Soud viníka havárie na Bečvě nejspíš neodhalí. Důležité důvody, aby soud proběhl, tu ale jsou, říká senátorka Jitka Seitlová

Jitka Seitlová je nejdéle sloužící senátorkou. A je také senátorkou, která se aktivně a dlouhodobě věnuje tématu životního prostředí. V rozhovoru s ní probíráme nejen havárii na Bečvě, které se dostalo mimořádné publicity, ale i témata, na která není tolik vidět. Přesto jsou ale pro společnost závažná. Ve Vsetíně právě probíhá soudní proces s firmou Energoaqua, která je obviněná z otravy řeky Bečvy v září 2020. Přispívají podle vás soudní jednání k vyjasnění ekologické katastrofy na Bečvě?

Podle mého názoru je rozhodující to, že důkazy, které mohou být předloženy, jsou pouze nepřímé. Ty, které by mohly jednoznačně ukázat na viníka, bohužel nebyly v prvotní fázi odebrány. A to provází celé šetření a soudní proces.

Domnívám si, že soud může být velmi zdlouhavý, protože obžalovaná Energoaqua se brání. Scénářů, odkud mohla kontaminace uniknout, je řada, ale bohužel ani jeden z nich nelze jednoznačně prokázat, ale ani vyvrátit.

Každopádně je dobře, že ten soudní proces probíhá.

Proč je dobře, že probíhá?

Je důležité, abychom věděli, že není možné v této zemi zcela beztrestně způsobit takovou katastrofu.

U soudu vypovídá nejen obžalovaný. Vyjadřovat se musí i další strany a svědci. Všichni musí odpovědně říci, co bylo v rámci celé kauzy učiněno. A do určité míry tím přiznávají svou míru odpovědnosti a to, co se možná nepodařilo.

Máte na mysli někoho konkrétního?

Vytvořila jsem s expertní komisí a spolu jsme vypracovali studii, která se stala podkladem pro vyšetřovací komisi ve sněmovně. Ze své pozice jsem mohla sledovat a prověřit postup orgánů veřejné správy. V té studii se jednoznačně prokázalo nejen to, že systém zásahu nebyl náležitě právně nastaven, ale že někteří lidé nenaplnili v plné míře své povinnosti.

Často se kritizuje role České inspekce životního prostředí. Já se ale domnívám, že určitá odpovědnost je i na Povodí, které v dané lokalitě řeku přece velmi dobře zná.

V prvních dnech se pracovníci Povodí téměř nepodíleli na zajišťování důkazů a ani analyzování vzorků. Prý je o to nikdo nežádal. A přitom je to organizace, která má pro tuto činnost nejlepší zázemí.

Nakonec to byly právě laboratoře Povodí, které identifikovaly alespoň kyanidy, které se v řece našly. První zpráva o tom, co mohlo způsobit otravu, byla po 3–4 dnech právě od nich. Do té doby jsme nevěděli vůbec nic.

Kauza je složitá v tom, že je tu řada institucí, které měly konat svou povinnost a nekonaly. Někdy k tomu vedla neznalost, někdy nejistota z hlediska práva, ale domnívám se, že svůj význam měla i jakási neformální autocenzura, která se prolínala celým systémem. Určitě sehrálo roli, že jedním možným zdrojem otravy byla firma tehdejšího premiéra Andreje Babiše.

V tom, jak k otravě Bečvy došlo, není ani po 2,5 letech jasno. Co si s takovým časovým odstupem myslíte o celé kauze vy?

Je dobře, že lidé, kteří jsou nějak dotčeni, měli míru odpovědnosti, měli konat, musí vypovídat před soudem. Jsou svědky, předkládají důkazy. A přestože je velmi nepravděpodobné, že bude viník odhalen, protože nám chybí přímé důkazy, je důležité, aby se kauza projednala, aby bylo veřejnosti a všem dotčeným jasné, že v České republice není možné takovouto havárii ponechat bez toho, že by viník byl alespoň hledán a bylo vynaloženo maximální úsilí k tomu, abychom dokázali odhalit, co se stalo. I když se to nepodaří, je potřeba všechny tyto kroky učinit.

Je možné kromě probíhajícího soudního řízení udělat ještě něco dalšího?

Ano. Ve studii, kterou jsem spolu s experty zpracovala, jsem upozornila na řadu nedostatků v právních předpisech, které měly vliv na to, co se na Bečvě stalo. Víme, že tam byly jednak komunikační nedostatky, nedostatky z hlediska kompetencí, že na některých úřadech, které se zabývaly touto kauzou, nebylo dostatečné technické zázemí.

Bývalý ministr Brabec měl snahu upravit zákon o vodách a předložil novelu, která byla ale spíš politickým gestem. Tato novela neuspěla, protože k ní bylo mnoho připomínek a měla velmi mnoho oponentů.

Současná vláda se tématem také zabývala a teď je v druhém meziresortním připomínkovém řízení a v přípravě předložení novely zákona o vodách vládou. Pracovala i s výsledky, které jsem předložila ve studii. Tato novela významně zlepšuje situaci, kterou jsme měli napravit.

Ve své zprávě jste navrhla 14 konkrétních změn, které by se měly udělat, aby se neopakovaly chyby z vyšetřování otravy Bečvy. Kolik z nich se podařilo prosadit a jaké to jsou?

Celá novela je daná nejen zjištěními, které jsme provedli my, ale také určitou mírou vůle přijmout nové úkoly. A to je důvod, proč se nepodařilo prosadit, aby hlavní gesci řešení havárií převzaly kraje. Podle mých infromací nebyla ze strany krajů vůle tuto roli přijmout.

Je to velká míra zodpovědnosti. Ale kvůli tomuto postoji krajů zůstalo těžiště řešení havárií na obcích s rozšířenou působností. Bohužel.

Proč by kraje byly lepší?

Kraje mají daleko více profesionálů, kteří se zabývají vodou, kteří umí zákony, které se týkají vody. Dávalo by to smysl i z toho pohledu, že kraje mají gesci informačního a organizačního centra integrovaného záchranného systému.

Technické a profesní zabezpečení na krajích a na obcích s rozšířenou působností je nesrovnatelné. Máme obce s rozšířenou působností, které jsou bývalá okresní města, kde je zázemí silnější. Ale jsou mezi nimi i menší obce, kde má na starosti vodu jeden pracovník.

Například město Hranice má 18 000 obyvatel a havárii na Bečvě musela řešit jedna úřednice, která byla na svém místě půl roku. Neměla absolutně žádné zkušenosti. A takových lokalit se slabým zázemím máme daleko více.

Co dalšího byl problém?

Další věc, kterou jsme řešili, byly zdvojené kompetence. Ty jsou v novele zákona řešené.

Novela řeší i to, aby bylo zlepšené technické zázemí , vyjasňuje postup a komunikaci mezi hasiči, obcemi a dalšími orgány a institucemi. V tomto ohledu bezpochyby k nápravě dojde. Uvidíme, jak to vše bude v terénu fungovat. Já jsem zrovna dostala Zprávu o životním prostředí ČR za rok 2021 a z ní je vidět, že havárií technického charakteru ve střednědobém horizontu přibývá.

Rezonuje ještě téma otrávené Bečvy ve vašem regionu, na Přerovsku?

V našem regionu rezonuje velmi silně. Na každém setkání, které mám s veřejností, jak odbornou, tak laickou, se mě na to ptají.

Myslíte si, že by měla být obnovena činnost sněmovní vyšetřovací komise?

Sněmovní vyšetřovací komise vytvořila souhrn všech dostupných informací k havárii. A nemyslím si, že by nová komise měla šanci přinést nová zásadní sdělení nebo vnést do situace nové světlo.

A navíc právě běží soud. A soudní řízení je daleko lepším nástrojem než vyšetřovací komise. V poslanecké sněmovně jsou výsledky vždycky tak trošku lila, protože jsou postiženy politickými zájmy. Soud je nestranný a já věřím, že tento soud nebo případně další soudy, které se budou kauzou zabývat, havárii prověří beze zbytku.

Jsou ještě nějaké důsledky této havárie, které byste ráda viděla?

Celá ta kauza pro mě znamenala zjištění, že systém z hlediska právních předpisů není zcela v pořádku, že je v nich mnoho nejasností a nedostatků. A mým cílem bylo, abychom tyto nedostatky napravili. To je mojí rolí senátorky: zlepšit zákony, právní předpisy a legislativu, připravit pro to podklady z mých zjištění.

Novela vodního zákona se ale netýká jen havárie na Bečvě. Navrhuje, aby se posílilo trvalé sledování toho, co se vypouští z jednotlivých průmyslových objektů, zejména velkých chemických závodů. Nebude to snadné prosadit, ale já to velmi podporuji.

Určitě budeme dále jednat o limitech znečištění, které je do řek vůbec přijatelné vypouštět. Dnes limity posouvá především Evropská unie. Víme, že chemikálií přibývá a je třeba rozšířit i rozsah a limity sledování povrchových vod tak, aby to byly skutečně vody pro život. Aby voda byla nezávadná a pitná. Protože voda je to, co je základem života na Zemi.

A jaký je zájem vašich kolegů senátorů o téma životního prostředí? Vidíte nějaký trend?

Prošli jsme dobou, kdy říci, že se někdo zabývá životním prostředím, že je „zelený“, byla velmi negativní nálepka. Ještě dnes se s ní setkávám.

Někteří političtí lídři se báli toho, že bychom se mohli zajímat o životní prostředí. A proto se snažili různými bonmoty a sděleními vyvolat ve společnosti dojem, že prostředí, ve kterém žijeme, není podstatné, že podstatná je naše spotřeba, to, co si můžeme koupit. Že podstatné jsou jenom ty věci, které přináší momentální ekonomický zisk v podobě peněz.

To se ale posouvá. Zejména mladí lidé jsou jiní a chápou, že se svět mění. Mění se v důsledku klimatických změn, mění se z hlediska využívání přírodních zdrojů. Mění se biodiverzita a to všechno spěje k tomu, že oni a jejich děti zřejmě nebudou žít v takovém komfortním prostředí, které máme dnes. A že to, co dnes děláme, může ohrozit jejich životy. Takže já jsem moc ráda, že se tím mladí lidé zabývají.

Jsem v senátu už dlouho, jsem vlastně nyní nejdéle sloužící senátorkou. A i v senátu se vždycky objeví skupina lidí, kteří jsou rozhodnuti tuto zásadní oblast naší existence a našich právních předpisů hájit. A je to někdy napříč politickým spektrem.

Jak se senát každé dva roky s volbami obměňuje, řekla bych, že se tato skupina pozvolna rozšiřuje. Přesto jsme ale stále v menšině.

O české skepsi vůči environmentálnímu hnutí se říká, že pramení z tzv. stínu Václava Klause. Mluvíte o podobném zdroji neochoty politiků brát otázky životního prostředí vážně?

Dalo by se to tak říct. Dostalo se to hluboce pod kůži široké veřejnosti, která ty skeptické postoje vnímala jako fakt. A je to velká škoda.

Co je možné udělat ze senátorského křesla pro životní prostředí?

Je toho možné učinit hodně.

Často sice trvá mnoho let nějakou oblast posunout, ale děje se to pravidelně. Senát má sice menší kompetence než poslanecká sněmovna, ale může otevírat věci, které jsou problematické, a vést o nich diskuzi jednání. Tak se řešení tématu posouvá.

Stává se, že v senátu schválíme nějaké změny v zákonech příznivé pro životní prostředí, ale poslanecká sněmovna nás přehlasuje. To ale neznamená, že tím to skončilo. Docela často se k námi navrženým změnám vrací další vlády.

Než jsem se stala zástupkyní ombudsmana, předkládali jsme s jedním panem senátorem návrh, jak se má změnit vojenský újezd Libavá, protože v něm byly obce, kde žili běžní občané, ale neměli samosprávu, byli pod vojenskou správou. Tehdejší ministr náš návrh tehdy zcela odmítl.

Když jsem se vrátila do senátu, byla jiná vláda. A první zákon, který jsme schválili, byl skoro doslova ten náš, který jsme kdysi připravili.

To, co v senátu navrhujeme, je součástí dlouhodobější strategie. Nakonec to je role senátu. Senát má být více v nadhledu, má řešit věci, které se jeví jako možná rizika pro společnost.

Jaký zákon v oblasti životního prostředí je podle vás nejvíce děravý? Nebo nejvíce porušovaný?

To je obtížné říct. V každém zákoně najdete spoustu situací, které v praxi úplně dobře nefungují. Pokud bych měla vybrat, který je nejzávažnější, tak vyberu posuzování vlivu na životní prostředí.

Když jsme tento zákon před dvaceti lety přijímali, byl ambiciózní. Ale postupně byl vykostěn. A v praxi se ukázalo, že posuzování vlivu na životní prostředí je velmi obcházeno a stalo se téměř formalitou.

Účast veřejnosti je v něm z hlediska celého procesu formulována tak, že se lidé o záměru často ani nedozví. A nedozví se o něm ani sousední obce, kterých se záměr dotýká. Případů, kdy to nefunguje, je opravdu mnoho. Smysl procesu se formalizoval a neplní svůj účel.

Je něco, co v tom senát může udělat?

Nad tím se musí zamyslet hlavně ministerstvo životního prostředí.

Soustředíme se teď na klimatické změny a na otázku dekarbonizace. A ostatní oblasti, které se týkají našich životů z hlediska životního prostředí, byly trošku upozaděny.

Jestliže neustále budeme mít špatnou kvalitu ovzduší, budeme kontaminovat vodu, měnit klima, používat škodlivé chemické látky, bude obtížné vše další, například chránit biodiverzitu. Pokud nedokážeme rozvíjet výrobu, průmysl a služby tak, abychom co nejméně negativně ovlivňovali celé prostředí, tak jenom dílčí ochrany jednotlivých druhů a lokalit situaci nezachrání.

Co považujete za největší úspěchy a prohry v oblasti životního prostředí v České republice?

Po roce 1990 jsme měli obrovskou příležitost měnit právní předpisy. Tvořit nové, které nás chrání před znečištěním ovzduší, půdy. Neměli jsme vůbec zákon o odpadech ani obalech. Měli jsme zákony, které nebyly funkční.

V té době, na které jsem se nepodílela z pozice senátorky, ale z pozice člověka, který pracoval v odpadové firmě a v roli úředníka ministerstva životního prostředí, můžu říct, jsme byli nesmírně konstruktivní. Byla obrovská vůle věci posouvat. Byli jsme si vědomi, že to, co se dělo do roku 1990, nás opravdu velmi poškozovalo. To si myslím, že byl obrovský úspěch. Dokonce bych řekla, že z postkomunistických zemí jsme byli jedni z nejlepších.

Ale následně se začal velmi silně prosazovat duch podnikání a spotřebitelského směru, kdy jsme usilovali jenom o to, abychom hodně vydělávali, abychom měli spoustu peněz, abychom si koupili spoustu věcí. Do určité míry to bylo jistě správné, protože náš životní standard byl tehdy velmi nízký.

Ale jako kdyby společnost začala zapomínat na to, že když bude člověk nemocný nebo když nebude mít zdravé děti, když bude žít v prostředí, které ho deprimuje, když nebude šťastný, že to nebude kvalitní život. To se nám vymklo z rukou.

Neustále kritizujeme Českou inspekci životního prostředí, ale vždyť ona byla neustále omezována, neustále redukována. Záměrem bylo, že pionýrské podnikání nechtělo kontroly Panoval názor, že zelení brání rozvoji této země. Nebylo pochopeno, že oba směry musí jít spolu. Že je důležité vyrábět, ale tak, abych to nepůsobilo škody.

Dneska máme kolem 10 000 kontaminovaných míst. Uvádí se, kolik miliard ročně stojí sanace těchto kontaminovaných míst. Vyvarujme se do budoucna toho, abychom dělali tyhle chyby. Zkusme jim předcházet.

Náprava zákona o posuzování vlivů na životní prostředí by mohla být začátkem.

Jaká další témata životního prostředí by si podle vás zasloužila větší pozornost, než ji teď mají?

Obecně nám chybí schopnost soustředit se na příčinu, nikoliv jenom na důsledky.

A ještě jsem se nezmínila o jedné oblasti, která mě velmi zajímá, a to jsou odpady a obaly. To je problematika, kterou se dlouho zabývám. Dosáhli jsme v ní obrovského posunu od doby, kdy jsem začala v této oblasti působit. Kdysi jsem jezdila po obcích a jako misionář jsem vyprávěla, že musíme dávat odpadky do popelnic a neházet je do přírody. A pak že odpady musíme třídit.

Ale myslím si, že dnešní produkce odpadů a zejména obalů je zbytečná. Představuje obrovský balík zbytečných materiálních výdajů, které nám nepřináší užitek, nejsou pro náš život důležité. Přijde vám balík z doručovací společnosti, a je to obrovská krabice s velkým množstvím obalů.

Teď jsem zaznamenala skvělý nápad, že by například léky nemusely být baleny tak, jak jsou. Na co dvě krabičky, na co další obaly, které jsou dokonce designově obtížně recyklovatelné, protože jsou z plastu a kovu. To jsou věci, kde bychom mohli dosáhnout daleko lepších výsledků bez toho, že by to mělo negativní vliv na náš komfort.

Kdybyste měla moc změnit jakékoli tři věci v oblasti životního prostředí, které by to byly?

Mně je nejbližší téma vody. Přála bych si, aby naše řeky byly opravdu čisté. A mohou být. V zahraničí je možné najít dobré příklady.

Zabývám se i problematikou hluku. Ta je podceňovaná, ale přitom má značný vliv na naše zdraví. Přála bych si, abychom k sobě byli ohleduplní. Abychom se dokázali bavit, ale ne tak, abychom omezovali druhé. Abychom budovali cesty a silnice, které nemají tak negativní vliv na okolí z hlediska hlukového zatížení. To je ve městech ale i regionech velký problém.

A ta třetí věc je, aby lidé byli spokojení a žili v kvalitním prostředí. Aby si uvědomovali, jak je země krásná, jak nám někdy mizí pod rukama, abychom více zvažovali a více chránili.

---

reklama

---