Lesníkům mohou při obnově lesa pomoci dříve opomíjené dřeviny. Třeba topoly

Přirozené zmlazení osiky náletem semen na čerstvé holině.

Foto | Luďka Čížková / VÚLHM

Na výzkum topolů se dlouhodobě zaměřují vědci z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, kteří v rámci projektu „Návrh alternativní druhové skladby dřevin pro lesní ekosystémy se sníženou ekologickou stabilitou v důsledku fyziologického sucha“ připravili pro lesníky příručku „Možnosti využití domácích druhů topolů v lesnické praxi“.

Cílem metodiky je představit vlastníkům lesa možnosti využití domácích druhů topolů – topolu osiky, topolu černého, topolu bílého, topolu šedého – v různých pěstebních variantách od zakládání přípravných porostů náhradní dřeviny po zvyšování biodiverzity lesních i nelesních ekosystémů vytvářením porostů a porostních skupin těchto opomíjených dřevin mezi dalšími lesními dřevinami.

V období, kdy je nutné zalesnit rozsáhlé kalamitní holiny, je možné využít všech specifických vlastností topolů jako pionýrské dřeviny, především schopnosti rychle přirůstat na nechráněných exponovaných plochách a produkovat v krátkém čase velký objem dřevní hmoty. V tomto smyslu legislativa nyní umožňuje vlastníkům lesa velmi rozsáhlé použití topolu osiky.

V českém lesním hospodářství byl topol osika považován za plevelnou dřevinu a v kulturách a porostech záměrně likvidován po celá desetiletí. V současné době pod vlivem probíhající kůrovcové kalamity nebývalých rozměrů a z ní vyplývající nutnosti změnit způsob hospodaření v lesích dochází k mírnému obratu v legislativě a lesníkům je doporučeno pracovat s osikou při obnově lesa.

Osika má nezastupitelnou meliorační funkci zejména v porostech jehličnatých dřevin a při obnově lesa na rozsáhlých kalamitních holinách po smrčinách, kde je zlepšení půdních vlastností důležitým faktorem zdárného vývoje následných porostů. Zlepšování fyzikálních a chemických vlastností lesní půdy v časovém horizontu 10–20 let má přímý dopad na půdní úrodnost a pozitivně tak ovlivňuje ekonomiku hmotové produkce cílových dřevin. Spolu se zajišťováním mimoprodukčních funkcí lesa zejména ve velkoplošně narušených územích je ekonomická hodnota významu porostů přípravných dřevin nevyčíslitelná.

Teprve aktuální problémy v lesnictví spojené s hromadným odumíráním dřevin pěstovaných v nižších a středních polohách (např. jasany, olše) působením houbových patogenů vyvolaly potřebu ověřovat možnosti pěstování dosud opomíjených dřevin, k nimž vedle topolu osiky patří i topol bílý, topol šedý a topol černý.

Metodika je první českou publikací, která obsahuje informace a doporučení k pěstování všech druhů topolů, které jsou původními druhy na území České republiky, ale v lesním hospodářství byly vždy opomíjeny.

Výstavek samičího jedince topolu osiky jako zdroj semen pro přirozené zmlazení.

Foto | Luďka Čížková / VÚLHM

Postupy uvedené v metodice vědci ověřovali na výzkumných plochách provozního charakteru, v reálných ekonomických poměrech a v přírodně-klimatických podmínkách poznamenaných dlouhotrvajícím suchem.

Doporučené metodické postupy mají vazbu na novelizaci národní legislativy upravující hospodaření v lesích po velkoplošném odlesňování v důsledku kůrovcové kalamity. Metodika obsahuje doporučení úpravy minimálního hektarového počtu sazenic topolu osiky na 2000–2500 ks/ha. Dosavadní minimální počet 4000 ks/ha zbytečně zvyšuje náklady na zalesnění přípravnou dřevinou i na následnou výchovu.

Vyhláška č. 298/2018 Sb. podstatně rozšiřuje možnosti použití topolu osiky jako dřeviny základní přípravné a jako dřeviny meliorační, ale pěstování ostatních druhů topolů stále omezuje na cílový hospodářský soubor 19 (Hospodářství lužních stanovišť), v jehož doporučené druhové skladbě je topol bílý a topol černý. Topol osika je naopak nesprávně doporučován i pro extrémní stanoviště suchá a podmáčená. Pěstební doporučení uvedená v metodice vycházejí z ekologických nároků každého druhu topolu.

V metodice autorky navrhují možnosti pěstování topolu šedého, topolu černého, topolu bílého a jejich uplatnění jako přípravných nebo melioračních dřevin také v CHS 21 (Hospodářství exponovaných stanovišť nižších poloh), 27 (Hospodářství oglejených chudých stanovišť nižších a středních poloh) a 29 (Hospodářství olšových stanovišť na podmáčených půdách). Rovněž doporučují akceptovat topol šedý jako dřevinu druhové skladby porostů.

Změna legislativy ve prospěch přípravných dřevin znamená možnost podporovat jejich přirozené zmlazení, které je ekonomicky výhodnější než umělá obnova lesa, pokud je v dané lokalitě reálné. Pokud reálné není, ale přípravná dřevina je žádoucí, provádí se umělá výsadba sazenic. Metodika přesně specifikuje technologii výsadby a parametry reprodukčního materiálu nezbytné pro úspěšné zalesnění.

Domácí druhy topolů je možné pěstovat v 1. a 2. lesním vegetačním stupni jako dřeviny přípravné, meliorační, popř. cílové. Všechny druhy topolů jsou vhodné pro vytvoření věkové a především vertikální diverzifikace zakládaných porostů.

Metodiku mohou uplatnit při své činnosti vlastníci lesa, kteří se zaměřují na zlepšení hospodaření v lese, zvýšení odolnosti lesních porostů zvýšením druhové diverzity, zefektivnění obnovy rozsáhlých kalamitních holin použitím krátkověké rychle rostoucí dřeviny s vysokou produkcí dřeva. Metodika může sloužit jako odborný podklad pro práci orgánů státní správy, je aplikována např. při tvorbě Oblastních plánů rozvoje lesů.

Na závěr jedna z autorek, Ing. Luďka Čížková, konstatuje: „V metodice jsou navrženy alternativy použití topolů pro řešení aktuálních problémů v lesnictví, které se mohou jevit jako dočasné, ale jejich možnému opakování je nutné předcházet především zvyšováním biodiverzity a stability lesních ekosystémů a důrazem na plnění mimoprodukčních funkcí lesa. Topoly svým charakterem pionýrských dřevin s rychlým růstem vyhovují požadavku na dočasnost přípravných porostů i na trvalost produkce z pozemků určených k plnění funkce lesa.“