V Česku by mohly být desítky bioplynových stanic, které by fungovaly čistě jen na gastroodpad, říká starosta Kněžic Milan Kazda

Bioplynová stanice v Kněžicích.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Milan Kazda / Obec Kněžice

V tom roce 2006 jsme to už jen spouštěli do provozu. Asi to nejdůležitější se odehrálo na přelomu 2001 – 2006, když jsme chystali územní plán, a rozmýšleli, co udělat pro obyvatele, pro životní prostředí a pro ekonomiku obce. Tak, abychom vyřešili co nejvíc problémů najednou.

Tehdy vznikla myšlenka, že bychom udělali kotel na biomasu.

Z čeho takový nápad plynul?

Byla v tom trochu inspirace minulostí, kořeny života na vesnici. Naši předkové uměli v našem území žít, aniž by toho potřebovali nějak hodně. Kůň jim dal tažnou sílu, o potravu se postaraly prasata a slepice, zbytek se vypěstoval na poli. A pro dřevo si zajeli do lesa.

Bylo nám tedy jasné, že takhle by to asi dnes nefungovalo. Ale obdobou mohlo být, že nám zemědělec něco vypěstuje, co se mu nebude hodit, to spálíme, teplo prodáme obyvatelům.

A tím uzavřeme finanční toky a nějakým způsobem vylepšíme životní standard na obci, i to životní prostředí.

Nápad je jedna věc, ale prosadit ho na tak malé obci…

Pomohlo, že k tomu byly hodně přesvědčivé čísla. Když se spočítala návratnost, vycházelo to tak, že se investice do patnácti let v podstatě vrátí.

Jenže vy jste si jako obec na realizaci museli sehnat 138 milionů. To je, jako kdyby si osada s hájenkou brala dotaci na výstavbu letištního terminálu.

Platilo se to hlavně z dotace, s financováním nám pomohlo Evropský fond pro regionální rozvoj ERDF a Státní fond životního prostředí, takže úvěr byl nakonec jen 43 milionů.

Starosta obce Kněžice Milan Kazda.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Kamil Voděra / Obec Kněžice

Na tuhle obrovskou částku to ale narostlo, protože jsme k původní myšlence kotelny na biomasu přidali ještě bioplynovou stanici s kogenerační jednotkou.

Elektřina byla v té době šestkrát víc dotovaná než teplo. A vycházelo nám, že projekt bude samofinancovatelný.

Nepřišlo vám ale tehdy, s ohledem na potřebný objem peněz, že je to celé poněkud nerozvážné?

Nebyla to naše prvotina. Už jsme za sebou měli poměrně dva nákladné projekty.

První projekt, se kterým jsme začínali, byla linka na výrobu topných pelet. Ta byla za milion, polovinu pokryla dotace.

Druhý projekt byl dům s pečovatelskou službou. Investice za dvacet milionů, dotace byla patnáct. Už tenkrát jsme jako obec s třímilionovým rozpočtem museli dát ze svého pět milionů. A ustáli jsme to.

Když jsme přišli s plánem na bioplynovou stanici, měli jsme šestimilionový rozpočet a půjčovali jsme si 43 milionů. Přitom to díky samofinancovatelnosti pořád ekonomicky vycházelo tak, že to prakticky nebude zatěžovat obecní rozpočet.

Takže jste s vytištěnou tabulkou výdajů a cash flow obcházel 530 obyvatel obce, abyste je přesvědčil?

To bylo trošku jinak. Sice jsme pořádali různé aktivity – prezentovali jsme plány na zastupitelstvech, dávali to do obecních občasníků, všemožně se pokoušeli lidi o významu té investice informovat – ale k přesvědčení nepřesvědčených jsme použili takový fígl.

To mě zajímá, povídejte…

Vybavili jsme našeho nejstaršího a nejváženějšího zastupitele informacemi, a poslali jsme ho do domácností, kde ještě byli nerozhodnutí. A on nám nakonec těch dalších 40 zájemců přivedl.

Když jim to někdo vysvětlil doma u stolu u kafe, tak to spíš pochopili, než když jsme jim to vysvětlovali na zastupitelstvech.

S pětistovkou obyvatel se všichni v Kněžicích znáte. Byla v tomhle velikost obce překážkou, anebo výhodou?

Jednoznačně výhodou. Tady si vidíme všichni do talíře. A víme, co od koho můžeme čekat. Na větších vesnicích a ve městech je to více anonymní, vstupuje do toho politikaření.

Naší pozicí bylo, že přes ekonomiku nám projekt sedí, že si pomůžeme a že to nezatíží rozpočet obce. Že co si uděláme pro sebe, to budeme mít.

A že evropské dotace nebudou trvat nekonečně dlouho, a když se to nestihne teď, pak budeme mít smůlu.

Říkali jsme: „Dokud je možné dělat projekty, který jsou finančně návratné za evropské peníze, pojďme do toho.“

Kněžická kogenerační jednotka

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Mipar / Autopara

Vyřízení všech žádostí a vyhotovení potřebné dokumentace jste prý zvládli rychle. Vy tomu papírování a administrativě kolem dotací rozumíte?

Měli jsme na to externího člověka. Je to ekonom a zároveň právník na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od té doby s námi spolupracuje. Je s námi i v místní akční skupině, je také jednatelem společnosti Energetika Kněžice, kterou jsme založili. A v podstatě nám dělá takového toho ekonoma, který má na starosti, aby se to za těch 15 let zaplatilo.

Zvládlo by se to papírování bez takového šikovného externisty?

Asi ne. Já už se v dnešní době bojím jakoukoliv žádost o dotaci vyplňovat sám, protože to je všechno tak složitý, že bych to prostě nedal.

Počítal jste i s variantou, že by to nevyšlo? Že by se to celé ukázalo jako tunel, černá díra na peníze?

Bylo jasné, že nikdo z nás tří osob, které projekt měly na starosti, jej nevytuneluje. A kdyby to krachovalo? To bych si nejspíš musel najít nějakou švestku.

Naštěstí to nebylo zapotřebí. V roce 2006 jste to tedy s velkou slávou zprovoznili a rozjeli, nastal ten energetický zázrak.

A objevily se také první problémy, které to neslo.

Problémy? Začátek byl třeba o tom, že to smrdělo. Protože jsme neměli zastřešený sklad. Pořádně jsme s tím neuměli zacházet, teprve jsme se to učili. Tohle se vychytávalo až za chodu.

Hurá do přítomnosti. Jak jste na vsi ustáli loňskou zimu?

Hlavní výhoda byla v tom, že jsme nemuseli zdražovat teplo, které je teď plně v režii obce. Máme svou vlastní distribuční síť, rozhodujeme si o cenách.

Neříkáte to úplně nadšeně…

Protože je to nekompletní, chtěli bychom to udělat lépe.

Jenže bohužel, v případě elektřiny to nejde. Tam jsme pořád závislí na dodavatelích.

Komunitní energetika stále ještě není, nemá ještě svoji legislativu – je to finančně hodně nákladné. A hlavně je to zatím legislativně nemožné.

Ale loňskou zimu měli obyvatelé naší obce levnější teplo.

Ocenili obyvatelé obce, že ten silně nákladný projekt, jehož prosazení nebylo asi úplně hladké, se ukázal být tak racionální?

Já si myslím, že ano. Obyvatelé i okolí.

Taky se u nás vystřídaly snad všechny televize. Dokonce u nás byla i Nova. Od těch jsem čekal, že přijedou jen, kdyby se u nás stal nějaký mord. Přijeli hned dvakrát, natočit si v souvislosti s energetickou krizí celý náš projekt.

Obecní kotelna

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Obec Kněžice

Jsou některé z těch výhod, které teď v obci máte, opravdu výhodami? Třeba to, že v obci nemáte kanalizaci a musíte vyvážet obsah z jímek…

Kanalizaci nemáme. A v podstatě ji ani nemůžeme mít, protože ona už se nikam nevejde.

Mohli bychom ji mít vedenou jedině pod silnicí, ale vzhledem k tomu, že nám ji teď opravili, tak to nepřichází v úvahu.

Ale to, že kanalizaci nemáme, je spíš výhoda.

Máme tu dvě místní části, každou zhruba po padesáti obyvatelích. Pro každou bychom museli stavět zvlášť i kanalizaci a zvlášť čistírnu odpadních vod. Anebo to z nich nějak jímat a vozit na čistírnu odpadních vod k nám. V rámci katastru nám tak vyjde lépe mít jímky, které vyvážíme do bioplynky.

Trochu mě překvapilo, jak je provoz bioplynové stanice hladový. Vy do příjmové linky zavážíte na třídenní provoz 50 až 60 tun materiálu. To je vážně hromada.

To jen tak vypadá.

Jedna cisterna přiveze pětadvacet tun, druhá pak to samé v prasečí kejdě, a jsme na padesáti. Pak se otočí ještě dva desetitunové náklaďáky, co vozí gastroodpady, a je to.

Problém není ani tak dovoz, jako spíš to, kde materiál sehnat. Abychom zařízení po stránce energetického potenciálu využívali naplno.

Jaký materiál má pro bioplynovou stanici větší potenciál?

Dobré jsou právě ty gastroodpady.

Tam jsme pravda trochu limitovaní drcením a ze zákona povinnou hygienizaci.

Velice dobré jsou tukové lapoly, mají obrovský energetický výkon.

A úplně nejlepší jsou odpady po výrobě rostlinných olejů. Ty se nemusí hygienizovat, mohou přímo do fermentorů.

Velice slušné je to třeba i s vyřazenou zeleninou a ovocem ze supermarketů. Taková ta nestandardní zelenina, brambory a zelí, celer. To, co se neprodá, pak skončí u nás.

A to vám proaktivně zavážejí svozové firmy, jsou rády, že se u vás toho můžou zbavit?

Svozové firmy nám nedají nic moc kvalitního, protože většina z nich sama provozuje buď vlastní bioplynovou stanici, anebo má nějaký spřízněný výrobní proces. Něco od nich dostanete, ale úplně bomba to není. Musíme se snažit sami.

Ta administrativa kolem shánění krmení pro bioplynovou stanici, to musí být dost náročné, ne?

Něco seženeme, jinde nám třeba producenti sami nabízejí, že něco dodají. A pak už to je jenom o tom, abychom dohodli cenu.

Platíte, nebo oni platí?

To záleží. Za zeleninu a odpady z rostlinných olejů platíme my, za vyvezené septiky, žumpy a gastroodpad se platí nám.

Tok materiálu je setrvalý, nebo se mění v průběhu roku?

Mění se, kolísá.

To je asi největší nevýhoda bioplynové stanice na vesnici.

Starosta Milan Kazda provází premiéra Petra Fialu po zázemí energeticky soběstačné obce.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Obec Kněžice

Uživila by se další taková bioplynová stanice hned ve vedlejší obci?

V Česku žije 10 milionů lidí. V průměru každý z nás vyprodukuje 100 kilogramů gastroodpadu ročně. To je jen odpad z kuchyně, ořezy masa, zbytky jídel, kosti, kůže, knedlíky, omáčky a polívky, chleba, rohlíky.

Když to roznásobíte počtem obyvatel, zjistíte, že je tu potenciál jednoho milionu tun gastroodpadu. A to je ta první a nejvýnosnější složka, s největší plynovou výtěžností. Počítá se kolem 120 až 180 kubíků bioplynu na tunu materiálu.

Prasečí kejda umí dát třeba pětačtyřicet.

Naše bioplynová stanice zaváží okolo 22 000 tun ročně, takže je tu prostor přinejmenším pro 45 dalších takových bioplynových stanic, které by fungovaly čistě jen na gastroodpad.

A to toho zužitkovatelného odpadu máme dohromady mnohem, mnohem víc.

Tak proč v každé druhé nebo třetí vesnici nestojí bioplynová stanice?

O materiál k tomu, aby bylo v provozu na vsích mnohem více bioplynek, nouze není. Odpadu, který neumíme využívat a který „mizí“ a nikdo pořádně neví kam – částečně se zkrmuje, částečně končí na skládkách, částečně končí v kanalizacích – je dost.

Rezervy zjevně jsou, ale největší břemeno provozu je ta logistika, zavážení.

Z jak velké vzdálenosti se k vám musí zavážet? Máte nějaké vyčíslení?

Vyčíslení úplně přesné nemáme, protože se to průběžně mění a žádný rok není úplně stejný.

Máme tu tedy svoji dodávku, kterou zavážíme gastroodpady ze škol a z nemocnic. U ní to víme, že jezdíme do třiceti kilometrů. Ale z jaké vzdálenosti jezdí ti, kteří nám zaváží, to netušíme.

To je tajemství?

Trochu ano. Soukromé svozové firmy to úplně prozrazovat nechtějí, a nechlubí se s tím ani ti dodavatelé materiálu.

Neprojezdí se tak nakonec víc, než kdybyste na vsi topili všichni uhlím?

To určitě ne.

Podle auditorů šetříme na projektu 11 000 tun emisí oxidu uhličitého. Teď, co jsme zapojili druhou kotelnu, je to ještě o tisícovku víc. A co projezdíme – pod normou Euro 4 tu máme jen jednu dodávku, která uveze najednou pět tun nákladu.

I bioplynová stanice produkuje „odpad“, tedy ten přetrávený a rozložený digestát. Co s ním děláte?

Není to odpad. Kdyby to byl odpad, byl by to docela průšvih.

Digestát máme certifikované jako hnojivo. Což vlastně, když to začneme přepočítávat na průmyslový hnojiva, tak i tam dosahujeme poměrně velké úspory emisí.

Digestát není pro zemědělce odpadem, ale přínosem.

Nemáte pak v okolí obce pole přehnojené digestátem?

To už si zemědělci hlídají. Při dnešních cenách určitě zbytečně nepřehnojují.

Kotelnu na biomasu (dřevní štěpku) o výkonu 400 kW a na balíkovou slámu o výkonu 800 kW dodala společnost STEP Trutnov.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Obec Kněžice

Tušíte, jakou máte reputaci u okolních obcí? Nezahlíží na vás, nesmrdíte jim přes kopec?

Ne. Přes kopec určitě nezaváníme, ani tady na vsi to už patrné není.

Občas se tedy stane, že „flákne“, ale to je nejvíc v době, kdy se hnojí pole. A to jde cítit z polí, ne z vlastního zařízení.

Žijeme na vesnici a doba, kdy měl každý na dvoře hnojník, není ještě tak daleko. Určitě to není žádná katastrofa, byť připouštím, že bioplynka nikdy po fialkách vonět nebude.

Kdybyste mohl vrátit čas o těch dvacet let nazpátek, a mohl změnit nějaké rozhodnutí z doby, kdy se projekt chystal – udělal byste něco jinak?

Tak určitě bych, s aktuálními zkušenostmi, prosazoval větší objem na hygienizaci. Máme jen pětikubíkovou, a to nás teď trochu limituje ve výkonu.

Za patnáct let se to celé dílo mělo zaplatit. Stalo se, povedlo se?

Samozřejmě, dokonce se to povedlo o chviličku dřív. Srovnali jsme to asi za 14,5 let.

Ale taky jsme přistavěli posilovací kotelnu a peníze ze zisku zase hned investujeme, abychom je nemuseli sušit doma.

To vypadá, že máte pořád dost nápadů a omezuje vás jen velikost katastru.

Tak katastry máme tři, a docela veliké. Tísní nás spíš jen finance, kterých vlastně nikdy nebude dost.

Přečtěte si také |

Jde to! Jak zemědělec ke kompostu přišel

S neomezenými fondy byste zkusili co?

Ideální by bylo, kdybychom uměli využívat všechny odpady, které tady v obci vznikají.

Líbilo by se nám něco na likvidaci tvrdých plastových odpadů. Protože jejich odvoz je pro nás opravdu velkou finanční zátěží. Takže bychom chtěli něco jako pomalý termický rozklad nebo pyrolýzu. Ale to jsou zatím jen takové sny.

Místo otázky, jestli se takový projekt energetické soběstačné obce hodí do každé vesnice, se zeptám, do jaké vesnice by se určitě nehodil?

Určitě by neměl velké šance na úspěch tam, kde jsou nedostatečné zdroje materiálu, paliva.

Souvisí to s provozem, aby se materiál nemusel vozit z velkých vzdáleností. To je jediné opravdové úskalí.

Jinak je to celé o tom, že se vesnice dokáže sama o sebe postarat.