Zlato je předražený zlozvyk. Zbavit se závislosti na jeho těžbě nikomu neuškodí, tvrdí studie
Nejprve pár zlatých čísel: za dobu trvání lidské civilizace už bylo nakutáno a narýžováno kolem 208 874 tun zlata. Těžba ale ještě neskončila a dnes dobýváme okolo 3100 tun zlata ročně. Světový žebříček momentálně vede Čína s 332, Rusko z 330 a Austrálie s 315 natěženými tunami zlata. Zhruba 7 % z každoroční světové produkce je pak prokazatelně vytěženo nelegálně, a u 25 % vydobytého zlata je původ a legálnost jeho původu přinejmenším nejistá.
Vyplatí se také zmínit, že těžba zlata patří svými dopady na životní prostředí k těm nejdestruktivnějším extrakcím. Ročně vyprodukuje tolik skleníkových plynů, jako všechny civilní lety v zemích Evropské unie (tedy 0,3 % všech antropogenních emisí), a je odpovědná za 38 % světových emisí toxické rtuti, která devastuje lidské zdraví milionů lidí chronickými otravami.
Za kilogram zlata se „platí“ 265 000 litry spotřebované procesní vody. A nehezkou váhu zlato dodává i to, že nejedna krvavá kapitola lidské historie byla sepsána právě kvůli honbě za ním.
Takže se přirozeně nabízí velmi teoretická otázka, jestli by už nebylo třeba rozumnější na těžbu zlata úplně rezignovat. Co by se tak asi stalo?
Na to svou studií hledá odpověď Stephen Lezak, docent univerzity v Cambridge.
Na co se zlato hodí?
Nejprve si odpovídá na řečnickou otázku, k čemu nám je vlastně zlato dobré. Ve velmi obecné rovině naplňuje funkce suroviny pro průmysl, technologie a medicínu; je současně navýsost ceněným materiálem pro šperkařství a v neposlední řadě je investičním prostředkem, jistinou.
Jenže pozor: ony zlaté zubních můstky a náhrady, ty zlaté neorodující mikrosoučástky vodičů v mobilních telefonech – tedy aplikace, kde to zatím bez zlata dost dobře nejde – tvoří jen asi 7 % z objemu každoroční těžby.
Ta skutečně nejmasivnější část, 55 % z vytěženého objemu, je vyhrazena pro šperkařství. Jinými slovy, pro parádu. A zbývajících 38 % připadá na zlato investiční či rezervy státních bank. To je to zlato, které ve formě úhledných cihel leží vyrovnáno v přísně střežených trezorech.
Není bez zajímavosti, že segmenty průmyslu, technologie i medicíny jsou schopny už dnes čtvrtinu své poptávky po zlatě pokrýt – a pokrývají – recyklací. Vysoce ceněné zlato je dnes vlastně jedním z nejrecyklovanějších materiálů na světě, a přitom pro jeho návrat do oběhu není třeba žádné toxické rtuti a jen zlomek procesní vody. Recyklace zlata má necelé jedno procento uhlíkové stopy primární těžby.
Svět zítřka bez těžby zlata
Takže co by se tedy stalo, kdyby se zítra zastavila těžba zlata? „V zásadě nic,“ odpovídá svou teoretickou studií Lezak. „Z našeho výzkumu, založeného na modelování hypotetických scénářů, vyplývá, že s využitím současné míry recyklace je možné zachovat plně oběhové hospodaření se zlatem na celém světě.“ Jinými slovy, vystačili bychom se zlatem, které už máme.
Celosvětový pokles těžby zlata od vyšší udržitelnosti až na prostou nulu v objemu těžby by totiž nemusel nutně narušit žádnou ze tří hlavních funkcí zlata. Jak ve šperkařství, technologiích, tak investicích by to šlo i bez něj.
Zlato pro průmyslové využití by podle modelů Lezaka mohlo být zpětně zásobováno recyklací po následující staletí. A zůstalo by ho dost i pro základní použití ve šperkařství.
Hypotetický svět se snižující se nabídkou zlata by pravděpodobně znamenal, že by běžní spotřebitelé za stejný prsten ze čtyřiadvacetikarátového ryzího zlata zaplatili více. „Pravděpodobnější však je, že by se nákupy šperků přesunuly k levnějším a trvanlivějším slitinám zlata, které jsou již nyní docela populární,“ dodává Lezak.
To, že by se zlato stalo vzácnější a dražší, se ovšem u drahého kovu nedá považovat zrovna za zápor. A to má přímý dopad i na investiční sféru. Role, kterou dnes zastává zlato v globální ekonomice, by velmi pravděpodobně fungovala i nadále, bez ohledu na zastavenou těžbu.
„Stejně jako třeba renesanční umění je zlato cenné právě proto, že je vzácné a nedostatkové,“ říká Lezak. „Ukončení těžby zlata by neznamenalo konec nákupu a prodeje, ani konec poptávky po plnění bankovních trezorů zlatými cihlami. Naopak by se tím zvýšila hodnota stávajících zásob již nastřádaného zlata.“
Zkrátka a dobře, závěrem Lezakovi studie, že svět dosud zlato potřebuje, ale už nepotřebuje jeho těžbu.
Jak ale udělat za těžbou zlata tečku?
Podle Lezaka je, tak jako u každé snahy abstinovat a vyvázat se ze závislosti, nejtěžší začít.
Uzavření zlatých dolů je prvním krokem jen navenek, protože už před tím bude třeba najít alternativu zaměstnání pro 19 milionů horníků, kteří dnes zlato těží. A to asi lehké nebude.
Na straně poptávky se to jeví být o dost snazší, protože proces změny už vlastně započal. Velké šperkařské firmy se samy zavázaly, že od konce roku 2025 budou přecházet na zlato recyklované. A protože vyjde levněji, přidají se brzy nejspíš i menší subjekty. Přechod čistě na recyklované zlato už vyhlásily také některé technologické firmy. Jmenovitě Apple, s plánem od roku 2030.
Jinak by asi k omezení těžby jako první měly přistoupit těžařské společnosti, které by uzavřely doly, kde se těží pouze zlato. Zlato totiž často doprovází těžbu mědi, a ta by se nejspíš těžila dál. Investoři by také měli omezit vklady do podniků zacílených na otevírání nových zlatých dolů.
Centrální banky by pak měly začít pracovat na tom, aby své budoucí investice přesměrovaly buď do jiných stabilních jistin, anebo se zaměřily na získávání výhradně recyklovaného zlata.
Lezak dává ke srovnání příklad s fosilními palivy. „I jejich těžba je škodlivá pro životní prostředí. Ale na rozdíl od zlata fosilní paliva zajišťují teplo a elektřinu pro domácnosti a podniky, pohon vozidel a třeba hnojiva pro zemědělské podniky,“ říká Lezak. „Přechod od těchto zdrojů si žádal desetiletí výzkumu a investic do technologií čisté energie. Zříct se fosilních paliv je nelehké, ale u zlata není třeba hledání náhrad ani navazující výzkum.“
Svět je prý v oblasti udržitelnosti a těžby surovin plný obtížných kompromisů, ale zrovna pro těžbu zlata to prý neplatí. „Stažením tohoto odvětví by se nabízel relativně snadný způsob, jak snížit stopu lidstva na křehké planetě, a nežádalo by si to nic moc jiného, než ho prostě přestat těžit,“ uzavírá Lezak.
reklama
Dále čtěte |
Další články autora |
Online diskuse
Všechny komentáře (16)
Dalibor Motl
22.2.2023 11:03vladimír šmídl
22.2.2023 12:38 Reaguje na Dalibor MotlA k těžbě : Zatímco kyanidové loužení se považuje za zvláště nebezpečné - kyanidová rezidua se biologicky odbourávají velmi pomalu- Proti amalgamovému dobývání nikdo nic nenamítá, ačkoli jeho největší uživatel - Čína- použitou rtuť z amalgamu nerecykluje (musela by se rafinovat), ale odpařuje do atmosféry.Ta pak přechází do svrchních vrstev půdy a je tam uložena v organických sloučeninách.
Dalibor Motl
22.2.2023 11:09vladimír šmídl
22.2.2023 12:42 Reaguje na Dalibor MotlDalibor Motl
23.2.2023 09:20 Reaguje na vladimír šmídlRadim Polášek
28.2.2023 12:55 Reaguje na vladimír šmídlKdyž už, tak vedlee uranu nebo wolframu by se na toto mohly použít platinové kovy, ty jsou podobně hmotné a navíc tvrdé.
Michal Ukropec
22.2.2023 12:57vladimír šmídl
23.2.2023 22:55 Reaguje na Michal UkropecSoláry FV požadují recyklovat cín, olovo, měď. Hliníkový rám a křemík by neměly být problém, čistota dobrá a hutnická poptávka existuje(silumin, trafoplechy).Permanentní magnety s kovy vzácných zemin se zinkují či niklují proti korozi, takže se možná poněkud demagnetizovaly, ale po průchodu tavbou je to bezpředmětné, musí se magnetovat znovu. Ale o vrtulích ...ticho po pěšině.
Radim Polášek
28.2.2023 12:58 Reaguje na Michal UkropecRadim Polášek
28.2.2023 13:03 Reaguje na Michal UkropecKaždý prvek to má individuálně, je určitá hranice daná dnes známými technologiemi, pod kterou v tom nějakém šrotu už ten prvek nejde rozumně koncentrovat. A je nějaká ekonomická hranice daná ekonomikou dnes známých technologií, pod kterou už získávání toho prvku vzhledem k ceně a nákladům na jeho těžbu nemá ekonomický smysl.
Viktor Šedivý
22.2.2023 22:10Miroslav Vinkler
23.2.2023 08:01Pokud si vezmete jakoukoli učebnici historie, tak na vás zlato křičí z každé stránky.
Od antického zlatého roucha přes Klondik až po dnešní snahu centrálních bank v současnosti kumulovat zásoby zlata v turbulentních dobách.
Tvrzení, že se společnost dobrovolně a celá dohodne na ukončení používání zlata mi připomíná historku z počátku 90. let .
Tehdy se dva kamarádi domluvili, že si otevřou malou provozovnu - typu bufet, jídelna. Což také učinili a dali jí jméno SPER.
Když jsem se ptal jak přišli k názvu, vysvětlili mně , že jde o zkratku
" Spolku pro ekonomickou romantiku " a že všem ukážou , že to jde dělat i jinak. A hlavně lépe.
Jak celá záležitost dopadla , si každý domyslí.
Stejně je na tom tato potrhlá idea o ukončení závislosti na zlatu.
Jarka O.
23.2.2023 14:29Ten původní článek od Lezaka mi připadá velmi naivní nebo zavádějící.
Radim Polášek
28.2.2023 13:10 Reaguje na Jarka O.Mnohem jednodušší a výnosnější musí být ty mobily rozlámat a vybrat jen pozlacené díly a ty od těch kluků vykupovat a potom hromadně zpracovat v kyanidu. nebo dnes už jsou i nejedovaté alternativy kyanidů.
vaber
28.2.2023 16:42fakt je, že zlato se těží stále i když naprostá většina vytěženého zlata leží bez užitku v trezorech a nikdo neví co s ním,ale udržuje se tak jeho tržní cena,
možná někdy v budoucnu se najde to nejužitečnější použití a nebudou to šperky ,ty vlastě taky leží někde v trezoru bez užitku,
zlato a další těžké kovy od železa výš , prý vzniklo při výbuchu supernovy ,tak by se ho někde ve vesmíru mohlo vyskytovat obrovské množství, hmota supernovy prý bývá několik našich Sluncí