková obora ale svého času hnula žlučí i místním myslivcům. Proč to, když jsou jeleni zlatí?
Hlavně jim vadilo to, že obora je částečně zaplocená. Takže může v určité míře bránit migraci zvěře. Jsou tam sice udělané průchody pro menší zvěř, ale jako argument jim to stačilo. Ale podle mě byl asi největší problém v tom, že se jim zmenšil revír.
Jak to bylo a je s přístupností daného území? Mohou se sem chodit dívat lidé?
Můžete se přijít podívat přímo k Obelisku, který je kulturní památkou, ale dále jsou vymezené režimy pohybu, které vám zakazují chodit mimo vyznačené cesty. Berte to tak, že stát i EU investovaly do tohoto území nemalé peníze, a cílem nebylo udělat kulturní krajinu pro člověka, ale pro biodiverzitu.
Má to tedy parametry soukromé rezervace, kde žijí zvířata. Dílem to souvisí i s tím, že se v Čechách už nebojíme zvířat. Na Slovensku je to jiné, tam mají medvědy v hore, a tak se v lese chovají trochu jinak, než u nás.
My už jsme ztratili veškerý ostych vůči přírodě. A neuvědomujeme si, že by mohla být i nebezpečná, nebo že bychom mohli zvířatům ubližovat už jen svou přítomností. Museli jsme si tedy vybrat, jestli chceme území přírodě blízké, nebo suché lány. A to první tu s lidmi úplně nejde.
V čem může Obora Obelisk inspirovat?
Chtěli jsme krajině vrátit původní charakter a využití. A dneska se, po dvaceti letech ukazuje, že tento projekt je vizionářský tím, jak do sebe dokáže nasát vodu a tu potom odpařovat ven a chladit okolí. Měnit mikroklima. Dnešní horka a sucho jsou velké téma, ale je třeba si uvědomit, že rok 2015 byl mnohem sušší. Teď ten problém vnímáme ostřeji, protože je i v noci kolem třiceti stupňů. A to, že se lidé nevyspí, je nutí přemýšlet a hledat příčiny.
Problémem krajiny není ani tak že neprší, ale že vodu v krajině neumíme zadržet. Regionální klima se pohybuje v křivkách, a po vlhkých letech k nám přišla období sucha. Změnu nezastavíte, ale musíte na ni umět reagovat, předvídat vývoj dopředu. A chápat, že ke krajině se musí přistupovat s pokorou. Územní plány by měly být vedené tak, abychom je vytvářeli s respektem k minulosti, i budoucnosti. Některé věci nejsou vratné.
Ještě mi pomozte ujasnit jednu věc. Jste krajinný inženýr, nebo krajinářský architekt? Je v tom vlastně rozdíl?
To zmatení jazyků a pojmosloví vzniklo relativně nedávno. V Čechách jsme se vždycky představovali jako zahradní architekti, a teď nás Evropa přejmenovala na krajinářské architekty. Často se to proto zaměňuje, ale rozdíl je to opravdu značný. Podobně jako byste třeba zaměnili náplň práce stavaře a architekta. Krajinný inženýr je člověk, když to zjednodušíme, který řeší technické prvky krajiny - cesty, remízy a podobné věci. Krajinářský architekt řeší celkovou kompozici. Dáváme prostoru myšlenku. Nereagujeme jen technickou stránku věci, ale snažíme se tříbit i funkce estetické a ekologicko-ochranářské.
Vaší náplní práce je tedy krajinotvorba, krajinářské návrhy?
Rád říkám, že my prodáváme sny. Jdeme přitom od velkých krajinných celků až po konečný detail. V tom velkém rozlišení řešíme zahrady, nově i zelené střechy vegetační nebo třeba i vegetační stěny. Kdybychom jenom sázeli kytičky, tak by to nefungovalo. Proto v posloupnosti následuje úroveň „park“ a pak celá „krajina“. Podstatné pro nás je, aby krajina měla svoji filozofii, něco, s čím se můžete ztotožnit. Protože když vytvoříte dobrou myšlenku, lidé se k ní připojí.
Krajinu historicky spoluvytvářela lidská činnost. Kde byl krajinářský architekt?
Krajinářský architekt byl tehdy obvykle zastoupen osobou klasického architekta. Ale nezlehčoval bych to. Představte si třeba takového Isidora Canevalle, který navrhoval císaři v 17. století zámek v Schönbrunnu. K tomu majestátnímu sídlu pochopitelně patřil park, který stojí za to.
Výsledky činnosti tohoto pána můžeme vidět i v Lednicko-valtickém areálu. Nejprve musel odvodnit řeku Dyji, a začal s tím u soutoku s řekou Moravou. Nechal vytvořit val, cordon, který dodnes chrání celé území proti rozlivu. A takhle postupoval i v samotném zámeckém parku, kde jeho činnost byla o tom, že se snažil usměrnit a regulovat tok řeky. Různě upravoval zanesená mrtvá ramena řeky, která se vždy při větším průtoku zavodnila. Málo se to ví, že celý Lednicko-valtický areál až k soutoku Dyje s Moravou je v první řadě vodní dílo.
A kde byl krajinářský architekt, když se krajina ničila, zcelovala, meliorovala?
Byli silně potlačení. Ale pokud si dobře pamatuji, zahradnická fakulta Mendelovy univerzity se snažila na negativní zásahy inženýrů a vodohospodářů do krajiny upozorňovat a usměrňovat je.
Právě tady na jihu Moravy jsou asi největším průšvihem Novomlýnské nádrže. A proti těm naši kolegové tehdy intenzivně bojovali. Takový docent Petr Kučera nebo docentka Wilhelmová dávali dost jasně najevo, že to není šťastný nápad. Jenže byla jiná doba a jejich varovný hlas nebyl chtěný. A proto nebyl slyšet. Následky si ale jihomoravská krajina nese dodnes.
Ještě k těm zámeckým parkům. Je snadné je dnes obnovovat? K dispozici přeci máte mustr, ne?
Ten vám ale pomůže jen z části. Nejde ho totiž dočista kopírovat. Jistě, můžete vzít starý plán, takových schémat je hodně, a nasekat to tam podle předlohy. Ale ono by to nefungovalo. Musíte zohlednit všechny souvislosti. Uvažovat tak, abychom nejprve pochopili, co chtěl říct ten před námi.
A pak to musíme převést a zasadit do současnosti. V kontextu klimatických změn například už nemůžeme tady v nížinách pracovat s určitými tipy smrků či borovic. Ty teď už to horko neustojí, na rozdíl od 17. století, kdy byla průměrná teplota o 4 °C nižší. A tak je musíme nahradit jinými dřevinami, které ten estetický zážitek nějak zprostředkují. Původní myšlenka tvůrce přitom musí být zachovaná.
Na městské zeleni ve Strážnici se pozná, že tu někdo pracoval. V archeoparku Mikulčice to ale vidět není. Obojí je přitom vaším dílem. Jak se to přihodí?
To je právě na naší práci to nejhezčí. Že můžete vytvořit něco, na čem vůbec nejde poznat, že to vytvořily lidské ruce. V Mikulčicích byla naše práce odstranit tu okem patrnou lidskou činnost a nahradit ji zdánlivou nepéčí. Historicky to měla být přehledná rovina, ze které vystupují valy vymezující říčními rameny obstoupené hradiště. Když to uděláte dostatečně s citem, lidé to přijmou za přirozené. A to je dobře.
Ve Strážnici jsme se snažili vytvořit něco trochu jiného, než jen soubor stromů. Když máte čas, pár měsíců, všimnete si, že to celé nakvétá postupně. Nejprve začínají třešně na kraji, a pak se to přesouvá do centra města. Postupně vás to vtahuje dovnitř.
To zní hezky, takové hříčky…
Prostě se snažíme tomu dát další rozměr. Lidský, kulturně-historický. Ale když máte respekt vůči přírodě a nebojíte se dotahovat věci do konce, nemůže to skončit špatně. Jsme schopni vidět věci v souvislostech. Je to nezbytné. Proto za každým projektem hledáme daleko v jeho historii, vnímáme přírodu jako celek, hledáme vodu v krajině, zajímají nás půdní podmínky. Je to složitý komplex věcí.
Má to i svou odvrácenou stránku. Všechno nám právě z těchto důvodů dlouho trvá. A sami pak velmi dlouho čekáme na výsledek.
reklama
Když nám pošlete dar, pošleme Vám na oplátku potvrzení o daru, které si odečtete z daní. Daně budou už brzy!
Další informace |
Dále čtěte |
V Česku se od roku 2003 podél silnic vykácelo více stromů než vysadilo
Arboristé po 10 letech přeměřili nejvyšší strom ČR, vyrostl o 2,67 m na 66,72 m
Stromem roku se stal osmisetletý dub rostoucí v Lukavici na Chrudimsku
Radomír Dohnal: Existuje propojení mezinárodního boje proti klimatu s mezinárodním terorismem?
Hřbitovy jsou cenná útočiště živé přírody ve městech, objasňuje studie
Blboun nejapný si zaslouží rehabilitaci. Vyhynulý dronte byl docela svižný pták