Jednotná městská zeleň, vytvořená jen „na efekt“, ničí lokální biodiverzitu. Je třeba to změnit

Proces gentrifikace je vlastní i přírodním vědám. Při něm na první pohled chvályhodnou a pozitivní změnou – ozeleněním veřejného městského prostoru - dojde k částečnému nebo úplnému vyloučení původních společenstev.

Licence | Volné dílo (public domain)

Zdroj | pxhere

O gentrifikaci jste už jistě někdy slyšeli, a pokud žijete ve větším městě, možná ji právě sami zažíváte. Jde o negativní sociální proces, při němž jsou původní komunity obyvatel vytlačeny ze své rodné čtvrti, pod pláštíkem jinak vcelku líbivých změn a revitalizací. To, co začíná jako pozitivní změna – například odstranění nehezkých starých budov a uvolnění zastavěného prostoru demolicí, totiž pokračuje výstavbou lepších apartmánových bytů pro nové movité nájemníky, tvorbou odpovídající moderní infrastruktury a pokračuje otevřením módních obchůdků, bister a kavárniček. Spolu s tím se mění průměrné věkové složení obyvatel a ceny nájmů.

Setříhávané trávníky, zelené střechy a fasády umíme na jedničku a vynikáme i ve výsadbě „univerzální“ městské zeleně.

Foto | Jerry Zhang / Unsplash

Tahle země není pro starý!

Proto už tu není obchůdek ševce, vykachlíkované kadeřnictví pro plkající babičky, malá večerka a hospůdka páté cenové, ale jen půjčovna elektro-koloběžek, fitness centrum, barber-shop a veganská jídelna s avokádem. Nic pro důchodce nebo sociálně slabší. Z rázovité a přepestré městské čtvrti nakonec vznikne moderní kolonie pro elity, kde už je bydlení původním obyvatelům prakticky nedostupné. To, co dříve vyhovovalo mnoha rozmanitým lidem, už odpovídá existenci a trendy-stylu mála. Nu, a tento proces je vlastní i přírodním vědám, jako tzv. ekologická gentrifikace. Kdy na první pohled chvályhodnou a pozitivní změnou – ozeleněním veřejného městského prostoru - dojde k částečnému nebo úplnému vyloučení původních společenstev.

Letité stavební struktury lze do jisté míry chápat jako biotopy, kde tu a tam přežívají nejrůznější druhy rostlin a živočichů, kterým města do jisté míry suplují přírodní prostředí. Byť je těžké to přesně popsat a podchytit, struktura mechů a lišejníků na polorozpadlé střeše staré fabriky, společenstva střídavě zaplavovaných rostlin usazené ve zrezivělých okapech, stinné kouty u vlhkých zdí i pozice sešlapávaných trávníků u pěšinek, ty všechny garantují území určitou nezanedbatelnou pestrost. Je to mozaika přepestrých stanovišť, nabízejících široké gradienty ekologických podmínek. V nichž tu a tam mohou nacházet i skutečné přírodní klenoty. Jenže tahle roztomilá biodiverzita vezme rychle za své, když se města pustí do ozeleňovacích procesů.

Zelená není dobrá vždy

Na anglický způsob sestříhávané trávníky totiž zvládneme výborně projektovat, zelené střechy a fasády umíme taky na jedničku a vynikáme i ve výsadbě „univerzální“ městské zeleně. Tedy, spíše uniformní, protože zatímco dříve nabízely zanedbanější plošky pestrost, cíleně dosazovaná zeleň má velmi standardizované parametry napříč všemi evropskými metropolemi. Džungle v sutinách předměstí Prahy, Madridu nebo Londýna mohla být svým druhovým složením naprosto odlišná, ale po vnějším zkrášlujícím zásahu se stává naprostou totožnou a zaměnitelnou. A protože je dnes ozelenění měst prioritou, hrozí nepříjemný zánik hodnotných lokálních ekologických prvků.

U návrhu zeleně příliš často přemýšlíme v jednotlivých bodech a liniích, aniž bychom řešili konektivitu jednotlivých plošek zelených prostranství.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Viviana Ceballos / Pexels

Jásáme, když se ruiny, beton a asfalt mění na sestříhávané živé ploty; kruhové objezdy ozdobí kvetoucí exotika; nad chodníky nám rozkvetou jerlíny z Japonska a pěšinky kolem parku máme vysypány dřevitým mulčem bránícím v růstu plevelů. Jenže důvodů k oslavě je málo. Každá zelená není stejně dobrá jen proto, že je zelená. Z procesu landscaping terénních úprav a krajinotvorby, se nám stává cosi jako blandscaping. Tvorba nevýrazné, uniformní, a často místně necharakteristické zeleně. Ekologicky gentrifikované prostředí, které sice náramně vyhovuje nenáročným generalistům (řekněme třeba myším a holubům), ale už ne jiným, svými nároky komplexnějším druhům.

Chyby univerzálního plánu

Pochopitelně, že si za to můžeme sami. Tím, že na požadovaný výsledek spěcháme (a přitom někdy stačí jen počkat, co dokáže přirozená nebo usměrňovaná sukcese). Tím, že nad procesem ozelenění měst chceme mít neustálou tvůrčí kontrolu. A taky tím, že jednoznačně akcentujeme v projektech ozelenění takové ekologické služby, z nichž máme prvořadý prospěch my. Zajímá nás například jen estetika ladící oku, čistý vzduch a management srážek, ideálně vše při snadné údržbě. Jenže takhle to prostě v přírodě nechodí, a pokud skutečně chceme z měst spoluvytvářet smysluplný prvek biodiverzity, je třeba vzít v potaz kromě ekonomických a sociálních benefitů i prvky environmentální a ekologické. Jinak univerzální zelení vytváříme prostor bez biodiverzity.

Ekomimikry – funkční napodobování přírody

S čím tedy počítat, abychom jen nevytvářeli „zelenou poušť“ bez života? Třeba s tím, co nevidíme: půdou a jejím složením. Navezení kontejnerů kompostu a jeho převrstvení mulčem je sice snadné řešení pro „otevření“ budoucí zelené plochy, ale stírá původní předpoklad pestrosti a rozmanitosti. A když už je třeba navážet nějaký substrát, proč ne třeba tam, kde se to hodí, haldy písku? Taková duna nebo písečný přesyp totiž lokálně skutečně vytvoří něco mimořádného a přitažlivého pro druhy živočichů i rostlin, které pomoc skutečně potřebují. Odhalená půda není špatně, naopak, je dost živočichů a rostlin, kteří ji vyhledávají.

Je třeba při ozeleňovacích projektech navazovat a zachovávat to, co bylo v daném místě unikátní. Tedy budovat z kaluže jezírko, raději než sestříhaný živý plot. Stinný a vlhký kout, by si měl v pozměněné podobě zachovat své původní vlastnosti, kterými byl v místě hodnotný.

Licence | Volné dílo (public domain)

Zdroj | pxhere

U návrhu zeleně sice příliš často přemýšlíme v jednotlivých bodech a liniích, aniž bychom řešili konektivitu jednotlivých plošek zelených prostranství. Bez patřičných biokoridorů ale jednotlivá stanoviště nemohou naplnit své poslání. Je to další kritický nedostatek snah o ozelenění. Hodný změny stejně jako vytrvalá tendence tlačit do městského prostředí univerzální skladbu rostlin. Trávníky přeci mohou být svou skladbou lokální, odpovídající druhově danému území (a připomínat více původní louku, než univerzální výsev kvetoucích rostlin). Ne každému prosluněnému místu musí vévodit navezený bílý kačírek, ne každý záhon musí být zavezený štěpkou. Tedy pokud chceme vytvořit skutečné „místo pro život“.

Je totiž třeba při ozeleňovacích projektech navazovat a zachovávat to, co bylo v daném místě unikátní. Tedy budovat z kaluže jezírko, raději než sestříhaný živý plot. Stinný a vlhký kout, by si měl v pozměněné podobě zachovat své původní vlastnosti, kterými byl v místě hodnotný. Místo univerzální a stále dokola nastavované kaše by v realizacích měly zazářit prvky propagující mozaiku a diverzitu prostředí. Což nás přivádí k termínu, kteří badatelé z Výzkumného ústavu udržitelnosti v londýnské Univerzity of East popisují jako ekomimikry. Chápou jím přesah přírodního prostředí na území měst a využití prostoru či vybudovaných struktur tak, aby skutečně napodoboval konkrétní stanoviště. Ideálně lokalitě vlastní či blízké.

Včetně mikroklimatu

Zelená střecha má mnohem větší hodnotu, je-li její vegetační pokryv schopen skutečně něco nabídnout místně příslušným druhům živočichů (a není jen samoúčelnou dotační zelení). Podobně pak terénní úpravy mohou poskytnout větší pestrost reliéfu, a nestírat rozmanitost stanoviště. I na pohled ne-úživný a nehezký brownfield totiž v městském prostředí obvykle nabízí fauně a flóře víc, než svěží uniformní zeleň, smývající biologickou identitu místa. Trend ozeleňování měst má velký potenciál nabídnout přírodní útočiště znevýhodněným druhům, podpořit resilienci - odolnost měst negativním dopadům - a učinit je pestřejší. Ale chce to víc, než jen univerzální zeleň a uniformní projekty. Abychom potenciál ozeleňování městských veřejných prostranství nepromrhali.