Ekoznačky přitahují pozornost. Je to ale dobře?
Zpráva o tom, že konkrétní volba při výběru poživatin v obchodě ovlivňuje vaši uhlíkovou stopu, asi nikoho nepřekvapí. Za dvěma různými potravinami, byť jsou si podobné váhou i kaloriemi, může stát padesáti násobek rozdílu emisí skleníkových plynů spojených s jejich vznikem. A až 200x se může lišit rozloha půdy potřebná k jejich produkci. Na vaší volbě tedy opravdu nezanedbatelně záleží. Zrovna tak podstatná je i vaše volba mezi dvěma výrobky, potravinami totožného druhu a podobné šarže, byť odlišné značky. Tady to ale začíná být složité, a proto si nakupující rádi nechají poradit. Nechají se vést značkou, a hlavně nejrůznějšími potisky a logy certifikací na obalech, ekoznačkami, informujícími o ekologických kvalitách produktu. A to je chyba.
Nejde o kdovíjakou novinku. V dozvucích hippie euforie s ekoznačkami začali Američané v 60. letech, v roce 1978 adoptovali svého Modrého anděla (Der Blaue Engel) Němci, přidali se Dánové, Norové i Japonci. Od roku 1992 se objevila společná Ekoznačka EU, v Česku máme ochrannou známku Ekologicky šetrný výrobek od roku 1994. Ekoznaček vůčihledně přibývalo jak na národní úrovni, kde se diverzifikovaly v jednotlivých oborech a sférách produktů, stejně jako na úrovni mezinárodní. Rostly jako houby, zalévané vlahým deštíkem zeleného marketingu a hnojené dobrými úmysly. Proto jich dnes je nepočítaně. A stejně jako můžeme houby dělit na jedlé, nejedlé a jedovaté, dají se dělit ekoznačky.
Seznam těch vcelku věrohodných vede v patrnosti například Ecolabel Index. Dohromady jich uvádí 455 a s většinou z nich nemá běžný člověk šanci se setkat. V českých podmínkách se o nich hovoří jako o environmentálním značení I. typu. Jsou normovány (podle ČSN ISO 14024:2000), splnily nějaká kritéria, byly testovány, nezávisle ověřeny. Na ně je vcelku spolehnutí. Jenže pak je tu násobně početnější skupina II. typu. Tato environmentální značení si zvolil sám výrobce, jako součást vlastního produktového marketingu. Proč jsou nespolehlivé? Většinou proto, že tvrzení výrobce o nezávadnosti nebo environmentální prospěšnosti nikdo jiný (kromě samotného výrobce) neověřil.
Zrecykluj si sám!
A když už se někdo nestranný do takového ověřování pustí? Dobere se často toho, že s hodnověrnou ochranou životního prostředí má výrobek jen pramálo společného. Příklad? Slůvko, označující produkt jako „kompostovatelný“. Kompostovat se dá ledacos, zvlášť po průmyslové úpravě. Jenže z onoho slůvka není vůbec patrné, jestli je kompostovatelný obal nebo výrobek, a za jakých okolností. A hlavně, jestli jej někdo skutečně kompostuje, anebo je to na vás. Podobné je to i s hláškou „biologicky rozložitelný“. Filtry cigaret, odhozené na odpočívadle u lesní pěšiny, se totiž taky biologicky bez větších problémů rozloží. Stačí počkat 18 měsíců až 10 let, nebo 10 000 let a je to hotovo.
Co třeba „vyrobeno z recyklovatelných materiálů“? Typicky u nápojových obalů třeba hliníku nebo skla, které jsou na pohled dobře recyklovatelné. Z popisku ale nezaznívá žádná iniciativa, ke které se výrobce hlásí. Udává jen obecnou informaci, že pokud někdo bude chtít, může jeho obaly s úspěchem recyklovat. Ne, jestli tak činí. Informace „obsahující recyklovaný materiál“ je asi tak obsažná, jako věta, že v každém člověku je kus dobra. Což jistě je! Ale kolik zhruba deko a kde je hledat se už nedozvíte. Plná nápojová láhev s popiskem „vyrobeno z recyklovaných materiálů“, zvlášť když vidíte kovovou zátku, také asi neodpovídá představě o úplné recyklaci.
Kromě matematiky méně neznamená vždycky více
Že byla při výrobě obalu/produktu spotřebováno méně vody? Pokud výrobce nedoloží, kolik vody spotřebovával dříve, může ta úspora mít dost homeopatické parametry. Co třeba výrobek "šetrný" či "bezpečný k životnímu prostředí"? Zní to hezky, ale smysl to ze své podstaty moc nedává. Znáte to, jediné auto, které nezestárne – a jediný výrobek, který je šetrný k životnímu prostředí – je ten, který si nekoupíte.
Přečtěte si také |
Evropská komise si posvítila na greenwashing. Obchodníci nám o ekologičnosti výrobků často neříkají pravdu
Co výrobek "přátelský k životnímu prostředí"? Znamená to snad, že je ten sáček nebo chemikálie uvnitř výrobku vlastně kamarádská a veselá a má taky ráda večerní procházky za městem? Možná. Produkt "přátelský k ozonu"? To jako jiné než trojmocné formy kyslíku skrytě nenávidí? Environmentální prohlášení "taky-ekoznaček" mohou být nad očekávání vágní a produkt zelený, modrý, úsporný, čistý. Mohou být matoucí jako "výrobek bez chemie" (patřičně komplikovaným chemickým vzorcem lze vyjádřit všechno, všechno je s chemií). "Bez toxických látek". Už od času Paracelsa se tak nějak ví, že dávka dělá jed a všeho moc škodí. Otrávit se klidně můžete pitnou vodou, kuchyňskou solí nebo mlékem, když jich spořádáte dost.
Netestováno na dětech, vyrobeno prací zvířat
Tvrzení mohou být i pěkně zavádějící, byť (doufejme) pravdivá. Třeba, že lak ve spreji neobsahuje žádné freony. Plus mínus od roku 1987 by na trhu ze zákona neměl být žádný takový produkt, takže upozorňovat na to teď, po pětatřiceti letech, je poněkud zpozdilé. Ta tvrzení že něco-neobsahuje-něco jsou vůbec zajímavá a kreativní. Třeba u produktů, u nichž se nepracuje s chlorem, napsat "vyráběny bez chloru". Není třeba na to upozorňovat a sbírat tím laciné body. Ale pozor třeba na "neběleno pomocí chloru" tam, kde máme co do činění s běloskvoucím produktem. Bělen a chemicky čištěn byl jinak a nemusí to znamenat, že nutné pro životní prostředí lépe. Tomu se říká „skrytý háček“.
Můj toaletní papír například neobsahuje husí sádlo. Je tedy veganský? Což mimochodem může znamenat ledacos. Takový "veganský" kokosový olej se může vztahovat jen k absenci živočišných bílkovin. Ne k tomu, zda kvůli jeho výrobě nebyli na zakládané kokosové plantáži vybíjeni orangutani. Aspoň na těch nebohých zvířatech nic netestovali. Nebo ano?
"Netestováno na zvířatech" je populární a pochopitelné, ale v případě kosmetiky to dost často může znamenat „už“. Tedy – dříve na zvířatech testováno, a teď, když už víme, že jim to zásadně neublížilo a vy z nás za vzniklé ekzémy nevysoudíte miliony, vám to nabízíme jako produkt, který nyní na zvířatech dále netestujeme. Případně to lze interpretovat jako: „My jsme náš produkt na němých tvářích rozhodně netestovali, ale složky a směsi našeho produktu jsme nechali otestovat někoho jiného.“ Ze zvolání ekoznačky s usměvavou ovečkou to už ale nevyčtete. Řada tvrzení může být nemastná, neslaná, nijaká. Co si vlastně myslet o banánech, které jsou organické, nízkouhlíkové? Ukažte mi nejprve ultra-uhlíkový banán anorganický!
Značek neubývá a už nám nepomáhají
Lžou nám tedy všechny ekoznačky, které nějak vychází z dobrovolnosti výrobce? Ne. Přesnější je říct, že nám většina jen neříká celou pravdu. Tohoto malého hříšku neupřímnosti se například ve Státech a v Kanadě dopouštělo v roce 2008 „jen“ 98 % ze zmíněných ekoznaček. Zjistit, jak je to dnes, není úplně snadné. Protože ekoznaček přibývá po celém světě enormním tempem. Když se například investigativci z neziskovky TerraChoice rozhodli v roce 2010 svůj dva roky starý průzkum trhu zopakovat, zjistili, že ekoznaček přibylo dalších 79 %. A v roce 2014 už jich bylo o 246 % víc než při prvním průzkumu. Z čeho ale tento růst pramení? Inu, z nás. Prostých spotřebitelů.
Přečtěte si také |
Nepotřebujeme pár lidí, kteří dokonale zvládají zero waste, ale miliony těch, kteří ho zvládají nedokonale
Aktuálně se fenoménu ekoznaček věnovala rozsáhla meta-analytická studie (mapující jiné podobné studie) a dospěla k dost jednoznačnému závěru. Pokud máme na výběr mezi totožnými produkty, které se od sebe liší jen přítomností/absencí eko nálepky, sáhneme v 79 % po produktu, který se tváří být „eko“. V podstatě je to dobrá zpráva, životní prostředí nám ani při konzumu není lhostejné. Jenže o tom bohužel vědí i výrobci, kteří naši preferenci po „eko“ produktech a ochotu připlatit si za dobré svědomí umí dobře zúročit. Mimochodem, ženy mají téhle marketingové manipulaci tendenci (v 67 % případů) podléhat snáze.
Ostatně, i brouzdání po webech evropských výrobců vás dovede k poznání, že 42 % eko tvrzení je buď silně přehnaných klamných nebo rovnou falešných.
Čím symboly, nálepky a značky nahradit?
Už od roku 2018 (a nejspíš ještě dřív) opakovaně zaznívají názory, že systém ekoznaček (tedy minimálně těch, které bychom začlenili do environmentálních značení II. typu) je nereformovatelný, přežitý a pozbyl svůj původní smysl. Ztratil totiž veškerou důvěryhodnost. Pochopitelně, že tu narazíte na bílé vrány, ale hledejte je mezi vagony těch černých. A čím víc se do efektivity ekoznaček, včetně těch reprezentativních, zařazených do databáze Ecolabel Index šťourá, tím méně milých zpráv se dobíráme. Není to zase tak dávno, co se ukázalo, že certifikační organizace Marine Stewardship Council (MSC) chrání ledaskoho, ale ne tuňáky. Stíny pochybností se vznáší nad jinak chváleným systémem Fairtrade a kritiky pro zjevnou nesmyslnost se dočkala i kdysi tolik propagovaná certifikace palmového oleje RSPO.
Přečtěte si také |
Certifikace udržitelné produkce palmového oleje nedává podle aktuální studie smysl
Co s tím? Vytvoření dalšího centrálního registru ekoznaček; nového systému univerzální certifikace; vybudování masivního administrativně-byrokraticko-vědeckého aparátu sloužícího k vytvoření testování pravdivosti komerčních sdělení, vybudování robustní báze ochrany spotřebitelů před těmi zavádějícími a falešnými… taky cítíte z toho výčtu snahu na sílu polstrovat do měkka životní realitu spotřebitelů? Vytvářet jim uměle bezpečný prostor, ve kterém se nemusí na nic soustředit a myslet, protože tu námahu někdo udělá za ně? A to je právě to. Žádná ekoznačka, plně pravdivá, certifikovaná a zcela funkční, zrovna tak jako ta zavádějící, pomýlená a falešná, váš vlastní rozum nenahradí.
Pokud by jej lidé bažící po ochraně životního prostředí, udržitelnosti, klimatické rovnováze začali opravdu používat, žádné značky a nálepky by nám totiž vůbec nebyly zapotřebí.
reklama
Dále čtěte |
Expert: Firmy často klamou spotřebitele zavádějícími tvrzeními o udržitelnosti
Co všechno o výrobku prozradí energetický štítek?
DPA: Stane se letos z vydry nové trendové zvíře místo jednorožce?
Radomír Dohnal: Existuje propojení mezinárodního boje proti klimatu s mezinárodním terorismem?
Hřbitovy jsou cenná útočiště živé přírody ve městech, objasňuje studie
Blboun nejapný si zaslouží rehabilitaci. Vyhynulý dronte byl docela svižný pták
