Jihoafrická média považují oheň za nepřítele, pozitiva požárů pro přírodu nejsou zdůrazněna

Známé úsloví - oheň je dobrý sluha, ale zlý pán – povšechně vystihuje postoj, jaký k tomuto živlu zaujímáme. Chápeme jej jako nástroj. Něco, co má být kontrolováno, regulováno a sloužit jen k našemu užitku a zadušeno tehdy, když nám přestane prospívat. Z rámce naznačené lidovým úslovím se ale zcela vytrácí interpretace o tom, že by oheň mohl tu a tam dobře posloužit někomu jinému. Třeba přírodě.

„Oheň může ničit infrastrukturu, živobytí i brát lidské životy,“ nepopírá Dian Spearová, vedoucí Odboru vědeckého výzkumu jihoafrických národních parků. „Ale současně je nezbytnou funkční složkou, která po tisíce let pomáhá utvářet podobu ekosystémů.“ Na příkladu JAR je to víc než patrné: bez ohně by nebylo savan, pastvinných luk, vřesovišť ani regionálně specifických porostů nízko-křovinného fynbosu. Bez ohně by neexistovala krajina a ekosystémy celé Jihoafrické republiky. Ohně podporují cykly živin, vytváří habitat pro živočichy a rostliny, a poněkud paradoxně – sezónní ohně tu tlumí rizika spojená s opravdu ničivými požáry.

Nesnadné na vysvětlení

Přirozená dynamika požárů je sama o sobě komplikovaná: někde hoří častěji, jinde jednou za 2-3 léta, nebo za pár desetiletí. Někde jsou požáry velmi intenzivní, jinde krátkodobé a maloplošné. Některé vznikají v zimním období (savany), jinde hoří za horkého léta (fynbos). „A právě to, že lidé tomuto rozdělení uspořádání požárů v průběhu sezóny moc nerozumí, vytváří atmosféru nedůvěry, obav a strachu, který vztahu lidí k ohni v přírodě zrovna moc nepomáhá,“ dodává Marina Joubert z univerzity Stellenbosch.

I v Jihoafrické republice se na tvorbě společenského názoru masivně podílí veřejná média, která o požárech pravidelně informují. Ale způsob, jakým tam činí, vede většinou jen k posílení negativních předsudků. Které pak blokují práci těch, kteří se skrze oheň v přírodě snaží něčeho dosáhnout. Ať už ekologů, kteří chtějí spravovat prostřednictvím řízeného vypalování místní ekosystémy. Anebo hasičů, kteří právě řízeným vypalováním brání vzniku katastrofálních neřízených požárů.

Proto se odborníci univerzit v Pretorii, Kapském městě a Stellenbosch (zoologové, ekologové, botanici a informatici) rozhodli provést dosavadní analýzu práce veřejnoprávních médií, aby postihli hlavní nedostatky v informování veřejnosti o přírodních požárech. Tak, aby média mohla napřímit a vyrovnat faktický obsah proudu zpráv, a nabídnout vyváženější spektrum konstruktivních informací. Závěry jejich společné studie jsou důležité už proto, že postihují zkratkovitý způsob, jakým převážná většina světových médií o požárech informuje.

Tři nejčastější nedostatky

Jihoafričtí badatelé se mohli opřít o 390 zpráv, sesbíraných za poslední dvě léta, které referovaly o požárech v okolí národních parků. Nalézt se v nich daly tři hlavní zdroje věcného nesouladu a zárodků předsudků.

Prvním takovým zdrojem možného sváru je tendence médií přehánět a zveličovat negativní účinky požáru. S ohněm se vede boj a zápas. Požáry je třeba udolat, zničit, zadusit, zastavit. Prakticky v žádném textu o požáru nechybí zmínky o obětech a škodách. „To jsou obraty možná vhodné k referování zpravodajství o válce, ale jistě nikoliv pro popis požáru vegetace,“ zmiňuje Spearová. Samozřejmě, v takových zprávách se zřídka objeví zmínka o společenské nebo ekologické přínosnosti požárů. Veřejnost je bombardována příběhy, které zmiňují a naznačují hrozbu, ztrátu nebo obavu ze zničení.

Druhým je pak obecně-reaktivní management požárů, s akcentem na hašení. Když se nehasí, jako by se s ohněm nic nedělalo. „O tom, že by byl oheň někde proaktivně řízen a kontrolován se píše 3x méně než o hašení,“ říká Joubert. „A taková zaujatost pak může vytvořit dojem, že hašení je jediným žádoucím způsobem, jak v přírodě zvládat oheň.“ Většina jihoafrických profesionálních hasičů přitom preferuje přístup prevence a řízeného vypalování jako nástroj pro zvládání velkých požárů. Když ale veřejnost pořád jen slyší o hašení, neví, že to jde i jinak. A že i to jinak může být správně.

Třetím je hrubá neznalost na straně médií, které se neorientují v základních termínech ekologie ohňů a konceptech kontrolovaného vypalování. Příkladem může být absence popisné dynamiky žádaných požárů v konkrétních porostech,nebo třeba ve vysvětlení toho, jak velký objem hořlavého paliva se v určitém porostu za bez ohně léta nastřádá. „Lidé by tak mohli spíše pochopit principy proaktivního managementu, a podílet se na vytváření požárům odolné krajiny,“ zaznívá ve studii, kterou jihoafričtí badatelé publikovali v žurnálu African Journal of Range & Forage Science.

Nechte mluvit odborníky

Zajímavým aspektem studie bylo, že ono nepřesné a zkreslující vyznění, zdroj možných předsudků veřejnosti vůči ohni v přírodě, se obvykle nevyskytuje v článcích a mediálních vstupech, kde referují o problému odborníci a ekologové. Takových ale bylo jen 8,7 % ze vzorku. Ostatní upřednostnily zpravodajství emotivní, vizuálně strhující, hrdinské a šokující. Jenže ty ke vzdělávání veřejnosti o požárech v přírodě nepřispívají. „Oheň prostě není nepřítel, a v afrických ekosystémech své místo má,“ uzavírá Spearová.

Na tom, že Afrika bude i v dalších dekádách přezdívána „kontinentem ohně“ se nejspíš nic nezmění. Změnit by se ale mohly postoje veřejnosti, která by prací vědců a odborníků mohla skrze média proniknout k poznání, jak vlastně požáry v přírodě fungují, a jaký mají pro místní ekosystémy význam.

---

reklama

---