Blboun nejapný si zaslouží rehabilitaci. Vyhynulý dronte byl docela svižný pták

Dronte mauricijský, latinsky zvaný Raphus cucullatus a poněkud familiárněji též pták dodo, má v historii ochrany ohrožených živočichů hodně zvláštní, chtělo by se říct až výsadní postavení. Čím si jej vysloužil? Tím, že už nežije. Protože vyhynul.

Respektive byl přímo i nepřímo člověkem vyhuben.

Jednak byl ve velkých počtech loven námořníky, současně s tím ale docházelo k razantní proměně jeho životního prostředí klučením a vypalováním porostů a zakládáním plantáží.

Přidal se k tomu negativní vliv nepůvodních a člověkem zavlečených druhů – například všežravých prasat a nenechavých krys – kteří se postarali o ničení jeho hnízd.

Těm mnohostranným tlakům, na které nebyl tenhle rozměrný nelétavý pták nikterak adaptován, nakonec podlehl. Coby živočich, který byl člověkem vůbec poprvé popsán v roce 1598, tak byl o pouhých čtyřiašedesát let ve volné přírodě spatřen naposledy.

Seznam druhů žijících na ostrovech, k jejichž zániku člověk významně přispěje, se v následujících staletích ještě rozroste. Ale dronte mauricijský byl mezi nimi tím prvním, u nějž bylo „vyhynutí v přímém přenosu“ pozorováno, a proto se obvykle žádná úvodní přednáška o ochraně druhů neobejde bez zmínky o něm.

Dá se bez nadsázky říct, že i pro lidi v 16. století to bylo docela nová zkušenost. Tehdy se totiž ještě nepovažovalo za reálné, že by ke schopnostem člověka patřilo vyhubit celý živočišný druh.

A najednou se velmi názorně ukázalo, že to možné je.

Celé to bylo na hony vzdálené střílení „zlých“ lvů a tygrů takříkajíc v sebeobraně nebo nevyhnutelnému boji s divokou přírodou a jejími škůdci. Na drontech nebylo nebezpečného nebo závadného zhola nic.

Bolelo to, bylo to až nepříjemně hříšné. Protože i dronte byl jen božím výtvorem, a zbožně se chovající lidé – což alespoň teoreticky byli všichni – neměli svévolně ničit boží dílo.

Z odstupu staletí se zdá, že ten úlek z destrukce celého živočišného druhu se u lidí pojil se snahou vyvinit se.

Jak? Vlastně docela klasicky, tím, že se z oběti udělá viník.

Dronte mauricijský byl post mortem obdařen reputací naprosto nemožného ptáka.

Blboun k pohledání

Neobratný, pomalý, nemotorný, nešikovný. Svými tělesnými proporcemi naprosto nepřiměřený. Nezvyklá hmotnost jeho těla byla poněkud zjednodušeně dávána do souvislosti s jeho nelétavostí.

V alegorické zkratce: byl tak tlustý, až pozbyl schopnosti létat.

Navíc si v kontaktu s lidmi, potažmo s hospodářskými zvířaty, počínal naprosto naivně. Zkrátka hloupě. Velmi dobře to demonstruje staré české pojmenování tohoto vyhynulého druhu: blboun nejapný. Byl podivnou kuriozitou přírody, omylem.

Sám se tím zasadil o své vyhynutí, vyhubení bylo jeho vlastní chybou, a člověk k tomu vlastně přispěl jen okrajově.

Současní vědci – a to nejen ti kovaní v zoologii – to dnes tak ale úplně jednoznačně nevidí.

Už proto, že kromě všeobecně známého faktu o vyhubení toho vlastně o dronte mauricijském víme až trestuhodně málo. Popravdě řečeno, o dinosaurech, kteří si to povrchu zemském rázovali přes 65 miliony let, toho dnes často víme a tušíme víc, než o nelétavém ptáku z ostrova Mauricius, který byl vyhuben před 362 lety.

Jak je to možné? Dílem proto, že se po něm dochovalo jen minimum artefaktů. Důkazů, jimiž jde nějak postihnout a popsat existenci onoho ptáka.

Důkazní nouze obrazem

Co máme k dispozici?

Jde přibližně (zdroje se v tom liší) o čtyři kompletní kostry a jedenáct koster nekompletních v muzeích celého světa; pár pozůstatků nejistého původu v nejrůznějších zámeckých a soukromých sbírkách; též několik subfosilních fragmentů kostí vylovených z bažin Mare aux Songes.

K dispozici je jediný vzorek mumifikované hlavy bez peří – ta odpočívá v depozitáři muzea v Oxfordu – zatímco jediný mumifikovaný vzorek ptačího pařátu ze sbírkového fondu zmizel neznámo kam.

Jak ten pták přesně vypadal? To vlastně také netušíme.

Série jeho vyobrazení pochází od nizozemského malíře Roelanta Saveryho – mimochodem dvorního malíře císaře Rudolfa II., skvěle dokumentujícího Prahu počátku 17. století – který jeho podobu zachytil na deseti obrazech a skicách. Savery tenhle ptačí majstrštyk dohotovil v roce 1626, ale má se za to, že pracoval jen s taxidermicky zpracovaným – vycpaným – exemplářem.

Usvědčovat jej mají nezvykle dlouhé a přitom velmi tenké nohy, které svému subjektu v rámci umělecké licence přimaloval.

Druhé takové populární vyobrazení vzniklo v roce 1865 jako součást ilustrací knihy Alenka v říši divů od Lewise Carrola. A to je prakticky všechno. Z těchto svou zdrojů se odvíjí vše, co o podobě a tělesné konstituci tohoto vyhynulého druhu víme.

A zapomenout bychom neměli ani na třetí, nejméně známé, ale přesto velmi důležité grafické zpracování. Odvíjí se od malůvek v lodním deníku lodi Gelderland. Cenné jsou tím, že vznikaly v letech 1601-1603 na základě přímého pozorování živých a ulovených zvířat přímo na Mauriciu.

V podstatě ale platí, že kdo ještě někdy zkoušel namalovat ikonického opeřence, inspiroval se podobou u jednoho z těchto zdrojů.

Znáte z lodní kuchyně

Ještě pramen informací zbývá. Posledním zdrojem – nejhojnějším, nejdostupnějším a nejobsáhlejším sice, ale rovněž nejvíce zatíženým chybami – jsou zadokumentovaná vyprávění námořníků nizozemské Východoindické společnosti.

Co je na nich špatného?

Žádné z nich nesepsal dobový encyklopedista, přírodovědec amatér nebo nadšenec ornitologie, zkrátka kdokoliv praktickou vědou aspoň trochu zasažený.

Námořníky zajímalo zpravidla jen to, jestli je to nebezpečné, nebo k jídlu. A dronte, i když po chuti za mnoho nestál, k jídlu byl. To ostatně demonstruje i jeho první pojmenování, kterého se dočkal v deníku viceadmirála Wybranda van Warwijcka: nazval jej Walghvogel, tedy volně přeloženo, pták s nechutným masem.

Z deníků lodních kuchařů se sice dočteme, že na rozdíl od prsou stehna ptáků byla tuhá – a tím tužší, čím déle se vařila – ale už se nedozvíme, jestli u tohoto druhu skutečně existoval pohlavní dimorfismus, rozdíly ve fyziognomii samců a samic.

Dozvíme se, že ptáci byli odulí a dvakrát větší než labutě, ale tak nějak se v překladu ztratila informace o tom, že na Mauriciu vlastně žili (a byli vyhubeni) hned dva podobně stavění ptáci. Nejen tedy dronte mauricijský, ale i jemu blízce příbuzný dronte samotářský. Ti byli často vzájemně volně zaměňováni.

Zrovna nám tak nějak v pochopení bližší biologie vyhynulého druhu nepomůže, že pro „záznam“ byli váženy exempláře vykostěné, vycpané anebo naopak překrmené, převážené na palubách lodí do Evropy. Nějaké bádání nenapřímí ani to, že dronte byl „přesným opakem fénixe”. A zmatky jsou i v prapůvodu jeho názvu.

Odkud se vzal dodo, dronte? Může jít o slova odvozená od nizozemského dodoor – lenoch; dadaars – velká zadnice. Nebo též z portugalského doudo – hlupák. Dost možná šlo ale o typický hlasový projev opeřence, který vydával volání: „dů-dů“.

Cesta k rehabilitaci

Jistého a ověřeného je tedy o dronte mauricijském jen málo.

Vlastně docela pramálo na to, abychom z živočišného druhu – který podle všeho bez přičinění člověka na ostrově přežil nějakých deset milionů let a s přičiněním člověka za méně než století vyhynul – udělali blbouna nejapného.

Druh, který by nebyl přizpůsoben svému životnímu prostředí, by zkrátka sám o sobě takhle dlouho nepřežil. Dronte podle všeho adaptován byl, a výtečně. Schopnost létat se pro jeho druh stala na izolovaném ostrově bez predátorů nadbytečnou. Nebyla důsledkem jeho „nebetyčné tloušťky“.

Vyhubila jej razantní proměna podmínek prostředí a uměle vyvolané tlaky – nová konkurence, noví predátoři.

A jak se to mělo s jeho baculatostí a nemotorností?

Na to se teď zaměřili výzkumníci z univerzity v Southamptonu, Přírodovědného muzea v Londýně a Přírodovědného muzea Oxfordské univerzity. V rámci rozsáhlé revize se pustili do zkoumání veškeré historické literatury – od roku 1598 – a ohledávání dochovaných ostatků exemplářů, aby o něm zjistili trochu víc.

Své poznatky také zveřejnili v prestižním časopise Zoological Journal, jimiž trochu ten historický obrázek vyhynulého druhu rehabilitují.

V krátkosti, vypadá to, že dronte mauricijský byl o dost hubenější, než bývá vyobrazován. A struktura jejich kostí – k nimž se upínaly výrazně masivní šlachy – naznačuje, že šlo o druh aktivně a rychle se pohybující.

„Šlacha o síle kosti tibiotarsus, ptačí holeni, vypovídá o mimořádně silné končetině, analogické těm, které jiné druhy ptáků používají k běhu a šplhání,“ uvádí paleobiolog Neil Gostling. V podrostu suchých lesů se pohyboval docela rychle, a zakrnělá křídla mu v pohybu rozhodně nepřekážela.

Výzkumný tým potvrdil, že pták patřil do čeledi holubovitých. Zjistili také, že dronte mauricijský a jeho blízký (rovněž vyhynulý) příbuzný dronte samotářský byli jedinými členy své podčeledi, a že řada exemplářů obou druhů byla nesprávně zařazena.

Což rovněž přispělo k určitému zkreslení.

Zrovna tak vyplynulo, že ikonické kresby ptáků z počátků 17. století je pravděpodobně nezobrazovaly za typických podmínek. Objekty na těchto kresbách mohly být překrmení jedinci v zajetí nebo extrémně přecpané exempláře. Z různých indicií se dá naopak odvodit, že v době, kdy bylo potravy méně, se pravděpodobně více projevovala štíhlá postava tohoto tvora.

Robustně stavěný, osvalený, rychlý nelétavý pták, obratně kličkující v podrostu – navíc vyzbrojený pořádným zobanem a pařáty – už tolik nepůsobí dojmem naprostého blbouna. Kromě nelichotivého obrazu, kterým byl dronte po staletí prezentován, je ale třeba odhalit ještě jednu oblast skutečností.

To, jakou roli vlastně v ekosystému ostrova Mauricius hrál. Ekologická obnova ostrova bez toho úplně možná není.

Z receptů nizozemských námořníků to ale zatím vyčíst nejde.

---

reklama

---