Pytlonoši z Floridy jsou možná po člověku dalším druhem savce, který zemědělsky hospodaří

Prvky zemědělského hospodaření, kultivace plodin a pěstování byly zatím doložené u některých druhů mravenců, brouků a termitů. U savců (s výjimkou člověka) ale nic takového známo nebylo. Až doteď.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | FWC Fish and Wildlife Research Institute / Flickr

Pytlonoš floridský je středně velký hlodavec: zavalité tělo dospělce má na délku v průměru 26 centimetrů, váží okolo 150 gramů. I když tvoří početné rodinné kolonie, k vidění moc není. Většinu života totiž tráví ve spletitém podzemním bludišti svých chodeb, kde vyhledává potravu. Kořeny a hlízy rostlin, křovin a dřevin, které podrývá a okusuje.

Za zeleným krmením se vydává za šera i na povrch, ve formě listů a stonků je pak skladuje v podzemních spižírnách. Jedno takové pytlonoší bludiště má na délku i 160 metrů, překvapí systémem ventilace/vstupů „krtin“, množstvím vyhrabaného materiálu, spirálním sestupem do druhého podlaží se zásobárnami, chráněnou obytnou norou.

Škůdce nebo zahradník?

Nikdo zatím nezpochybňoval, že pytlonoši hrabající pod zemí jsou zvířata pracovitá. Nicméně to, že mohou tu a tam norovat i v půdách obdělávaných lidmi a narušovat kořeny rostlin, jim vysloužilo nehezkou pověst zákeřných škůdců.

Experimentální studie floridských biologů nyní tvrdí, že o pytlonoších by se nemělo hovořit jako o škůdcích a zlodějích, ale spíše jako o mimořádných zvířecích zahradnících. Vypadá to totiž, že pytlonoši by mohli být po člověku teprve druhým druhem savce, který zemědělsky hospodaří. Pod zemí. Jak se na to přišlo?

Biolog Francis Putz si před časem začal klást otázky o všedním životě pytlonošů. „Šlo mi o to, kolik energie vlastně mohou získat okusováním kořenů, v norách kopaných v písčitých půdách, tam, kde se jim jiné potravy na povrchu nenabízí,“ vysvětluje.

Kolonie pytlonošů v takových „chudých“ oblastech totiž nebyly o nic méně životaschopné nebo v průměru s méně potomky než kolonie pytlonošů v úživných oblastech, kde si hlodavci mohli přilepšovat zelení na povrchu. „Hodí se zmínit, že kopání nor je velmi vysilující a energeticky náročný proces,“ doplňuje bioložka Veronica Seldenová, spoluautorka studie. „Je to 360x–3400x náročnější než chůze po povrchu.“

V oněch chudých oblastech, kde pytlonoši musí přežít jen z kořenů dřevin – typicky borovice dlouhověké – na něž pod zemí narazí, se nezdálo být množství dostupné energie pro náročné norovací úkony dostatečné. „Tak jsme začali řešit, jestli na každém metru délky vykopaného tunelu narazí na tolik kořenů, aby jim to dodalo dost energie k vykopání onoho metru,“ doplňuje Seldenová. „A to se zhusta nedělo.“

Bludiště pytlonošů většinou nenabízelo dostatek takové potravy. Aby to biologové zjistili, museli rozkopat několik segmentů pytlonoších bludišť. A zjistili něco jiného.

Zahrádka pod zemí

Pytlonoši kořeny dřevin vyloženě svými zuby nepodžínají, ale spíše oddělují, množí. Kořeny jen nelikvidují, ale kultivují. Oddělením a nahlodáním hlavního kořenu přispějí k tomu, že se začne větvit. K malým kořínkům, prorůstajícím do nory, pak přihrnují hlínu. Trasu nory tomu malou oklikou uzpůsobí. A také sem začnou chodit na toaletu. Bobky hnojí a močí zalévají. Vytváří tím optimální podmínky pro růst mladých kořenů, které pak není ani tak těžké ukousnout.

S jistým nadhledem se tak dá hovořit o tom, že tu zahradničí. Protože vynakládají čas a energii na to, aby kořenům – zdroji své potravy – zajistili optimální podmínky.

Putz a Seldenová spolu s kolegy vyčíslili, že touto formou „hospodaření“ dokáží pytlonoši vykrýt 20-60 % svojí denní spotřeby energie. Není to dost na to, aby nemuseli kopat další tunely a hledat nové zdroje potravy, ale rozhodně dost na to, aby k novému norování měli dostatek energie.

„Není to asi ta nejsofistikovanější forma zemědělství, ale je to vcelku dost podobné tomu, co dělají na povrchu lidé,“ říká Seldenová. Prvky zemědělského hospodaření, kultivace plodin a pěstování jsou zatím doložené u některých druhů mravenců, brouků a termitů. U savců (s výjimkou člověka) ale nic takového známo nebylo.