Mami, tati, na zahradě je had!

V lepším případě to bude zvědavé: „jůůů“, dost možná ale jekot či zděšené pištění vylekaných dětí. Těžko pak z prvního překotného vyprávění pochopit, co se to vlastně stalo. Zdá se totiž, že děti v koutě zahrady objevily hada. Co teď ale má svědomitý rodič dělat? Hlavně nepanikařit. Hadi v Česku už hezkých pár sezón nedbají kalendáře a pranostik a vylézají si klidně dřív, než na sv. Jiří. Většinou tehdy, když už se nastálo oteplí a skončí noční mrazy. Může být, že si loni na podzim za zimoviště vybrali zrovna vaši zahradu. Posloužit jim mohla například halda tlejícího dřeva, kopice seschlé trávy z předloňska anebo nepřeházený kompost. A může být, že se k vám na zahradu vydali až teď, vábeni bublající tůňkou, kvákajícími žábami nebo přítomností hlodavců. Je to celkem jedno, protože teď tam někde venku je had.

První nepřehnaná reakce je zjistit, zda jsou všechny děti v pořádku. V dětech se obvykle mísí úžas a šok, protože samy ještě pořádně neví, jak na zjevení hada zareagovat. Druhým krokem je pokus vyzvědět z objevitelů alespoň nějaké podrobnosti. Třeba, kde to své hadí poprvé zaznamenali. Bylo to vzadu za hnojištěm, na cestě u lesa, v sadu u kopřiv, na zápraží domu nebo až dole u rybníka? A taky se hodí vědět, jak to bylo velké a barevné.

Samozřejmě že – oči až navrch hlavy, rybářsky roztažené ruce – to byl had obrovský! Ale jestli měl třeba světlejší hlavičku, měl za ní žluté nebo bílé měsíčky, byl spíš šedavě-namodralý, zelený anebo třeba strakatý, to už by mohla být určitá indicie. To jen, abyste zhruba věděli, a mohli začít uklidňovat sami sebe. Pochopitelně, i když to nepřiznáte nahlas, dost možná máte strach, že to byla zmije.

Jako výhra v loterii

Ale ona to zmije nejspíš nebyla. Zmije obecná se v Česku drží spíše v podhorských a horských oblastech. Řekněme od 600 do 1200 metrů nadmořské výšky. A je to poměrně vzácný, kriticky ohrožený druh. Šance, že byste na ni narazili ve městě, v zahrádkářské kolonii nebo při procházce v parku se limitně blíží nule. Zrovna tak je nepravděpodobné, že byste o ni zavadili na celé jižní Moravě, ve větší části Polabí, na Táborsku nebo kolem Žďárských vrchů na Vysočině. Tam se totiž zpravidla nevyskytuje.

Zmije se také vyhýbají územím, kde se vyskytují lidé, kočky nebo na volno běhající psi a drůbež. Snad proto, že s nimi nemají dobré zkušenosti, se od nich drží dál. Zahrady ji nelákají. Ale pokud nechcete žít v nejistotě, měli byste hada, kterého děti někde na vaší zahradě zahlédly, najít. Většinou se už zase sluní nedaleko místa, které vám popsaly. A ano, většinou to bude slepýš (který ani není had), nebo jedna z našich užovek.

Blízko i trochu dál vody by to mohla být užovka obojková (ta s těmi žlutými měsíčky za hlavou), strakatě-šachovnicově v tmavých odstínech vybarvená užovka podplamatá (ta se většinou od vody nehne) nebo užovka hladká. Malá, šedavě-hnědě-namodralá. Ta by se klidně mohla vydat i na zahradu, a navíc její kresba na hřbetě bývá často zaměňována s cik-cak kosočtverečnou kresbou zmije.

K tomu, abyste potkali poslední z našich užovek – stromovou, už by to chtělo porci štěstí potřebnou k hlavní výhře v loterii. Je snad ještě vzácnější, než zmije.

S nějakým přesným rozlišováním podle barev si ale hlavu zbytečně nedělejte, ono stejně moc neplatí. Kromě užovky obojkové, kterou si s ničím jiným nespletete, mohou hrát užovky i zmije všemi odstíny barev, a mít všemožné kresby na hřbetě.

Užovky od zmije rozeznáte bezpečně podle toho, že užovky mají oči s oválnou kulatou zřítelnicí, kdežto zmije má štěrbinovitou svislou zřítelnici. Ale takhle zblízka si je většinou prohlížet nechcete. A o to vlastně jde v první řadě.

Je čas zavolat profíky

Pokud hada na své zahradě nechcete, bude zapotřebí ho chytit a přemístit. Sami to udělat nemůžete, protože na manipulaci s přísně chráněnými živočichy (a to jsou všichni naši hadi) nemáte kvalifikaci. A tím, že byste mu neodbornou manipulací ublížili, byste udělali víc škody, než užitku. Plus mínus pokuta, kdyby se na to přišlo.

Úplně nejlepší bude zavolat do Záchranné stanice pro volně žijící živočichy.

Podívejte se, do které spádové oblasti spadáte, brnkněte jim, a oni vám už pomohou. Hodně jim pomůže, když pošlete i pár fotek plaza. Taky můžete poprosit místní hasiče, kteří tu a tam taky něco chytnou. Ale pozor, abyste si nemuseli zbytečně připlácet za výjezd celé pohotovostní jednotky. Hasiči pomáhají, když jde někomu o život. A ne když se vám na kamenné zídce nebo skalce sluní užovka.

Někdy ale přesun jednoho hada ničemu nepomůže. Řekněme, že vaše zahrada sousedí s rybníkem, potokem nebo nějakou říčkou. Místo odchycené užovky se brzy bude na vaší zahradě promenádovat úplně jiná užovka, která tu původní zastoupí. Je tedy možná lepší si zvyknout na to, že s vámi žijí i užovky. Jsou užitečné, pomáhají a neškodí. Svým způsobem jsou krásné a každý se nemůže pochlubit tím, že takový exemplář bydlí zrovna u něj.

Žije s námi had

Jak žít s hadem na zahradě? Stejně, jako dosud. Nemusíte chodit s holí a v broďácích, dupat jako medvěd. Chce to jen se víc koukat pod nohy a nestrkat zbytečně ruce tam, kam nevidíte. Pod kameny a do skulin. A rozhlédnout se, než si sednete do trávy. Zvyknete si.

Takhle se dá koexistovat i se zmijemi. U těch jen vynechejte bosé běhání trávou nebo přeskakování naslepo mezi pařezy. Bezpečný odstup je kolem jednoho metru. Jinak se ale žádné drama nekoná, a pokud to naučíte i vaše děti – divili byste se, jak rychle to pochopí – žádné problémy se soužitím nebudou.

V rámci svého pozemku si pak můžete rozlišit prostory, v nichž bude pohyb hadů povolen, a jinde, kde trávu posečete na nízko, se jim už tolik líbit nebude.

Hadi nemají rádi pořádek, a jen s krajním odporem se producírují tam, kde nemají dostatek úkrytů. Očekávejte je tam, kde mají četné schovávačky, vlhkost a vodu, potravu a stín blízko místa ke slunění.

Ke vzájemné pohodě ale rozhodně přispěje to, že budete vědět, o jaký druh hada jde. Proto se vyplatí následovat instrukce zvědavých dětí, exemplář nafotit a nechat určit znalci. Udělají to rádi a poradí vám.

Vy si aspoň ušetříte pořádný stres, když taková užovka hladká – která na to, jak malá je, umí být pořádně naštvaná – někoho příliš neopatrného pokouše. Ano, může se to stát. Není to zranění na šití, ale na obrázkovou náplast. Klídek, není to ani jedovaté. Hlavní je nepanikařit, protože hadi z Čech a Moravy vám nechtějí ublížit, ani k tomu většinou nemají prostředky. To platí i o zmijích, jejichž jed je… jako když vás píchne sršeň, méně bolavé, ale s otokem. Neumírá se na to. Pokud by se vyskytly nějaké komplikace, doktora vyhledejte, ale není třeba plašit.

Exotika nám kazí pohodu

Do ukolébavky o neškodnosti našich hadů se samozřejmě vkrádají falešné a dráždivé tóny. Dnes už totiž není až tak nepravděpodobné narazit – zrovna právě v městské krajině či sídelní zástavbě – na hada, který utekl nějakému soukromému chovateli (nebo jím byl třeba schválně vypuštěn). A to je průšvih, protože nikdo na první dobrou není schopen říct, co by to tak mohlo být. Takový výskyt hada se rovněž vyplatí oznámit na Záchranné stanici. A kdo ví, možná budete večer ve zprávách.

---

reklama

---