Jak se města zbavují parkování

Parkování je v Česku vnímáno jako téměř nedotknutelné lidské právo. A to přesto, že osobní automobilová doprava s sebou přináší řadu problémů od zhoršení kvality ovzduší, zvýšení hluku a prašnosti po velký nárok na veřejný prostor, kterého je ve městech málo. Některá města v Evropě i mimo ni proto začala parkování omezovat. Kromě toho, že na místě parkovišť vznikají parky, řeší tím města i přetížení automobilovou dopravou. Právě možnost mít auto kde zaparkovat je totiž jedním z limitujících faktorů k využívání aut. O přístupech k parkování se mluvilo na konferenci Pěšky městem v říjnu v Praze. Paříž například v roce 2020 oznámila, že zruší 70.000 parkovacích míst v ulicích města, aby dala prostor zeleni a dětským hřištím. Podobně postupuje i Toronto nebo Vídeň.

„V Česku je hodně parkování vnímáno jako dobrá pravicová politika, a jiné přístupy jako komunismus,“ komentuje urbanista Peter Bednár převládající český pohled na využití veřejného prostoru. „Paradoxem je, že zejména strany, které jinak navrhují zpoplatnit a zprivatizovat většinu státních aktivit včetně zdravotnictví nebo školství, přistupují k automobilové dopravě jako k něčemu, co má stát rozdávat zadarmo,“ napsal k tomu ve svém textu o parkování.

Česko je silně motorizovaná země. V evropském žebříčku motorizace držíme devátou příčku, osobní auto vlastní každý druhý člověk, což víceméně odpovídá průměru EU. Průměrné mzdy se přitom pohybují ve srovnání s Evropou níže, v roce 2020 bylo Česko v žebříčku zemí s nejvyšší průměrnou mzdou na 20. místě.

Ve starších částech našich měst, které byly postavené ještě předtím, než se doprava motorizovala, se ale s parkováním osobních aut nepočítalo. Ulice jsou příliš úzké a budovy byly stavěné bez podzemních parkovacích prostor, což vede k problémům, kam auta ve městě umístit. Česká města navíc disponují kvalitní MHD, takže vlastnictví auta v nich není pro mnoho lidí nutnost.

Levné parkování ale snižuje náklady spojené s vlastnictvím auta a je pravděpodobnější, že si více lidí auto pořídí. A města se pak vypořádávají s následky. Parkování v českých městech je stále považováno za levné vzhledem k nákladům, které tento prostor město stojí. Parkoviště také využívá pouze omezená skupina obyvatel města, tj. aktivní řidiči.

Jak rušit parkoviště, která překáží

„První krok může být změnit pozici aut při parkování tak, aby nezasahovala do chodníku,“ myslí si Petra Jens, komisařka města Vídně pro chodce. K tomu přistoupili například v Krakově, kde zakázali parkování na chodníku. Je to velmi rychlé opatření, povedlo se zavést během jednoho roku.

„Kodaň každý rok ubírala 10 % ploch pro parkování, po dobu 20 let. A dnes je to jedno z měst nejpříznivějších pro chůzi na světě,“ říká Jim Walker, který podporuje rozvoj pěší politiky v 83 zemích světa.

Jenom zmínka o možnosti, že by se zrušilo pár parkovacích míst, ale v některých městech vyvolává hlasitý odpor řidičů. Politici pak nemají odvahu parkování rušit. Proti ubírání parkovacích míst jsou totiž nejen místní obyvatelé s auty, ale i obchodníci, kteří se obávají zmenšení obratu, když se v ulici zruší parkování.

Ve Vídni se tato obava podle Petry Jens nepotvrdila. Naopak, tržby obchodníků se zvedly, protože lidé se v ulici cítili příjemněji a chtěli v ní strávit více času.

Jiná města volí raději méně direktivní přístupy k omezení parkování. Starosta města San Sebastian podle Jima Walkera přesunul parkování aut ve velkém pod zem s myšlenkou, že když auto ráno neuvidíte, tak do něj nenasednete a nepojedete jím. A tato vize se také potvrdila. San Sebastian je dnes podle Walkera město, kde se výborně chodí.

V Torontu byli v přemýšlení o parkovištích ještě nápaditější. „Starosta Toronta poskytl obyvatelům města na rok tři parkoviště a s nimi 5000 dolarů. S tím, že je na nich, co s prostorem podniknou. Museli se ale zorganizovat a přijít s plánem, jak prostor využít,“ vypráví Jim Walker.

„A během jednoho roku se téměř všechna tato parkoviště proměnila v parky a místa pro děti, občané si tam sami vybudovali lavičky, často jednoduché posezení z palet. A na konci roku starosta řekl: „Rok skončil, potřebuji parkovací místa zpátky,“ pokračuje Walker. „Jenže lidi nesouhlasili. Přece jim nemůže vzít jejich park, jejich místo pro setkávání?

Takhle to dělali po deset let a tímto způsobem proměnili město. Starosta Toronta tak přiměl obyvatele vzít si prostranství pro účely, které sami chtějí. A mezi ty nepatřilo parkování aut. A udělal to tak, že jim něco zapůjčil na omezenou dobu, a to se osvědčilo,“ uzavírá Jim Walker s dodatkem, že to se dá udělat i v Česku.

Odměnou za zrušená parkovací místa je prostor, který využívá více lidí, a tím i zvýšená kvalita života obyvatel města. Taková je zkušenost měst, která ke koncepčnímu omezování parkování přistoupila.

---

reklama

---