Rezervace Pian Upe – místo, kde se před víc než 50 lety zrodila sláva Safari Parku Dvůr Králové

Podle zápisu v deníku se Josef Vágner, bývalý ředitel Safari Parku Dvůr Králové, do svého budoucího odchytového tábora Nabiswa na východě Ugandy vůbec poprvé vydal 5. prosince 1967. „Náš slavný kemp není dnes nic jiného než několik kup trávy pod řídkými vysokými stromy uprostřed buše. Asi 100 metrů podél kempu teče malá říčka,“ zapsal si tenkrát. Na začátku prosince 2020, shodou okolností na den přesně 53 let po Vágnerovi, jsme stáli na místě bývalého kempu a popis po letech víceméně sedí - pod řídkými stromy roste tráva a kolem se vzpíná roští. Možná to tak nevypadá, ale právě tady začala sláva dvorského safari. Josef Vágner právě odsud dovezl velká stáda žiraf, antilop losích, antilop koňských nebo zeber bezhřívých, tohle bylo místo, kam se v Africe nejčastěji vracel a které podrobně popsal ve svých prvních knížkách.

Na polohu kempu poprvé upozornili v roce 2019 naši kolegové pod vedením Luboše Melichara z liberecké zoo, kteří byli v Ugandě na větší expedici sledující výskyt zebry bezhřívé. O rok později se nám v oblasti, která byla dlouhé roky obtížně přístupná, podařilo dohledat další detaily. Obec Nabiswa sice v Ugandě je, leží na silnici mezi městy Iganga a Mbale, je však vzdálená víc než 100 kilometrů od skutečného místa tábora. Nejbližší osídlení k táboru se tak jmenuje Chepsikunya, ale při setkání s pamětníky a se šéfem rezervace Pian Upe vychází najevo, že místu, kde stál kemp, se stále říká Nabiswa.

Při pohledu na mapu s rukou doplněnými nápisy, která visí na ústředí rezervace, pak mizí i další záhada. Josef Vágner říčku tekoucí podél tábora ve svých knížkách důsledně označuje jako Greek river, jinde se však takový název neobjevuje. Místní totiž říčce říkají Kiriki river, přičemž to první i poslední "i" jakoby trochu spolknou. Vágner si tak název Kiriki nejspíš zapisoval jako "Greek", foneticky to má k sobě hodně blízko. Není tedy pochyb, že slavný odchytový kemp, kde to všechno začalo, byl právě tady - na hranici v současnosti obnovované rezervace Pian Upe.

Zbraně v každé chýši

Říčka Kiriki tvoří zároveň hranici mezi oblastmi Karamodža a Sebei, které jsou obývány rozdílnými etniky. Karamodžany předchází pověst hrdých a nelítostných bojovníků nade vše si cenících svých stád skotu, který pochopitelně neváhají krást svým sousedům. Ostatně už Josef Vágner ve svých knihách ze 70. let vzpomíná, jak se jeho dělníci Karamodžanů báli, a připomíná událost, během níž Karamodžané ukradli svým jižním sousedům stovky krav a v následné bitce ještě několik pronásledovatelů zabili. Bezpečnostní situace tu proto byla dlouho dost napjatá, zvlášť poté, co místní bojovníci přešli od oštěpů, pang (mačet) a šípů ke kalašnikovům. Do oblasti se vůbec nedoporučovalo jezdit, zbraně tu měli v podstatě v každé chýši a komplikované poměry samozřejmě kromě lidí odnášela i zvířata, protože ozbrojenci v oblasti rovněž pytlačili.

Centrální ugandská vláda se o odzbrojení Karamodžanů snažila desítky let a v posledních letech se to podle všeho skutečně daří. Kvůli klidu zbraní jsou po celém území rozmístěni ozbrojení příslušníci tzv. Uganda's People Defence Force (UPDF), jejichž úkolem je předcházet konfliktům a vyšetřovat či napravovat například krádeže skotu. Tábory UPDF jsou umístěny i v dost odlehlém terénu a jejich vybavení je naprosto spartánské - v některých nejsou ani chýše a příslušníci spí pod moskytiérou navlečenou na čtyři klacky pod širým nebem, oběd si vaří v improvizované peci vydlabané do termitiště a svoje věci mají rozvěšené po větvích okolních stromů. Nezbytností jsou ovšem mobilní telefony, bez nichž by na svých postech, kde musejí trávit bez přerušení až měsíc, byli odříznuti od světa.

Naděje pro rezervaci

Přítomnost pořádkových sil a odzbrojování obyvatel oblasti přineslo naději i pro Pian Upe. Snahy o zviditelnění mimořádného potenciálu rezervace, která je svou rozlohou druhým nejrozsáhlejším chráněným územím v Ugandě, začaly před přibližně pěti lety, a pokud vše dobře půjde, mohla by se v budoucnu stát i národním parkem. Výrazně se podařilo snížit pytlačení, i když úplně vymýtit se ho zatím nepodařilo. Rangeři v rezervaci stále nacházejí různé pasti, kterými pytláci cílí hlavně na menší antilopy, jako jsou oribi, lesoni nebo bahnivci, a ve velkém se v rezervaci rovněž pase skot Karamodžanů.

Obecně však platí, že situace se zlepšuje a čísla u populací divokých zvířat rostou. Antilop koňských je ve východní Africe zpravidla pomálu, tady je jejich počet odhadován na 300. Antilop losích a buvolců Jacksonových je tu tolik, že je povolen jejich odstřel. Naopak žirafy byly v oblasti v polovině 90. let vyhubeny, díky záchranným převozům z národního parku Murchison Falls však bylo do Pian Upe v posledních dvou letech postupně vypuštěno 29 žiraf, poslední pětice v prosinci 2020. V oblasti se stále nachází i vzácná zebra bezhřívá a přítomnost levhartů, gepardů a zřejmě i psů hyenových naznačuje, že tady musejí být schopni najít dostatek potravy.

Vedle divokých zvířat však Pian Upe nabízí i úchvatnou krajinu. Rovinatou savanu zpestřují pahorky tvořené vyvřelinami a na pozadí se tyčí nádherná stolová hora Kadam, která tvořila pozadí už mnoha fotografiím Josefa Vágnera. V oblasti sice skoro chybí infrastruktura pro turisty, právě díky tomu si ale zachovává vysokou míru autentičnosti.

K tomu nepochybně přispívají i samotní Karamodžané, které si není možné představovat jen jako nějaké darebné loupežníky. Je sice pravda, že jejich vztah k divokým zvířatům je mnohem méně vstřícný než třeba u nedaleko žijících Pokotů, i Karamodžané ale pro přežití v divokých a drsných podmínkách východní Ugandy museli vyvinout svébytnou kulturu, která je úzce navázána na jejich přírodní prostředí. V rezervaci měli po desítky let utajené dočasné tábory, v nichž se připravovali na nájezdy nebo kde se ukrývali po loupežných výpravách. Díky vynikající znalosti terénu se tady pohybovali s velkou zkušeností. Mají tu jeskyně se stovky let starými skalními kresbami lovených zvířat, do hladka obroušená místa na sopečných vyvřelinách, kde si ostřili svoje oštěpy či šípy, a taky "studny", o něž se dělili s paviány a v nichž nacházeli vodu i v obdobích největšího sucha. Je skvělé, že dnes jsou Karamodžané už i mezi rangery parku, stejně tak je ale skvělé, že v Karamodže ještě dýchá "stará" Afrika.

Návrat tam, kde to začalo

Podle zaměstnanců rezervace je ovšem složité místní obyvatele přesvědčit, že ochrana přírody je pro celou oblast přínosem, aniž by měli místo, kde by mohli jak místním, tak návštěvníkům význam parku představit a kam by mohli vozit třeba i žáky a studenty z okolí na vzdělávací programy. Safari Park Dvůr Králové proto zahájil jednání s ugandskými autoritami, jak by se dalo se vzdělávacími programy pomoct právě v oblasti, kde byla pro Dvůr Králové odchytávána první africká zvířata. Při setkání s pamětníky přitom bylo zřetelné, že pro místní má velký význam už jen vidět půl století staré fotografie, na nichž jsou jim důvěrně známá místa ještě plná antilop, žiraf či zeber.

Ve spolupráci se Zoo Liberec se pak Dvůr Králové chystá přímo v Ugandě pomáhat i přežití zeber bezhřívých. Jejich populace v lidské péči stojí na potomcích zvířat, která byla do Evropy dovezena Josefem Vágnerem, a jak v zoologických zahradách, tak ve volné přírodě jsou tyto zebry ohroženy. Zatímco v zoo jich je necelých čtyřicet, ve volné přírodě to je zřejmě jen několik stovek. Přibližně 40 z nich žije i v Pian Upe a jsou jakýmsi symbolem naděje na obnovu rezervace. V minulosti totiž byly v Pian Upe prohlášeny za vyhynulé, přesnější monitoring v posledních letech ale odhalil, že v rezervaci stejně jako spousta dalších druhů stále žijí.

---

reklama

---