https://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/v-nasi-krajine-je-obrovsky-prostor-pro-zlepseni-rika-krajinarka-klara-duskova
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

V naší krajině je obrovský prostor pro zlepšení, říká krajinářka Klára Dušková

7.12.2022 05:57 | PRAHA (Ekolist.cz)
Obnova historické cesty a výsadba původních odrůd hrušní u obce Očihov.
Obnova historické cesty a výsadba původních odrůd hrušní u obce Očihov.
Slovo „krajina“ každý zná a většina lidí podvědomě cítí, že krajinu je dobré chránit. O tom, co to krajina je a jak ji můžeme chránit, jsme si povídali s Klárou Duškovou, autorkou knihy Naše krajina, kterou vydala Nadace Via.
 
Co je to vlastně „krajina“? Dá se na ni sáhnout? Máme nějakou univerzální definici pojmu, na níž se všichni nebo většina lidí shodne?

Definic krajiny je hodně a přiznám se, že žádnou „ideální” neznám. Ve škole nám paní profesorka krajinu definovala tak, že „krajina je to, proč lezeme na rozhlednu.” A ona ta definice s rozhlednou vlastně docela sedí – rozhledna, nebo spíše nějaká kostelní věž s vyhlídkou, bývá i v centrech měst a poskytuje tak výhled na krajinu zastavěných území.

Například ze zámku Jezeří v severních Čechách je výhled na bývalé uhelné doly – což je pohled spíše zajímavý než krásný, ale i tato zničená důlní oblast je jedním z typů krajiny.

A zrovna toto je krajina, která má do budoucna obrovský potenciál. Už nyní vznikají studie, jak uhelné doly po skončení těžby rekultivovat a důlní jámy zatopit vodou, aby vznikly přírodní biotopy.

Ing. Klára Dušková vystudovala obor Inženýrství životního prostředí na stavební fakultě ČVUT v Praze. Poté přes 10 let pracovala v projekční vodohospodářské firmě, kde se zabývala hlavně zpracováním studií, vodohospodářských plánů a hydrologických modelů. Je autorizovanou inženýrkou pro stavby vodního hospodářství a krajinného inženýrství. Nyní se v Nadaci Via podílí na komunitním programu Místo, kde žijeme, na starost má zejména téma krajiny. Snaží se lidem ukázat cesty, jak se mohou formou sousedských aktivit podílet na zlepšování stavu našeho prostředí.
Ing. Klára Dušková vystudovala obor Inženýrství životního prostředí na stavební fakultě ČVUT v Praze. Poté přes 10 let pracovala v projekční vodohospodářské firmě, kde se zabývala hlavně zpracováním studií, vodohospodářských plánů a hydrologických modelů. Je autorizovanou inženýrkou pro stavby vodního hospodářství a krajinného inženýrství. Nyní se v Nadaci Via podílí na komunitním programu Místo, kde žijeme, na starost má zejména téma krajiny. Snaží se lidem ukázat cesty, jak se mohou formou sousedských aktivit podílet na zlepšování stavu našeho prostředí.
Foto | Klára Dušková / Nadace Via

A vy osobně tu definici krajiny máte nastavenou jak?

Já osobně jako krajinu vnímám vlastně vše, celý povrch naší planety. Takže pro mě to jsou kromě lesů, polí nebo potoků také zastavěná území, i centra velkých měst, průmyslové komplexy, parkoviště, zkrátka vše, co je venku.

A je dobré si uvědomit, že vlastně i naše vnitřní prostory, interiéry kanceláří nebo domácností, mohou být okolní krajinou výrazně ovlivněny.

Je krajina to samé co příroda? Dá se mezi ty pojmy vložit rovnítko?

Já bych rovnítko mezi přírodu a krajinu nedávala. Krajina je podle mě pojem obecnější. Každý ale vnímá termíny “příroda” a “krajina” trochu jinak a já si myslím, že nějaká univerzální definice vlastně ani není potřeba.

Stejně se musíme snažit zlepšovat každý kousíček země. Bez ohledu na to, zda tomu říkáme krajina, příroda, město, nebo jakkoliv jinak. Naše životní prostředí není v dobrém stavu a v kombinaci s měnícím se klimatem nás čeká opravdu spousta práce. Takže se nezdržujme definicemi a pojďme spíše něco prakticky dělat.

Říkáte, že každý to může vnímat odlišně. Takže zemědělec, traktorista Janek, může velebit krajinu plnou rozlehlých lánů…

Máte naprostou pravdu v tom, že pro traktoristu jsou velké nepřerušené lány ideální. Proto také za minulého režimu došlo k rozorání mezí a sloučení malých políček ve velké lány – aby se snadno, rychle a efektivně obdělávaly.

A proto také tento stav na mnoha místech zůstává i nadále, hlavně tam, kde hospodaří velké zemědělské podniky, které nemají ke konkrétnímu místu a půdě vztah a jejich cílem je maximální zisk.

U menších rodinných farem naopak často vidíme alespoň částečný návrat k původnímu stavu…

Malá políčka se velkou technikou obdělávají těžko…

Ale i ten traktorista by na velkém poli mohl přispět ke snížení eroze a zlepšení zadržení vody v krajině, kdyby pole oral rovnoběžně s vrstevnicemi. Přesto si ale většinou raději volí orbu po spádnici (spádnici si můžeme představit jako prudkou černou sjezdovku, přímo ze shora dolů).

Proč to dělá?

Dělá to proto, že se mu v traktoru lépe sedí, když jezdí nahoru a dolů, než když jezdí po vrstevnici a naklání se do strany. Zní to jako úsměvný, ale na druhou stranu zcela pochopitelný důvod. Neumím si představit, že bych celý den jezdila s traktorem a kroutila se přitom do stran.

Vidíte, chudák traktorista Janek by byl jako na kolotoči…

Tím se také dostávám k tomu, že vždy musíme respektovat potřeby ostatních, zejména zemědělců, kteří na polích hospodaří. Neměl by být náš cíl za každou cenu každého donutit, aby hospodařil podle našich představ, i když by to pro krajinu bylo ideální. Pro mnohé zemědělce je to těžce vydělané živobytí a nemohou si třeba aktuálně dovolit něco měnit.

Budování tůní v okolí Police nad Metují.
Budování tůní v okolí Police nad Metují.

A co by tedy měl být náš cíl?

Naším cílem by tedy mělo být zejména vyjednávat, šířit osvětu a tam, kde to je možné, realizovat konkrétní opatření.

Mnoho lidí si totiž neuvědomuje, jak velkým problémům čelíme.

Obávám se ale, že argument z vaší publikace Naše krajina „velké nepřerušené lány polí neposkytují vhodná stanoviště pro rostliny a živočichy, a nejsou ani estetické na pohled“ traktoristovy nejspíš žíly netrhá.

Ale ztráta půdy by mu už vadit mohla.

Proč by měla?

Při erozi půdy tak může v extrémních případech docházet ke ztrátě až 2 cm vrstvy ornice za rok. Celková mocnost ornice je u nás přibližně 30 cm, takže při větší erozi netrvá dlouho, aby veškerou úrodnou půdu z pole odnesla pryč. Nejen že tím nenávratně přicházíme o horní úrodnou vrstvu, ale eroze je příčinou i dalších problémů.

Jakých?

Půda se z polí dostává do vodních toků, takže jejich koryta zanáší a tím pádem zmenšuje, což může způsobovat rozlévání vody během povodní v obcích.

Na částice půdy jsou také „přilepena” různá zemědělská hnojiva, pesticidy a další chemické látky, které se pak uvolňují do vody a způsobují tak její znečištění a velký rozvoj sinic. Hodně tím trpí třeba nádrž Orlík v jižních Čechách, která je v létě zelená jak špenátová polévka.

A velké nepřerušené lány také hůře zadržují vodu a v létě se přehřívají, takže zemědělci mohou očekávat horší úrodu.

Jaké argumenty platí na lesníka, silničáře, developera, starostu? Slyší traktorista na to samé, co člen z myslivecké jednoty?

Myslím, že v závěru vlastně ano, i když samozřejmě pro každého je dobré zvolit jinou formulaci.

A třeba developery by eroze trápit měla – nové domy většinou staví na okraji obcí, takže přímo sousedí s okolními poli. Obyvatelé novostaveb si pak často stěžují, že jim po ulici teče bahno z polí, někdy se jim dostává i do sklepů.

Stejně tak je lokalita pro prodej nemovitostí určitě atraktivnější, pokud je obklopena „hezkou” a prostupnou krajinou, kam se dá jít na procházku.

Prostupnou?

Prostupnost krajiny jsem ještě nezmínila, ale je to další důležitý bod. Velké nepřerušené lány jsou pro nás neprostupné, takže často do sousední vsi nedojdeme pěšky nebo na kole jinak než po rušné silnici.

Což je zvlášť pro rodiny s malými dětmi opravdu nepříjemné a nebezpečné. A cesty v krajině na sebe mohou nabalovat spoustu dalších funkcí – zabraňují erozi, zvyšují biodiverzitu, poskytují útočiště pro zvířata. Když jsou cesty osazeny alejemi stromů, tak krajinu chladí a tak dále.

A myslivec pak určitě vidí přínos pro zvěř, motoristé mohou být rádi, že se chodci a cyklisté nemotají na silnici, zemědělec nepřichází o úrodnou půdu, developer zvyšuje cenu nemovitosti díky příjemnému okolí...

A podobné důvody bychom našli i u dalších typů opaření pro krajinu, jako jsou třeba remízky, meze nebo průlehy.

Sousedská výsadba stromů podél cesty mezi poli u obce Neuměřice, kterou zorganizoval jeden ze sousedů.
Sousedská výsadba stromů podél cesty mezi poli u obce Neuměřice, kterou zorganizoval jeden ze sousedů.
Zdroj | Nadace Via

Proč by si vlastně zemědělci, myslivci, lesníci – kteří méně či více ochotně přeci plní normy, zákonné vyhlášky, nařízení – měli chtít povídat s lidmi? S lidmi, co tomu tolik nerozumí, a přesto jim do toho chtějí mluvit a komplikovat jim práci nebo přidávat novou?

Jsem ráda, že se na to ptáte, protože v to vidím jako jednu z hlavních výhod práce „odspoda”, kterou dělají běžní lidé ve svém okolí.

Tou výhodou jsou osobní vazby, perfektní znalost místa a skutečná vnitřní motivace lidí změnit k lepšímu místo, kde žijí.

Když se sejdou zemědělec Janek a myslivec Franta, dlouholetí sousedi a kamarádi, večer u piva, je určitě vyjednávání o vytvoření remízku uprostřed polí jednodušší, než když přijede „inženýr z Prahy” a začne místním představovat svůj projekt.

Jak mohu jako laik navázat kontakt s lidmi, kteří v krajině hospodaří?

Já myslím, že úplně základní je navázat vztah, začít spolu mluvit, mapovat krajinu ve svém okolí, její problémy i potenciál, sezvat různé aktéry k jednomu stolu.

Vyslechnout si všechny argumenty, být otevřený novým nápadům, ale také znát své hranice. Běžní lidé sice mohou mít o problematice základní povědomí, ale není žádný důvod, aby se pouštěli do složitějšího projektování nebo odborných debat.

Na to je nejlepší pozvat k tomu stolu společně s místními také odborníky – projektanty, vodohospodáře, krajinné architekty.

Roli běžných lidí vidím v tom, aby byli tím prvním impulzem, vybudili ostatní k akci, zorganizovali setkání, šířili tuto myšlenku dál.

A jak s nimi mám najít společnou řeč?

Můžete třeba, pokud to vyjednáte se starostou, nabídnout pozemky obecní. A velkým esem v rukávu běžných lidí jsou také soukromé pozemky. Spousta pozemků, na kterých zemědělci hospodaří, je v totiž soukromém vlastnictví, často lidí žijících v blízkém okolí.

Tito lidé je zemědělcům pronajímají, a v rámci pachtovní smlouvy si tedy mohou – nechci říct diktovat – ale spíš vyjednat podmínky využívání pozemku.

A měli by to dělat, protože to je jejich majetek a určitě nikdo nechce, aby se s jeho majetkem špatně hospodařilo. A pokud si zemědělci chtějí pozemky nadále pronajímat, nezbývá jim, než s jejich vlastníky komunikovat a naslouchat jim.

Laici, lidé (ne)poučení, se možná shodnou na tom, co je v krajině kolem nich špatně. Shodnou se i na tom, jak by to mělo vypadat lépe, co v ní napravit?

Jak to myslíte?

Sousedské kosení luk v Řevnicích, které zorganizovala jedna ze sousedek.
Sousedské kosení luk v Řevnicích, které zorganizovala jedna ze sousedek.
Zdroj | Nadace Via

Někdo chce méně pole a více cestiček pro pejskaře – méně cestiček a více smrčků, protože stromy jsou dobré – žádné smrčky ale květinovou louku, protože ubývá hmyzu – žádné květy a louky, protože jsou alergičtí na pyl a hmyzí bodnutí, ale více laviček a vyasfaltovaných chodníků…

Já myslím, že většina lidí chce vlastně všechno najednou – cestičky, lavičky, stromy, květiny, cyklostezky, hřiště pro děti... a je to tak dobře.

Díky tomu vzniká pestrá krajina, ve které bychom měli myslet i na sebe, na naše vyžití. I to je silný impuls pro změnu.

Jak to vypadá v praxi?

U vesnice Očihov v Ústeckém kraji místní obnovili původní historickou cestu mezi poli a vysadili podél ní alej starých odrůd hrušní. Na konci cesty místní truhlář vyrobil krásné dřevěné posezení, které se stalo cílem vycházek a místem odpočinku výletníků.

Tato dřevěná stavbička sice na rozdíl od cesty erozi a biodiverzitě nepomůže, ale pro místní má velký význam a přínos. Díky tomu mají také chuť pustit se do obnovy dalšího úseku historické cesty a možná i dalších projektů.

Dají se mezi těmi aktivními lidmi, kteří chtějí krajinu napravovat, odlišit nějaké skupiny?

Těžko říct, myslím, že to je různé a žádnou výraznou skupinu nevidím.

V Nadaci Via jsme podpořili tým dětí ze základní školy, které se samy domluvily s vlastníkem pozemku, nakoupily sazenice a vysadily remízek.

A také tým sousedů v téměř důchodovém věku, kteří vysadili aleje podél cest, aby tak hezky propojili své obce. Takže je to pestré.

Dominuje mezi nimi nějaká skupina napravovatelů?

Je pravda, že se často angažují ženy s dětmi. Začne to většinou tím, že během rodičovské dovolené jim něco v obci nevyhovuje a chtějí změnu – chybí hřiště, chodníky jsou ve špatném stavu nebo vedení obce chce vyměnit oblíbeného ředitele školy. Pustí se do projektu, nabalí na sebe další lidi a společně dokážou leccos změnit.

Často pak už aktivní zůstanou i nadále, založí spolek a po nějaké době se přirozeně dostanou ke krajinářským projektům, protože v naší krajině je obrovský prostor pro zlepšení. Některé z nich to pak díky své aktivitě dotáhnou až do komunální politiky.

Já chápu, že to asi není snadné takhle zobecňovat, ale chtějí krajinu napravovat více lidé z vesnice, nebo městských paneláků?

To opravdu nedokážu posoudit. Myslím, že zastoupení lidí z vesnic i měst je asi celkem rovnoměrné. Spíše se jedná o různé typy projektů – ve městech obyvatelé zakládají komunitní zahrady, řeší hospodaření s dešťovou vodou, tvoří zelené střechy. V případě vesnic lidé často obnovují zaniklé cesty, budují tůně nebo sází remízky.

Jaké jsou dnes v Česku řešené projekty nápravy krajiny? Kolik těch laicky motivovaných projektů u nás cílí na biodiverzitu obratlovců a bezobratlých, kolik jich je třeba o podpoře lučních společenstev, zadržování vody v krajině?

Často jde o budování tůní, jak to dělá třeba spolek Julinka z Police nad Metují.

Ve středočeských Mnichovicích se sousedé rozhodli, že svedou dešťovou vodu z asfaltových povrchů ke kořenům památných lip na návsi, které v současnosti kvůli suchu chřadnou.

V Novém Strašecí zase plánují revitalizaci potoka a opravu studánky.

A hodně se toho děje i přímo v Praze – ve Slivenci se podařilo vysadit květnatou louku, v Ruzyni jsme podpořili chov včel, na Císařském ostrově v Troji pořídili do komunitní zahrady nádrže na dešťovou vodu a čerpadlo na solární pohon.

A kolik jich tak je o sázení stromů?

Máte pravdu, že sázení stromů a různé úklidy jsou velmi oblíbené. Z projektů, které jsme jako Nadace Via podpořili, jich bude určitě nejvíc.

Proč je těch sázeček nejvíc? Je to proto, že to je nejsnadnější, dobře se to organizuje?

Důvody jste sám dobře pojmenoval. Je to „jednoduché“. I když…

…I když?

Vždy zdůrazňuji, že je třeba přizvat odborníka, nepouštět se do projektů po hlavě.

Ono i to zdánlivě jednoduché sázení stromů, které mnoho lidí dělá svépomocí, má svá úskalí. Zasadit strom asi není problém, ale zasadit ho správně, aby dobře rostl a dožil se několika desítek let, to už vyžaduje určité znalosti a zkušenosti a je proto potřeba se vždy nejdříve poradit, než se do toho pustím. Není to legrace.

Jinak ano, sázení stromů je dobře viditelný výsledek, navíc trvalý. Stromy pravděpodobně přežijí ty, kteří je sázeli. Také mohou přinášet užitek v podobě ovoce. A tím, že se většinou sází podél cest, zpříjemňují lidem vycházky, protože poskytují stín.

Sázení je také akce, do které jde zapojit hodně lidí, včetně dětí, navíc lidé si mohou strom “adoptovat” – dají si na něj cedulku se svým jménem, chodí ho pak zalévat a mají z něj radost. Je to teda taková vděčná práce. Oblibě asi přispívá i to, že na výsadby je také jednoduché sehnat finance z mnoha zdrojů.

A je opravdu každé vysazování stromů do krajiny dobrý nápad? Je to skutečně univerzální odpověď na problémy krajiny, zastromovat ji?

Máte pravdu, je dobré myslet na to, že ekosystémy luk, mokřadů nebo třeba pasek v lese jsou velmi cenné a neměli bychom za každou cenu všude prosazovat právě jen výsadby.

Přijde mi ale, že výsadby stromů, nebo alespoň ty, které jsme jako Nadace Via podpořili, probíhaly většinou podél cest. A u výsadby podél cesty mi to snad vždy přijde jako dobrý nápad, tím se asi nedá nic zkazit. Musíme samozřejmě vzít v potaz využití cesty.

Mokřad v Lysé nad Labem, který se díky aktivitě místních podařilo zachránit před zástavbou. Záchranu zorganizoval jeden ze sousedů.
Mokřad v Lysé nad Labem, který se díky aktivitě místních podařilo zachránit před zástavbou. Záchranu zorganizoval jeden ze sousedů.
Zdroj | Nadace Via

Existují i projekty, které vypadají jako pomoc krajině, ale ve skutečnosti jí škodí? A jak můžu poznat, že je nějaký projekt vlastně nějaká šílená obskurnost?

Tak vyloženě šílená obskurnost mě nenapadá.

Někdy mi přijde úsměvné, když si velké supermarkety před vchod postaví hmyzí hotel, aby se před zákazníky prezentovali jako uvědomělí ekologové. Ten hmyzí hotel sice ničemu neublíží, zároveň v porovnání s obrovskou zastavěnou plochou obchodu a přilehlého parkoviště mi to přijde trochu jako malý „odpustek”. Ale to jen tak na okraj.

Spíš se u některých projektů v krajině setkáme s tím, že mají dvě strany mince.

Například?

Kontroverzním tématem jsou třeba rybníky. Rybníky sice zadržují vodu v krajině – díky tomu ochlazují své okolí – a pokud se na nich dobře hospodaří, mohou také zvyšovat biodiverzitu.

Mnoho rybníků je ale chovných, takže je rybáři velmi intenzivně využívají, ryby překrmují a způsobují velké znečištění vody. A zvlášť při výlovu, kdy rybník vypouštějí, putuje znečištění ve velkém dále do říční sítě.

Podobně dvousečné může být budování cest. Cesty v každém případě zlepšují prostupnost krajiny, rozdělují lány na menší políčka, mohou zvyšovat biodiverzitu a ochlazovat okolí – pokud cestu doprovází také alej.

Ale pokud jsou vybudované po spádnici, přímo z kopce dolů, slouží jako tobogán a urychlují odtok vody z krajiny, což je nežádoucí.

Takže bychom měli každý projekt posoudit ze všech stran a úhlů pohledu.

Teď ještě jedna drobnost. Já tu furt omílám takové ty „akční“ záležitosti, takové to „napravování“. Vykopat tůň, zasadit strom. Jak velká u nás ale panuje ochota pečovat o to, co už je hotové?

Péče o fungující prvky je zcela zásadní.

Například u stromů – mnohem cennější je dospělý vzrostlý strom, než mladý, čerstvě zasazený. Velký strom má násobně větší listovou plochu, takže své okolí mnohem více ochlazuje, dokáže zadržet více vody, nabízí mnohem více úkrytů pro živočichy…

Navíc strom do velké velikosti doroste až za mnoho let, což je dost problém, protože my potřebujeme naopak na klimatickou změnu reagovat rychle.

A funguje to?

V Mnichovicích například nyní zachraňují stoleté lípy. Také tam pravidelně pořádají kosení luk, aby zde i nadále rostly ohrožené druhy rostlin.

Kosení pořádají také třeba v Řevnicích, kde tím navíc oživují kulturu starých hrabacích a kosících písní, takže z toho je krásná sousedská akce.

Ve Zdibech zase místní vysekávají invazivní křídlatku, aby uchovali cenný biotop Vltavských tůní.

Mnoho lidí také formou různých petic, referend, připomínkování územních plánů nebo podobných aktivit bojuje proti negativním zásahům do krajiny.

Ve Slavonicích se podařilo zabránit vykácení aleje vzrostlých stromů, v Lysé nad Labem místí ochránili mokřad před zástavbou a v okolí Lipna se zase snaží zabránit developerské výstavbě na březích vodní nádrže. V Nadaci Via nabízíme speciální granty právě na tyto aktivity.

Nadace Via

Nadace Via podporuje místní spolky, příspěvkové organizace nebo i neformální uskupení sousedů, která chtějí změnit k lepšímu místo, kde žijí. Konzultuje s nimi jejich záměry, poskytuje granty, pořádá bezplatné odborné semináře, připravuje vzdělávací manuály, pomáhá se získáváním dalších finančních zdrojů.

V roce 2022 vydala praktickou publikaci Naše krajina, která se týká péče o krajinu na lokální úrovni a může se tak stát užitečným nástrojem pro místní spolky, starosty i zastupitele. (V případě zájmu je možné si o ni napsat na mail klara.duskova(a)nadacevia.cz.)

V programu „Místo, kde žijeme“ nabízí nadace finanční podporu nejen na realizaci opatření, ale třeba i na besedy s odborníky, mapování krajiny, různé sousedské plánovací akce či zpracování studií. Od nového ročníku v roce 2023 se budou moci o podporu v tomto programu hlásit také obce.


reklama

 
foto - Dohnal Radomír
Radomír Dohnal
Autor je spolupracovníkem Ekolistu.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (10)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

ss

smějící se bestie

7.12.2022 07:47
A jakým směrem ?
Jsou dva.
Odpovědět
SV

Slavomil Vinkler

7.12.2022 08:03
Orba po vrstevnici jako obrana proti erozi je pověra. Platí to při malém dešti. Naopak při velkém dešti ji zhoršuje.
Odpovědět

Jaroslav Řezáč

7.12.2022 08:34 Reaguje na Slavomil Vinkler
a právě proto jsou důležité menší pole a rostlinná diverzita. Dá se mnoho věcí ovlivnit, aby to bahno nebylo v obcích včetně zasakovacích "jímek", poldrů. Jezdit poněkud tupě traktorem toho mnoho nezachrání, je potřeba celá série opatření aby to fungovalo jako celek.
Dalo by se to označit za managment krajiny, když chceme něco využívat, musí to být zároveň i udržitelné a to znamená především udržet ornici na polích a biologicky průchodný půdní profil, což třeba i ty traktory permanentně zhutňují, jestli na některých polích je ještě co zhutňovat.
Odpovědět
pp

pavel peregrin

7.12.2022 12:02 Reaguje na Jaroslav Řezáč
Když pole zmenšíte a z jednoho uděláte dvě, přibudou vám souvratě a půda bude víc utužená, už to tady opakuju snad po sté, ale je to marný, je to marný.
Odpovědět
SV

Slavomil Vinkler

8.12.2022 08:56 Reaguje na Jaroslav Řezáč
Bránit erozi je sice nutné, ale velmi obtížné a já neznám nikoho, kdo předložil široké komplexní řešení. Navíc každé místo vyžaduje jiný přístup...
Odpovědět
pp

pavel peregrin

7.12.2022 12:03 Reaguje na Slavomil Vinkler
Samozřejmě a navíc ne každé pole ve svahu se dá po vrstevnici obdělávat, rozhodující je tvar. Stačí zajet na Vysočinu a tam to nevěřící Tomášové uvidí. Je to pole od pole.
Odpovědět
LB

Lukas B.

9.12.2022 13:23 Reaguje na pavel peregrin
na svahu (dejmetomu) ještědu, kozákova nebo podobného velkého kopce/hřebene se po vrstevnici dá jezdit smysluplně po rovnoběžkách kilometry. ve zvlněné pahorkatině by to byla zajímavá velmi obtížně algoritmizovaná úloha a vedlo by to k nějakým nesmyslným "vnitřním polosouvratím" (říká se to tak?) uprostřed pole.
Odpovědět
AN

Aleš Nebáznivý

7.12.2022 20:07
Konečně někdo kdo se snaží o nějakou toleranci a vidění v širší perspektivě. Chce to prostě s lidmi hledat kompromisy, diskutovat i se starými praktiky a lecos se dá zachránit. Je dobře, že se najdou lidé, kterým jejich okolí není lhostejné a neváhají pro to něco dlouhodobě dělat.
Odpovědět
RV

Richard Vacek

9.12.2022 18:40
Člověk preferuje otevřenou mírně zalesněnou krajinu. Asi je to dáno geneticky - ježek, nebo sup preferují jiný typ krajiny. A když je nás na zemi tolik, tak jde o to, jestli si ji přizpůsobíme tak, abychom se na ní my cítili dobře, popřípadě jakou plochu jsme ochotni ponechat těm, kteří preferují (potřebují) něco jiného.
Abychom na zemi moc nepřekáželi, tak musíme využívat co nejvíc koncentrované zdroje (potravy, energie, ...). Bohužel řada "zelených" požadavků s tím je v přímém rozporu.
Odpovědět
SV

Slavomil Vinkler

12.12.2022 06:57
I když je paní krajinářský architekt, měla by spolu s melioracemi (meliorace není jen odvodnění) hlavně a to je nejdůležitější hlavně, pracovat na zadržování erozních splachů, aby to bylo účinné i hezké. Ale to není vůbec snadné.
Odpovědět
 
reklama


Blíž přírodě

Pražská EVVOluce

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist