Radomír Dohnal: Komplikované počty zelených pracovních míst

S revolucí přijde spousta lidí o práci, zaměstnání, živobytí, prostředky na existenci. Ale kolik jich vlastně bude? Na to je dost složitá odpověď.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Asian Development Bank / Flickr

S přídechem určité melancholie po dávných časech dnes vzpomínáme na 19. století jako na "Století páry". Název napoví, že průmyslu i přepravě tehdy začala dominovat nová technologie parních strojů. Pára z kotle, regulátor, vnitřní ústrojí rozvodu, válec, píst. K tomu nějaká pístní tyč nebo ojnice, klika. Z tepelné energie a vody jste rázem dokázali získat energii mechanickou, pohyb. S účinností závisející na typu kotle a stroje někde mezi 5-15 % to dnes nezní úplně sofistikovaně, ale tehdy to znamenalo naprostou revoluci. Revoluci, která s nesmlouvavou razancí rychle vytlačila do zapomnění řadu do té doby tradičních profesí.

Má to logiku: Kdo by v oblasti dálkové přepravy osob a materiálu dál sázel na koňské síly, zkrachoval by. Jeden vlak tažený parní lokomotivou nahradí na dlouhé trati hravě stovky koní a desítky povozů. Zemědělství nepotřebuje žence a sezónní vytloukače zrna s cepy, když máte parní mlátičku a sklízecí stroj. Textil už nepotřebuje domácí tkalce z manufaktur, když existuje nový splétací stroj. Proměnilo se i strojírenství, výroba, ocelárenský a chemický průmysl. Všechno. Stovkám milionů lidí po celém světe se tehdy od základů změnil život. A nedá se říct, že zrovna všem k lepšímu.

Z nespokojenosti pramenily pohnutky konzervativních milců starých pořádků, z nichž se formovala hnutí rozbíječů strojů; novinky vedly k prohloubení globální sociální a ekonomické nerovnosti, k honu za novými zdroji surovin ze starých kolonií; vzniklo tím podhoubí pro několik socialistických revolucí a k nastartování I. světové války. S odstupem se tak dá asi říct, že Století páry bylo zrovna tak fascinující a ohromné jako tragicky děsivé. I v kontextu toho, že jsme si tehdy jako lidstvo nejspíš slavnou průmyslovou revolucí zadělali na problém klimatickou změnou a globálním oteplováním, krizí biodiverzity, přemnožením lidstva.

Čeká nás zelená revoluce, před kterou neutečeme

Zrychlený historický exkurz tím můžeme nechat za sebou a můžeme se opět ponořit do současnosti a výhledů na blízkou budoucnost. Budoucnost, kterou chceme formovat další revoluční změnou průmyslu a energetiky. Která bude hnána kupředu nikoliv fosilními zdroji, ropou, plynem a uhlím, ale zdroji plně obnovitelnými. Větrem a sluncem. Což jsou zdroje, kterými disponujeme všichni. Tedy, téměř všichni.

Ne všichni zaměstnanci tradičních odvětví musí nutně skončit na dlažbě, předpokládá se, že v rámci transformace energetiky a ekonomiky brzy naleznou nové uplatnění, v jiných profesích.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jon Callas / Flickr

Státy situované kolem rovníku mají k solární energii přeci jen o cosi komfortnější přístup, než země v mírném pásu. Ale ty zase mohou obecně lépe těžit z větrných farem. Tedy, když k tomu mají příhodné podmínky stálého větrného proudění na pobřeží. A pokud náhodou ne? Tak pořád mohou využít energie geotermální, vodní, nebo z biomasy… a jinak mají prostě smůlu. Protože další století má podle všeho být stoletím obnovitelných zdrojů, byť jejich reálná efektivní dostupnost a zužitkovatelnost není o moc více demokraticky nebo rovnoměrně distribuována, než třeba naleziště uhlí a ropy.

Na tom se ostatně shodnou odborníci, kteří ve vzájemném souladu fundovaně potvrzují, že dosáhnout 100 % OZE pro celý svět v budoucnosti teoreticky možné je. Už se ale neshodnou na tom, jestli je to ekonomicky, environmentálně nebo politicky přijatelné, schůdné. I bez jejich dobrozdání je ale zřejmé, že změna zavedeného systému se jeví být nevyhnutelná. Zelená revoluce v energetice přijde stejně, jako nastoupila pára ve století devatenáctém. Protože je nabitá až příliš lákavým potenciálem, pro někoho snadno dostupným na to, aby se nechala ležet ladem. Můžeme se zahrabat do haldy hnědého uhlí, ale neutečeme před tím.

A že s touhle revolucí přijde spousta lidí o práci, zaměstnání, živobytí, prostředky na existenci? Ano. Ale kolik jich vlastně bude? Na to je dost složitá odpověď, kterou ne každý chce slyšet nebo hledat.

Svět v počtech jasno nemá. A USA taky ne

Opřít se můžeme o statistiky Mezinárodní organizace práce (ILO), která uvádí, že v důsledku přechodu na nový, udržitelný model obnovitelné energetiky, přijde o práci 6 milionů lidí. Což asi nepotěší, ale má to vyvážit vznik 24 milionů nových pracovních příležitostí do roku 2030. Úplně jiná čísla ale zaznívají ve studii ze Stanfordské univerzity, kde se hovoří o tom, že globálně vznikne „o 28,6 milionů víc pracovních míst, než jich v důsledku energetického přechodu zanikne“. To zní pozitivně. A až optimistický nesoulad do toho vnáší OSN, přislibující výhledově vznik 65 milionů nízko-uhlíkových profesí po celém světě, aniž by zbytečně rozmazávala, kolik pracovních míst před tím zanikne. Zdá se tedy, že v globálních měřítcích se přesně nedopočítáme.

Můžeme to zkusit na menším příkladu, Spojených státech amerických. Abychom zjistili, že ani tady zatím nemají v hotových číslech jasno. Senátorka Elizabeth Warrenová z Massachussetts předpokládá s nástupem Zeleného údělu 1,2 milionu nových pracovních míst, prezident Joe Biden uvádí 10-20 milionů nových profesí, GPUS (Green Party of the United States) počítá až 35 milionů. To, že v důsledku energetického přerodu nějaká pracovní místa zaniknou a jiná se tím vytvoří, smysl dává. Jak se ale mohou tak výrazně lišit ony uváděné sumy, že často národní průměry (za USA) překonávají globální odhady? Pořádek v tom, alespoň pro USA, trochu dělá analýza profesorů z Technologického institutu univerzity v Georgii, uveřejněná v magazínu Scientific American.

Zdaleka ne každá zelenou ekonomikou nově vytvořená pracovní pozice je platem ekvivalentní a trvalá.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Mach / Ekolist.cz

Dobré počítáme každý rok, špatné jenom jednou

Rozdíly totiž vychází z užité metodiky. V níž se jedno letos vytvořené pracovní místo započítává jako druhé pracovní místo, pokud tedy v následujícím roce kontinuálně přetrvá oněch 12 měsíců. Když tedy v roce 2021 vytvoříte nějakou zelenou pracovní pozici, kde bude moci být člověk zaměstnán od ledna do prosince i příští rok, vytvořili jste ve statistice za léta 2021 a 2022 dvě pracovní místa. Konkrétně v USA se počítá s tím, že do roku 2030 bude vznikat v zeleném sektoru vznikat 1,4 milionu pracovních míst ročně (a od roku 2040 okolo 3,4 milionu ročně a v roce 2050 až 4,2 milionů), což v součtu na tři dekády dopředu přináší 72 milionů pracovních pozic. Že jsou to pořád ta samá pracovní místa jako loni a předloni? Inu, jsou.

Vedle takto prezentovaných desítek milionů nových pracovních pozic vytvořených zelenou ekonomikou a obnovitelnými zdroji se pak ztráty zaměstnání způsobené energetickým přerodem jeví být kontrastně malé. O jaké čísla jde? Nadpočetnými by se v USA teoreticky mohlo stát 4,3 milionů stávajících zaměstnanců energetického průmyslu, kteří mají co dočinění s ropou, uhlím a zemním plynem a jejich těžbou. Zhruba 1,1 milionu lidí, kteří pracují v sektoru zpracování dřevěné biomasy. Přímo ve výrobě energie, elektrárnách, by mohlo jít o 900 000 osob, dalších 2,3 milionů pak v oblasti distribuce, přenosových sítí a úložišť. K tomu pak asi 2,5 milionu osob v průmyslu spojeném s výrobou automobilů.

Ne všichni nutně musí výhledově skončit na dlažbě (taky jde o 2-6 % veškerých zaměstnaných osob a voličů), ale předpokládá se, že v rámci transformace energetiky a ekonomiky brzy naleznou nové uplatnění, v jiných profesích. Jaké ty zelené profese vlastně jsou? Nabízí se příměr se Stoletím páry, kdy se z podkoního, kováře a vozky stal topič zatápějící pod kotlem, mechanik a opravář. V budoucnu se z horníka pracujícího v dole se po zaškolení stane montér střešních solárních panelů; těžař z vrtné plošiny se stane technikem u recyklační linky a řidič naftové cisterny se stane pilotem dronu, monitorujícího větrné elektrárny. Ano, jak asi tušíte, i tohle má pořádný háček.

Nesrovnatelné náhrady, které nejsou pro každého

Zdaleka ne každá zelenou ekonomikou nově vytvořená pracovní pozice je platem ekvivalentní. A není to jen o tom, že starého psa těžko učiti novým kouskům. Medián ročního platu amerického horníka je 47 787 $, těžaře z vrtné plošiny 85 300 $ a řidič cisterny jezdí za 53 586 $. Zatímco montér solárních panelů vydělá 44 890, technik z recyklační linky 26 878 a pilot dronu 79 500 $. Bude si chtít někdo dobrovolně pohoršit? Nakolik je pak zaučování takových „starých psů“ novým kousků perspektivní pro zaměstnavatele, je spíš k debatě. Stejně jako to, jak dlouhodobá je perspektiva takových nových zaměstnání. Protože v zeleném sektoru funguje značná saturace pracovního trhu, a až bude jednou na každé střeše solární panel dům efektivně zaizolovaný, 15-25 let nebudou další zásahy potřeba.

Jedna věc je tedy dobrý plán, druhá pak střet s realitou. Ta se loni dost nehezky projevila pandemií covid-19, a do ambiciózních plánů energetického přerodu se dost nehezky propsala. Ve Spojených státech tím zaniklo necelého půl milionu pracovních míst, navázaných na OZE, a 70 % z nich nebylo ještě na jaře letošního roku obnoveno. Ukázalo se tím, jak je zatím ve Státech tenhle sektor vratký. Protože ve špinavém fosilním průmyslu během pandemie pracovní místa tak drasticky nezanikala. Představovaly naopak solidní jistotu v nejistých časech. A nejistota je něco, co lidé s hypotékou pociťují jen velmi nelibě.

Což nás vrací zpět k zelené revoluci v energetice i ekonomice, která, ať už se nám to líbí nebo ne, jednou určitě přijde. A otázkou je, jak jí ztělesněné nejistoty dokážeme vysvětlit těm, jejichž živobytí je nevyhnutelnou změnou ohroženo. Určitě je nepřesvědčíme tím, že budeme mávat imaginárními desítkami milionů nově vytvořených pracovních pozic, giga-tunami uspořených emisí a teploměrem. A těch horníků, přeškolených na fyzioterapeuty, maséry a účetní už máme taky dost. Pokud tedy má být globální Zelený úděl fascinujícím dobrodružstvím pro lepší budoucnost, které pro miliony lidí nemá skončit tragicky a děsivě, jako Století páry, chtělo by to do nadšeného zeleného plánování pustit rozumu. A vysvětlit bez zbytečného strašení lidem, co je vlastně v budoucnosti čeká.