Itálie chce zakázat laboratorně pěstované maso. Je to škoda?

Rozhodnutí italského ministra zemědělství, označované jako zpátečnické a předpojaté, popudilo i některé klimaaktivisty. Což je vlastně paradox. Ve své současné podobě totiž maso z laboratoře nepředstavuje tu tolik žádanou a k životnímu prostředí šetrnější alternativu živočišných bílkovin.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Svět sice hltá zprávy o pokroku v oblasti buněčného zemědělství, ale když přijde na jeho konkrétní produkt, laboratorně vypěstované maso, chuti do téhle novinky se nedostává. V současnosti na světě existují jen dvě země, kde je možné tento výrobek legálně nabízet konzumentům k prodeji. USA a Singapur.

Nyní k nim přibyla ještě třetí země, která úpravou legislativy vzala existenci této syntetické potraviny na vědomí. Ale asi jinak, než by nadšenci očekávali. Itálie se totiž rozhodla statut umělého masa právně uznat jen proto, aby ho zakázala.

Jak uvádí Francesco Lollobrigida, italský ministr zemědělství, důvody jsou k tomu dva. Tím hlavním má být ochrana kulinářského dědictví a gastronomických tradic. Druhým, který dost možná sehrál v návrhu zákazu větší roli, je ochrana italských zemědělců. Maso z laboratoře by pro ně totiž mohlo být konkurencí. Ne třeba dnes, ale v blízké budoucnosti.

Lepší budoucnost? To zatím ne

Itálie za to pochopitelně sklidila kritiku. Paradoxně často od odborníků žijících v zemích, kde laboratorně vypěstované maso ještě ani nemá oficiální legální statut. Rozhodnutí italského ministra zemědělství, označované jako zpátečnické, krátkozraké a předpojaté, také velmi popudilo některé spolky zabývající se ochranou zvířat i další environmentální organizace včetně klimaaktivistů. Což je vlastně druhý paradox.

Ve své současné podobě totiž maso z laboratoře nepředstavuje zrovna tu tolik žádanou a k životnímu prostředí šetrnější alternativu živočišných bílkovin.

Hospodářské chovy zvířat jsou podle údajů Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) globálně odpovědné za produkci 14,5 % skleníkových plynů. Současný chov skotu se – dlužno dodat, že ve velmi širokém rozptylu hodnot – přibližuje k emisnímu průměru 5,4 kilogramů oxidu uhličitého na kilogram masa.

Jenže ona futuristická technologie výroby syntetického masa z buněk produkují emisí ještě více. Okolo 22,1 kilogramů oxidu uhličitého na kilogram. Na vině je tomu především to, že udržování správných podmínek pro růst buněk v laboratoři spotřebovává velké množství energie. Za stávajících dispozic by produkce laboratorního masa emisní bilanci navýšila čtyřikrát.

Něco jiného je za čtyři týdny v laboratoři „vypěstovat“ maso do jednoho hamburgeru, ale vyšší gramáže jsou zatím za absolutní hranici možností.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Ve velkém to nikdo zatím neumí

Zásadní problém, zatím vcelku přehlížený, je i otázka měřítek produkce. Vypěstovat maso v laboratoři – dokázat, že je to vůbec možné – je totiž pořád o něco snazší, než rozjet opravdovou kapacitní produkci. Už proto, že mnoho součástí té laboratorní syntézy, ať už jednotlivých surovin a složek anebo přístrojového vybavení, prostě na světě momentálně neexistuje v požadovaném množství.

Zajímavý příměr zmiňuje například zpráva McKinsey&Company: „Pokud bychom chtěli vybudovat kapacity, nádrže pro produkci umělého masa, abychom dokázali zaplnit alespoň 1 % globálního trhu s živočišnými bílkovinami, potřebovali bychom k tomu asi 220-440 milionů litrů fermentačních nádrží. To je asi 88-176 olympijských plaveckých bazénů.“ Přitom současný celosvětový biofarmaceutický průmysl disponuje kapacitou srovnatelnou jen s asi desítkou takových bazénů.

Něco jiného je za čtyři týdny v laboratoři „vypěstovat“ maso do jednoho hamburgeru, ale vyšší gramáže jsou zatím za absolutní hranici možností.

„Asi nejvyšší dosažené měřítko produkce se zatím blíží fermentačním nádržím o objemu 200 litrů,“ dodává Mariana Petronela Hanga, lektorka buněčného zemědělství na University College London. Jsou tu i limity biologického materiálu, který se jinak chová v Petriho misce, a jinak ve velké kádi.

Kapacity pro větší výrobu masa tedy zatím nejsou, a tato relativní nedostupnost se rovněž promítá do ceny produktu. Je zkrátka nedostupný fyzicky, i finančně. S tím, že plátky umělého hovězího cenou dorovnávají jakostní Wagyu a kaviár z vyzy.

Zkrátka nic, co by sloužilo k nasycení potřebných a hladovějících.

V kontextu takových protiv laboratorně vypěstovaného masa se už nejeví postup italského ministerstva zemědělství tak zásadně přehnaný. Zakazuje totiž něco, co zatím ještě pořádně nefunguje, a co momentálně nenabízí odpovědi na sociální výzvy ani problematiku životního prostředí. A tím těší své voliče z řad zemědělců, kteří maso „pěstují“ postaru.

Budoucnost s umělým masem

Příznivci laboratorně vypěstovaného masa kontrují tím, že průmyslová výroba umělého masa by naprosto zásadním způsobem překreslila podobu souší. Už jen tím, že je – na rozdíl od pastvin a velkochovů skotu – vlastně dost nenáročná na prostor.

Upozorňují na to, že si říká o 82-96 % méně vody, než tradiční hospodářská produkce. Tím, že umělé maso je zdravější, dá se „pěstovat“ bez hormonů a antibiotik (na které se postupně utváří rezistence, což komplikuje léčení nemocí), je možné doslova niterně kontrolovat jeho nezávadnost a bránit šíření patogenů, nejrůznějších salmonel a listerií.

A dodávají, že zatím sice laboratorně pěstované maso uvolňuje do atmosféry více emisí oxidu uhličitého, než konvenční produkce, ale zase neprodukuje metan. A ten je rovněž velmi významným skleníkovým plynem.