Radomír Dohnal: Utracení rysů v ostravské zoo je v pořádku. Nejde o jedince, ale o druh

A proč přebytečné rysy prostě nevypustíte? Protože to nejde.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Tim Ellis / Flickr

Začnu tvrzením, že dobré zoologické zahrady přispívají k záchraně ohrožených druhů. Jak? Nepřímo třeba zvyšováním povědomí o nich, tím, že vám je ukážou a probudí ve vás zájem o osudy jejich příbuzných v divočině. Jen pasivní motivace přírodovědným dokumentem to nesvede. A pak samozřejmě přímo, prostřednictvím různých záchranných chovů. Můžeme si říct, že nebýt zoologických zahrad, konkrétně kalifornští kondoři, přímorožci arabští a lvíčci zlatí by tu už nebyli. A pro příklady nemusíme chodit za oceán: české zoo svou prací pomohly před vyhynutím zachránit koně Převalského, a momentálně jsou zásadní i pro budoucí existenci supa hnědého. Nebo třeba populace karpatských šelem, rysů.

Jak poznáte, že je nějaký záchranný program funguje a zoologická zahrada do něj zapojená odvádí dobrou práci? Zajímat vás v první řadě budou dvě čísla. Množství odchovaných mláďat a s ním i údaj, kolik z nich se nakonec dostalo do volné přírody.

Stačí jen tato čísla? Stačí, protože ve své jednoduchosti odráží to podstatné. To, zda jsou zvířata chována v optimálních podmínkách, s důrazem na jejich pohodu a welfare, mají možnost nažívat přirozeným způsobem, nejsou ve stresu. Pokud totiž nejsou v pořádku, mláďata mít nebudou anebo se je nepovede odchovat. Údaj o tom, kolik z mláďat se nakonec dostane do volné přírody, je podstatný, protože ukazuje, že záchranný program funguje.

Ředitel pražské zoo Miroslav Bobek vypouští v Mongolsku koně Převalského.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Petr Jan Juračka / Zoo Praha

„Milujte se a množte se“ k záchraně druhu nestačí

Jenže lidé si biologickou podstatu záchranných chovů v zoologických zahradách dost často idealizují. Nejde jen o to dát do výběhu libovolného samce a samici a čekat na zázrak zplození. Křížit příbuzné navzájem by ničemu neprospělo. Potřebujete jedince nepříbuzné, geneticky kvalitní. Pracuje se proto s daty z plemenných knih, nad nimiž bdí koordinátoři chovů. Starají se o chod celé seznamky, převozy zvířat mezi zoologickými zahradami, včetně dalšího umístění mláďat. Je to o mezinárodní spolupráci, protože každá zoo může chovat jen omezený počet zvířat. Kapacity nejsou nafukovací. A ano, někdy už pak není místo ani pro některá mláďata.

Podívejme se, zda je záchranný chov rysů karpatských v ostravské zoo úspěšný. Od roku 2006 odchovali 20 mladých, 11 z nich zamířilo do jiných zoologických zahrad v celé Evropě, tři se dostali do volné přírody. Takže podle mého soudu program funguje, jak má.

Na českém internetu se vede nehezká debata o šesti zbývajících jedincích, jejichž početnost „musela být regulována“. Tedy, byli utraceni. Je to v pořádku? Ano.

Daň za úspěch

I když taková zpráva zabolí, k veškerým chovům, včetně těch záchranných, takové opatření patří. Regulace početnosti je dost mezní nástroj, ale k optimální správě populace druhů chovaných v zajetí v odůvodněných případech skutečně patří. Není to ukázka zlovůle a nespravedlnosti, ale spíš daň za úspěch. V rámci záchranného chovu rysa karpatského je momentálně v našich i evropských zoologických zahradách dohromady chováno 140 exemplářů. Kapacita zahrad je naplněna, další místa už nejsou. Jejich záchovná populace je momentálně stabilní. Znamená to, že pro některé nové přírůstky už není v zahradách místo.

Řešením takové situace by se mohlo zdát prosté: „Tak je vypusťte do volné přírody!“. Jenže ono vypouštění zvířat do přírody není tak jednoduché. Nemůžete vzít rysa, zajet s ním do Beskyd a tam ho vyklopit do lesa. Je to šelma, a proto když už nic jiného, vypuštění do přírody musí probíhat v rámci nějakého záchranného projektu. A v České republice momentálně žádný takový neexistuje.

Nemůžete hasit tím, že přikládáte pod oheň

S vypouštěním ohrožených druhů se pojí ještě jedno zásadní pravidlo, které razí i nejpřednější organizace v oboru, Mezinárodní svaz ochrany přírody. Ve zkratce říká, že nemůžete expedovat ohrožené druhy někam ven do přírody, dokud tam venku nezmizela původní příčina jejich vyhynutí. V případě rysů v naší volné přírodě je to například pytláctví, které každý rok zredukuje rysí populaci skoro o pětinu. Dokud neexistuje záchranný program a nedaří se potírat pytláctví, je to s vypouštěním mladých rysů do volné přírody nahnuté. V záchranných chovech se z principu nevyrábí terče pro potěšení pytláků. Absence záchranného programu platí teď, ale není jisté, že to bude platit i příští rok. Nebo za deset let.

Stejně nejisté je, zda se v mezinárodně koordinovaném záchranném chovu v následujících měsících a letech nevytvoří poptávka po mladých odchovaných samcích a samicích rysů. Třeba těch z Ostravy, až ti staří jedinci v zoologických zahradách Evropy dožijí. A proto je třeba mladé odchovávat dál. S tím, že některé přírůstky bude možná třeba regulovat. Není to krutost, je to regulérní chov. Silné kusy necháte, slabé musí jít stranou. Tak, jako v přírodě. Mimochodem, v přírodě se dospělosti nedožije 75 % mladých rysů. A je to přirozené. V zoo byla „zregulována“ silnější čtvrtina, a už se z toho dělá kauza. Naprosto zbytečně.

Rys karpatský

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Radomír Dohnal

Nezachraňujete jedince, ale druh

Rozmnožování je asi ten nejpřirozenější projev chování zvířat. Nemůžete jej teď stopnout a znovu za pár let nahodit. Populace v lidské péči by tím začala zanikat, přišly bychom tím o možnost pomoci těm ve volné přírodě. Vykastrovaní samci rysů a samice s antikoncepcí by ničemu nepomohly. Ne že by ošetřovatelům a koordinátorům nešlo o jednotlivce, ale jejich hlavní prací je zachraňovat celý druh. Celý živočišný druh. A pokud chcete udržet chov v chodu a zajistit jeho genetickou kvalitu, přispět k pokračování existence celého druhu, jinak to nejde.

Regulace početnosti se neprovádí vždy. Teprve, když se odchované zvíře nepodaří zařadit do některého z repatriačních programů, teprve když pro ně není uplatnění v rámci stávajícího záchranného evropského či světového programu pro daný druh a když o něj neprojeví zájem ani některá ze zhruba 1 100 renomovaných licencovaných zoologických zahrad celého světa, až pak jako poslední varianta následuje řízená regulace chovu.

V ostravské zoo bylo za 14 let existence úspěšného záchranného utraceno šest mladých rysů. Není to žádný rozmar, ale nezbytnost, když vám jde o záchranu celého druhu.