Vladimír F. Mana: Hledání rozumnosti v moři nerozumu

Účast veřejnosti při projednávání staveb a záměrů, které mohou negativně ovlivnit životní prostředí každého z nás, je důležitou součástí ochrany kvality našeho života. A nejde jen o aktivity nevládních ekologických organizací. Jde o právo každého občana na kvalitní životní prostředí, které máme ústavně garantováno. Vyloučení veřejnosti ze stavebních řízení, které bylo výsledkem novely stavebního zákona v roce 2017, možná částečně omezilo činnost ekologických organizací, především ale zabránilo konkrétním občanům vyjádřit nesouhlas s likvidací zeleně nebo cenných přírodních lokalit v souvislosti s nejrůznějšími stavebními aktivitami v jejich městě. To na jedné straně určitě nepřispělo ke kvalitě života v městech a obcích, na straně druhé to ani nevedlo ke zrychlení povolování staveb. Pokud Ústavní soud označil novelu z roku 2017 za neodporující Ústavě ČR, bude nutné jeho rozhodnutí respektovat, a to i s vědomím, že k tomu došlo po velmi nepřesvědčivém hlasování (8 soudců pro a 7 proti). Přesto bychom se měli zamyslet nad úvahami ústavních soudců o hledání rozumnosti takové změny zákona. Jejich sdělení v tzv. disentním stanovisku (sedmi soudců) zní: “I kdyby totiž bylo možno připustit, že (změna zákona) sleduje legitimní cíl rychlého a hospodárného územního a stavebního řízení, je zřejmé, že tohoto cíle uspokojivě nedosahuje, a proto je právní úpravou nerozumnou.”

Jak známo, zákony České republiky schvaluje Parlament ČR, který má dvě komory - Poslaneckou sněmovnu a Senát. Problematická změna zákona o ochraně přírody a krajiny vznikla jako poslanecká iniciativa dvou konkrétních poslanců. Je tedy na místě položit si otázku, zda je skutečně reálné požadovat od zákonodárců, aby se řídili principem rozumnosti, nad kterým se zamýšlejí soudkyně a soudci Ústavního soudu. Dle mého názoru, nikoli. Zákonodárci jsou reprezentanti politické sféry, která je plně závislá na veřejném mínění. A volby do zákonodárných sborů nerozhodují racionální úvahy, ale většinou pouhopouhé emoce voličů. Proto ani nemůžeme očekávat, že by zvolený zákonodárce při navrhování a schvalování zákonů upřednostnil racionální hlediska, před požadavky svých potenciálních voličů, byť jsou tyto požadavky nejednou postaveny na naprosto neracionálních základech. Volby jsou volby a v Česku se konají každou chvíli.

Výsledek jednání Ústavního soudu mne tedy vede k jasnému závěru. Hledisko rozumnosti není dostatečně silné ani na půdě Ústavního soudu a už vůbec nemůže hrát dostatečnou roli v zákonodárných sborech. V demokratické společnosti je nejsilnějším argumentem hlas občanů vyjádřený ve volbách. Pokud bude mít většinová část společnosti nadále pocit, že jí zákonem garantovaná možnost účasti občanů a spolků ve správních řízeních víc škodí, než pomáhá, budeme moci očekávat další snahy zákonodárců tato práva veřejnosti omezit. A to bez ohledu na jejich rozumnost či nerozumnost.

---

reklama

---