Sedm hříchů greenwashingu: Když jsou věci "eko" jen na oko

Váš produkt není ekologický? Co mu vytvořit zelenou nálepku?

Zdroj | Pxhere

Hřích skryté směny

Představit spotřebitelům produkt jako „zelený“, ale jen na základě určitých atributů, aniž byste věnovali pozornost dalším environmentálním souvislostem. Co třeba papír, který nebyl vyráběn ze dřeva tropických dřevin? Krása! Jenže zrovna tvrdé tropické dřeviny v papírenském průmyslu velkou roli nehrají. Papír mohl být a není s podílem recyklované složky; byl chemicky (a pro životní prostředí škodlivě) bělen; na jeho výrobu bylo využito a znečištěno enormní množství vody. Tyto skryté háčky stěží vykoupí fakt, že se kvůli němu nekácelo v pralesích.

Hřích menšího ze dvou zel

Nízkoemisní nafta je pořád jen nafta, a byť se může jevit ve srovnání s jinými fosilními palivy v čemsi na moment nekonkrétně lepší, naftou zůstane. Produkt je vám často představován jako nejefektivnější a nejúspornější (nejšetrnější) v dané kategorii, aniž by například bylo zmíněno, že prospěšnost celé kategorie je přinejmenším diskutabilní. Osmiválec na městské nákupy bude vždycky nepřiměřeným, i kdyby byl úsporný. Produkt, který poškozuje životní prostředí (ale méně než jiné životní prostředí poškozující produkty) nejspíš lepší volbou nebude.

Hřích nedostatku důkazů

Papírový kapesníček z recyklátu? To je jistě pro životní prostředí dobře. Ale pokud se za prohlášením environmentálních pozitiv nějakého produktu nedá pohotově a bez větších komplikací dohledat potvrzení, důkaz takového počinu, je těžké tomu uvěřit. Miliony výrobků se totiž falešně hlásí k nakupujícím klamavými tvrzeními. Jakmile se tedy není možné dozvědět, třeba na stránkách výrobce - kolik recyklovaného podílu produkt vlastně obsahuje, odkud pochází a kde byl tedy nakonec vytvořen - dostáváme se na scestí. A odtud je jen kousek k hříchu.

Hřích vágnosti

Obecné, nevýstižné a všeobjímající zvolání na přebalu, které jen vytváří zdání zelenosti. Například? Už jen to, že produktu uvidíte nápis "green", neznamená, že by měl být nějak ekologický. Zelená je barva. A hotovo. Že je výrobek přírodní? To může skutečně znamenat ledacos, a jen pozitiva z toho pro spotřebitele plynout nemusí. Naprosto přírodní je například rtuť, uran nebo arzen. A ani s jedním z těchto prvků se z pochopitelných důvodů nechceme těsně setkávat. Vyvolávat mylný dojem správné není.

Hřích bezvýznamnosti

Uvádět spotřebitele v omyl tím, že mu představím nepodstatný, byť pravdivý fakt o produktu, který budu vydávat za jeho environmentální klad. Například prodávat stavební materiál „bez azbestu“. Ano, nepřítomnost rakovinotvorné látky jistě potěší. Pravda je ale taková, že je v České republice používání azbestu dávno regulováno zákonem o chemických látkách a v současnosti je uvádění azbestu na trh, do oběhu zakázáno. Azbest ve stavebním materiálu tedy není proto, že by jej výrobce chvályhodně vynechal, ale protože tam být nesmí.

Hřích vzývání falešných značek

Váš produkt není ekologický? A co když mu vytvoříte nálepku, logo na pohled velmi podobné a snadno zaměnitelné, aby se skryl ve zmatku jiných ekoznaček? Co když si vymyslíte své „vlastní a naprosto zelené“ logo, zaštítěné jen marketingem, ale nikoliv pravdou? Co když jen zkopírujete logo certifikovaného a kontrolovaného produktu, byť potřebnou licencí nedisponujete? Pak se dopouštíte hříchu vzývání falešné značky… jen logo připomínající stromeček, veselé zvířátko nebo usměvavé Afričanče totiž svět lepší neučiní.

Hřích lži

Lhát se nemá, byť se to na první pohled může jevit snazší. Když svému produktu před spotřebiteli přisoudíte environmentálně pozitivní vlastnost, kterou vůbec nemá. Napíšete například, že část zisku z každého prodaného kusu připíšete na výsadbu stromů, ale neučiníte tak. Podobně když přislíbíte konkrétní podíl recyklované složky v každém obalu, ale výsledek neobsahuje recyklát žádný. A každá lež jednou praskne. I ta nabarvená nazeleno.