Zuzana Musilová: Lov na živou nástražní rybičku a co víme o výzkumu bolesti ryb

Foto | Zuzana Musilová

Rybáři totiž stále argumentují tím, že ryby necítí bolest, což jak dnes již víme, pravděpodobně není pravda (bohužel; život by byl jednodušší). Nicméně rybáři mají pravdu, že i ve vědeckých kruzích jsou zástupci opačného názoru (avšak dnes již spíše jednotlivci).

Každý, kdo někdy s rybami něco dělal, to nejspíš zná: ryby na bolestivé podněty samozřejmě reagují. Jak to tedy je s vědeckým poznáním rybí bolesti? Pokusím se shrnout argumenty níže. Kdo nemá čas/chuť číst dlouhý text, tak take-home message: důkazů o vnímání bolesti u ryb máme čím dál více, ať už z oborů neurobiologie, fyziologie nebo z výzkumu chování, ale dle některých odpůrců to stále není dost na tvrzení, že si ryby bolest uvědomují.

Že ryby bolest necítí se v minulosti skutečně myslelo a tento názor převažoval (asi). V roce 2002 byly u ryb nalezeny nociceptory (receptory bolesti), což způsobilo právě onen zlom ve výzkumu a názoru na vnímání rybí bolesti.

Argumentovalo se sice dále chybějícími dráhami – ale ukázalo se, že ryby mají i plnohodnotné propojení nociceptorů do mozku, a také reagují na bolestivé stimuly (+ mají zvýšenou aktivitou v mozku při bolestivém podnětu). A když jim dáte analgetika (mimochodem opět ta samá jako u savců), tak to nedělají (= bolest necítí), protože mají se savci shodnou dráhu opioidních receptorů, na něž analgetika působí.

A konečně, ryby lze také vytrénovat, aby si asociovaly bolest s jinými podněty – a těm se pak vyhýbaly, tedy klasické etologické experimenty jak je známe u savců.

Ryby nekřičí (možná proto člověku připadaly po staletí jako že jim je všechno jedno), ale existuje dokonce jedna skupina ryb (žabohlaví), která umí vydávat hlasité zvuky. A tyto ryby se po čase naučily „křičet“, jen když uviděly elektrodu (ze které předtím několikrát dostaly šok). Vědomá bolest navíc dává z evolučního hlediska mnohem větší smysl, než spoléhat jen na reflexy (což se právě občas uvádí jako alternativní mechanismus k vědomé bolesti). Ryby jsou prostě obratlovci, s tím nic nenaděláme…

Argumentem protistrany bývá často to, že ryby mají částečně jiný mozek než savci. Je to pravda, ryby nemají např. mozkovou kůru (tzv. neocortex), kde je hlavní centrum bolesti u lidí.

Ale bylo opakovaně prokázáno, že různé podněty jsou v mozku ryb zpracovávány jinde než u člověka (a jako případné centrum bolesti bylo navrženo pallium nebo mozkový kmen). Prostě se to samé procesuje jinde a jinak.

Dalším argumentem bývá, že pro vnímání bolesti je nutná schopnost sebeuvědomění se (nepochopila jsem, proč by to mělo být nutné, stejně by šlo argumentovat třeba lidskými kojenci(?)). Opět se plošně myslelo (a myslí), že ryby tuto schopnost spíše nemají, avšak dnes již víme, že ani toto neplatí, existují například některé korálové ryby, které se prokazatelně poznají v zrcadle (experiment se dělá tak, že se na rybu/zvíře umístí barevná značka; pokud je zvíře schopno uvědomit si, že vidí samo sebe, snaží se značku sundat – a toto právě některé ryby umí).

Nemluvě o tom, že například výzkumy rybí inteligence jsou stále spíše v plenkách, ale většinou ryby překvapí, co všechno zvládnou pochopit. Opět příklad – ryby čističi (pyskouni) dokonce v některých komplexních učících úlohách předčí i šimpanze (!), jelikož mají vysoce komplexní chování (tedy „provoz“ čistící stanice pro korálové ryby, kalkulace, strategie, hodnocení rizik atd.), které základem jejich životní strategie.

Články o tom, že ryby bolest necítí, bývají většinou spíše vědecké polemiky na hraně biologie a filozofie. Ono totiž nelze udělat experiment, který by jednoznačně prokázal vědomé vnímání bolesti – neumíme to ani u jiných savců (jakýkoliv projev lze totiž svést na to, že nemusí být vědomý). Je to podobné, jako když se občas tvrdí, že je možné, že každý vnímáme jinak třeba barvy.

Odpůrci rybí bolesti pak dále tvrdí, že i savec/člověk s přerušenou míchou má aktivní nociceptory (tedy vědomě necítí bolest), a člověk/zvíře na analgetikách zas má aktivní dráhy a mozková centra, i když v daném momentě bolest nevnímá. Interpretovat však toto jako důkaz, že ryby tedy bolest necítí, je z vědeckého pohledu extrémní a zcela neodpovídá stavu poznání.

Prostě pořád a pořád se zatvrzele snažíme držet původní hypotézy a snažíme se na ní napasovat již velmi krkolomná vysvětlení...

Abych to shrnula – je velmi pravděpodobné, že se vnímání bolesti ryb a lidí liší. Zároveň asi nikdy (v dohledné době) nebudeme vědět, jak jsou na tom ryby s vědomím nebo přesnými popisy jejich vnímání světa, sebe, emocemi, strachu, atd. Ústřední otázka veškeré polemiky o rybí bolesti však je, jestli nám naše nedostatečné poznání stačí k tvrzení, že ryby bolest necítí…

Pro zájemce: o tématu rybí bolesti je velmi kvalitně zpracované anglické heslo na Wikipedii (Pain in fish; asi nejlepší co jsem zatím na nějaké téma viděla) a lze tam dohledat i konkrétní vědecké reference pro výše zmíněná tvrzení).

Ještě k té vyváženosti názorů: zatímco desítky či stovky autorů publikují neurobiologické, fyziologické nebo behaviorální studie s přibývajícími důkazy o komplexnosti vnímání bolesti u ryb, odpůrci jsou v zásadě dva hlavní autoři, kteří rozporují jednu studii za druhou s tím, že to stále nestačí. O jejich přesvědčení mluví i to, že své polemické články pak pojmenují prostě „Ryby necítí bolest“ (a tečka). Samozřejmě, že se to dobře cituje, zejména policy makerům se to dost hodí.

Nechci tvrdit, že vždy má nutně pravdu většina, z historie vědy známe mnoho géniů, kterým byl kredit přiznán až dostatečně, nicméně toto nebude ten případ, jelikož tady nejde o novou myšlenku, ale naopak odmítání všeho nového.

Co se mě týče, tak rybářství stejně jako třeba akvaristiku považuji za zcela zásadní a nenahraditelné pro formování vztahu lidí k rybám (týká se to i mnoha vědců, já sama jsem (byla) obojí). A to včetně sportovního rybolovu, který již neslouží primárně k obživě. Nemám tedy obecně zájem na omezovaní těchto aktivit. Rybáři ale mají samozřejmě ještě jiný a velmi dobrý důvod tvrdit, že ryby bolest necítí. Ono by pak mohlo přijít následné myšlenkové dilema, zda celý sportovní rybolov nezpůsobuje bolest zbytečně. Zakazovat rybolov ale nikdo nechceme (a snad nebudeme).

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Michal Ritter / Flickr

Pro úplnost považuji také za důležité zmínit ještě praktickou stránku věci z pohledu rybářských hospodářů – lov na živou rybičku je velmi efektivní a například pro lov velkých sumců není moc alternativa – může nastat situace, že je například nutné eliminovat přemnožené sumce na určitých lokalitách… Umím si ale představit, že toto by šlo řešit např. výjimkou za účelem managementu dané lokality (tak jako jsou výjimky na lov elektrickým agregátem nebo tenaty). Než se třeba podaří vyrobit adekvátní (robotickou?) návnadu.

Mimochodem, zmíněný zákon o týrání zvířat (obratlovců) vyšel v roce 2004 a jako přírodovědci ho známe velmi dobře – museli jsme všichni projít intenzivním týdenním školením a veškeré naše výzkumné aktivity musí splňovat kritérium, aby nedocházelo k utrpení zvířete. Jakékoliv plány experimentů (kam spadá i běžné etologické pozorování v zajetí) schvaluje vždy komise a vše je pod dohledem (a ano, často je to až s prominutím opruz).

V tomto kontextu působí výjimka na nekontrolované napichování živých ryb širokou veřejností docela zvláštně a svědčí hlavně o silném rybářském lobbingu. A další zajímavost – lov na rybičku už byl v roce 2004 zakázán právě oním zákonem proti týrání, ale výjimku si rybáři prolobovali od dva roky později – skrz pozměňovací návrh komunistického poslance.

Rybáři (myšleno ČRS) považují podobné názory za „útok na jejich integritu“ a také argumentují tím, že hlavní iniciátor dopisu (významný ichtyolog Ondřej Slavík z České zemědělské univerzity) vkládá ke svému výzkumu do ryb vysílačky (=> a tak nemá co říkat o trápení ryb. To je ale právě celé to nepochopení – v rámci výzkumu se vysílačky zašívají do ryb během veterinární operace za použití anestetik, nedochází tedy k utrpení jako v případě napíchnutí živého jedince na háček. (kromě toho, že tímto argumentem rybáři navíc vyvrací své vlastní tvrzení, že ryby přeci bolest necítí.)

Uvedený dopis ministerstvu nepovede tentokrát k zákazu lovu na nástražní rybičku, ale mohl by otevřít debatu, kdy by se do budoucna mohlo na některé rybolovné metody začít nahlížet optikou 21. století, ideálně pak za přispění rybářských vědců i terénních pracovníků.

Já sama znám osobně hodně rybářů, kteří lov na živou nástrahu dlouhodobě odmítají právě z přesvědčení, že nechtějí rybě bolest působit. Jsem také přesvědčena o tom, že naprostá většina rybářů má ryby ráda.

Pro doplnění kontextu pak ještě dodávám, že tato metoda lovu je v současnosti zakázána Německu, Rakousku, Švýcarsku, Irsku nebo Skotsku a také ve Španělsku a některých oblastech Francie a momentálně se uvažuje i o regulaci na evropské úrovni.

Bylo by pěkné, kdyby rybáři sami dospěli k tomu, že takto lovit nechtějí a aktivně se účastnili (či si přímo výhledově navrhli) případné změny v pravidlech. Bylo by to samozřejmě lepší, než aby to nakonec jednou muselo být zakázáno „shora“...

PS: Děkuji svým kolegům a přátelům za konkrétní diskuzi k některým bodům.