Americký západ musí rychle pochopit, že proti ohni musí bojovat ohněm. Jinak shoří

Bydlet dnes na západě Spojených států amerických znamená žít v dosahu požárů. Potlačovat tu oheň znamená jen oddalovat a zhoršovat to, co je v podstatě nevyhnutelné. Těmito slovy začíná článek žurnálu Vox, který bilancuje dosavadní výčet škod, jednotlivých požárů, rozlohu vypáleného a ohněm zdevastovaného území. A nabízí i řešení. Není to veselé čtení. Na druhé straně pesimismus obsáhlého textu vyrovnává návrhem strategických opatření. Jejich ústředním bodem je adaptace. Tedy naučit se s realitou rizika ohně žít a efektivně pracovat. Nebránit požárům, ale kontrolovat je a využívat ke zvýšení odolnosti krajiny. Návod pak podtrhuje slovy: „Musíme spálit Západ, abychom ho zachránili.“

Kalifornie: nehoříme už 110 let

Američané se ještě pořádně nevzpamatovali z loňských požárů v Kalifornii, aby jim letos lehlo popelem už 2x větší území. Snaha pojmenovat hlavní příčinu problému jako změnu klimatu se ale míjí praktickým účinkem. Ano, vražedné teploty nebo úmorné sucho k projevům klimatické změny nepochybně patří. Ale požáry nevzniknou tam, kde nemá co hořet. A zrovna v Kalifornii skladují v krajině suchou biomasu na oheň zhruba od roku 1910. Protože od té doby proti nim aktivně bojují a brání jim ve vzniku a šíření.

Zapomněli, že požáry tu byly vždy nedílnou součástí přírodních dějů. Historicky, lokálně, tu přibližně každých 24 měsíců přirozeně vzniklé ohně pročistily zem od seschlé trávy, listového opadu, starých stromů. Proces to možná byl, vnímáno lidskou optikou, destruktivní. Nicméně pro zdejší vyprahlé ekosystémy stejně prospěšný, stejně jako třeba vydatný déšť. Oheň byl regeneračním činitelem, oživující půdu živinami a podporující nový růst svěží zeleně. Probírka a otevření zapojeného porostu, vydatné hnojení, podpora růstu a kvetení.

Indiáni nežili v požárovém dluhu

Domorodí obyvatelé, indiáni, si byli téhle přírodní dynamiky dobře vědomi. Na proces vypalování proto sami zdařile navázali. Ne zcela nezištně. Chápali, že řízeným vypalováním chrání i své osady. Protože kde už je vypáleno – a nemá co hořet – tam požár prostě nevznikne. V průběhu 19. století pak kolonisté pronikající na západ USA zatočili nejdřív s indiány, a posléze, po založení federálního úřadu Lesní správy, i s ohněm.

Požáry přestaly být vnímány v jakkoliv pozitivním smyslu, staly se jen ničivým živlem, který musí být zadupán do země a uhašen. Území, jejichž existence byla ekologicky jasně nastavena na dvouletý cyklus požárů a pravidelného vypalování, pak hořela nanejvýš jednou za 15-30 let, pokud vůbec. Celá Kalifornie je přitom přepestrým souborem regionů, kde by mělo hořet víceméně pravidelně, ale mnohde nehořelo sto let. To už je pořádný „požárový dluh“. A velká spousta naakumulovaného paliva. Kterému pak stačí jen málo: setrvalé horko a sucho, blesk nebo trocha lidské neopatrnosti.

Kraj, do kterého oheň patří

Výsledkem je pak megapožár, přinášející totální zkázu. Není se čemu divit, že pak lidé, a to nejen v Kalifornii, čelící miliardovým škodám na majetku nebo ztrátám na životech, nemají chuť vnímat úlohu ohně jako nějakého blahodárného ekologického činitele. Nechtějí už žádný oheň. Jenže tím svou životní situaci vlastně jen zhoršují.

Změnit takové mentální nastavení není snadné, a žádá si odbourání řady zažitých dogmat. Třeba představy, že příroda amerického západu byla před příchodem osadníků „panensky“ netknutá. Nebyla.

S pomocí ohňů jí prapůvodní indiánští obyvatelé formovaly už tisíce let. A zrovna tak je zapotřebí ustoupit od představy, že oheň je v takové krajině vyloženě zbytečným fenoménem. Případně, že ústředním posláním Lesní správy má být boj proti ohni. To sice může platit dál, ale s tím dodatkem, že proti němu bude bojovat managementem krajiny a řízeným vypalováním. Které, jak teď povolaní odborníci zjišťují, není jen o škrtnutí sirkou.

K úspěchu nestačí jen sirky a benzín

Indiáni, například příslušníci kmene Karuků, po předcích uchovávají cenné know-how. Vědí, jaký cíp krajiny je potenciálně náchylný ke vzniku požáru, a mají jasno i v tom, kde je vypalování efektivním opatřením. „Záleží na společenstvech přítomných rostlin, na druhu/typu půdy, oslunění, počasí,“ vysvětluje na příkladech Bill Tripp, správce Oddělení přírodních zdrojů kmene Karuků. „Ty podmínky se mohou ze dne na den měnit, přecházet z jednoho úbočí hor na druhé.“ Řízené vypalování krajiny, tak jak jej provozovali indiáni, záviselo na mnoha faktorech. „Nebyla to jen taktika, ale spíš způsob myšlení a interakce s přírodou,“ pokračuje Bill Tripp.

Úspěšnost vypalování závisela na správně zodpovězených otázkách kdy, jak, a proč. Což je asi ten největší zádrhel, který praktici z Lesní správy pociťují. K tomu, aby vypalování „fungovalo“, bránilo vzniku dalších požárů, chránilo obydlí, vytvářelo pestrou mozaiku biotopů a prospívalo lokální biodiverzitě, dokázalo vytvářet vlhké plošky méně hořlavého území a celkově zvyšovalo resilenci krajiny apod., jsou zapotřebí zkušenosti. Správný řízený požár vypaluje spíš podrost, nešplhá se do korun stromů. Ty by se naopak neintenzivním kontrolovaným ohněm měly stát odolnější.

Rezervovaní domorodci i zdrženlivá věda

Hodí se doplnit, že ani zkušenosti původních obyvatel Severní Ameriky nejsou univerzální a obdařené patentem totemové bezchybnosti. Snaha evropských osadníků odstavit indiány od jejich tradičního způsobu života, tím, že jim mimo jiné zabrání ve vypalování, nese po desetiletích své výsledky. Z uceleného vědomostního systému předešlých domorodých generací do dnešních dní mnoho nezůstalo a zmatek v tom nejen v Kalifornii dělají i zavlečené nepůvodní druhy travin a dřevin. Které se „nechovají“ tak, jak se při ohni čeká od druhů domácích.

Zdrženlivá je v tomto ohledu i moderní věda. Na základě satelitních snímků a rozsáhlých průzkumů v terénu se prý dá vyčíst, na kterých lokalitách zhruba hořelo v minulosti 2,4-10x (a více) častěji, než nyní. Kde byly lesní porosty, v důsledku ohně, o poznání řidší a méně nahloučené. Jakým způsobem tu ohně vznikly a jak byly vedeny už ale nekonkretizují.

Lesní správa to všechno nespálí sama

Přivyknutí k ohni, jeho návrat do praxe správy krajiny, kromě odporu laické veřejnosti, naráží ještě na další bariéry. Těmi jsou finance a lidské zdroje. Americká Lesní správa loni zvládla při procesech řízeného vypalování urovnat poměry na 1 milionu akrů. Jenže takový zákrok by podle všeho potřebovalo 80 milionů akrů, a k tomu Lesní správě „hoří“ situace na dalších 50 milionech akrů, kde řeší šíření nepůvodních druhů, devastaci spojenou s chorobami stromů a hmyzími škůdci a samozřejmě, megapožáry neplánovaných a nekontrolovaných ohňů.

Snaha současně hasit i vypalovat pak vydává směrem k veřejnosti rozporuplný signál. Moc v tom nepomáhají ani vlády jednotlivých států, které vydávají povolenky k řízenému vypalování přímo majitelům pozemků. Což technicky sice špatně není, ale vypalování bez potřebné expertizy dobré věci zrovna neprospívá. Slušně si stojí například na Floridě, kde byly státem loni vydány povolenky k řízenému vypalování na 2 milionech akrů. Kalifornie, požáry výrazně více ohrožená, ale naprosto selhává.

Kalifornie jako příklad špatných postojů

Na 57 % rozlohy území nebyla Kalifornie zatím schopna dodržet ani původní bezpečnostně-požární plán. Navíc z proklamace, že ročně tu preventivně vypálí 125 000 akrů (a to prosím ve státě, kde je potenciálně oněm ohroženo 1,4 milionu akrů porostů), se nakonec stalo 90 000 a reálně přitom bylo dosaženo jen 12 000 akrů. Pravděpodobnost vzniku požáru ve vyprahlé krajině, zvýšená ničivá síla ohně, umocněná dekády akumulovaným palivem, by totiž sama o sobě k prostému vysvětlení škod v Kalifornii nestačila.

Jde tu i o to, jakým tempem se tu lidé zástavbou tlačí do krajiny a často velmi „hořlavého“ prostředí. Nárůst takových staveb byl v posledních dvou desetiletích historicky nesrovnatelný a prakticky smazal hranice mezi tím, co dřív fungovalo jako předěl, rozhraní mezi divočinou a urbanizovanými plochami. V současnosti stojí v Kalifornii 645 000 domácností v územích, které jsou k požárům extrémně náchylné a kde je riziko vzniku ohně „velmi vysoké“.

Boj proti klimatické změně požáry nezastaví

Proč tu tedy, v logické reakci, nepodporují kontrolované vypalování? Znamenalo by to strávit spoustu nepříjemných věcí: to, že nynější vzhled lesů a porostů nemá s někdejší přírodní předlohou mnoho společného; že krajinu tu lidé a oheň formovali už dávno, že vzdorovat síle ohně není vždy žádoucí. Že není možné stavět vilky a ranče všude tam, kde se lidem zlíbí. Že pojišťovny by v případě přijetí této proti-požární strategie nemusely akceptovat vzniklé škody ohněm v „hořlavém“ území. Že se musí proměnit management hospodaření na lesních a nelesních plochách, že je třeba zvyknout si na nekomfortní kouř a dým.

Jinými slovy, že je třeba se adaptovat. Tak daleko zatím v Kalifornii nedospěli a univerzálním hromosvodem jejich potíží s megapožáry jsou „klimatické změny“. Ty pochopitelně ničivému ohni příhodně nahrávají, ale rozhodně nejsou jeho příčinou. A tak zatímco zpohodlnělí Kaliforňané módně přechází na nízkouhlíkový trendy-životní styl, elektromobilitu a zbavují se plastových brček, v lesích za jejich domy se dál akumuluje palivo. Vyčkávání ale jen oddaluje a zhoršuje to, co jednou nevyhnutelně přijde.

---

reklama

---