Asi všichni víme, co je mokřad, a umíme si ho představit. Ale je tomu opravdu tak? Nevidíme prostě jen místo, kde je mokro a které nevysychá? Tak tomu bylo v češtině kdysi. Od 70. let máme díky RNDr. Janu Květovi z Jihočeské univerzity přesnou definici. A také už dnes víme, k čemu jsou nám mokřady dobré a proč se o ně máme starat.

Vzhledem k velmi rychlému technologickému rozvoji a zlepšování cenové dostupnosti se stále více rozšiřuje použití tzv. dronů i mezi běžné fyzické osoby. S tím nutně souvisí také neustálé zvyšování počtu osob, které tato zařízení provozují také ve zvláště chráněných územích (ZCHÚ), aniž by si uvědomovaly rizika s tím spojená. Ať už se jedná o vyrušování zvířat, zejm. hnízdících ptáků, nebo o riziko požáru, provoz těchto zařízení může být v ZCHÚ rizikový. Cílem tohoto článku je objasnit tuto ne vždy přehlednou právní úpravu.

Letošní extrémně suché a horké léto dalo za pravdu těm, kteří tvrdí, že následkům extrémního počasí lze mimo jiné čelit budováním a obnovováním krajinných prvků, jako jsou třeba malá vodní díla. Tak, jak to v rámci pozemkových úprav prosazuje Státní pozemkový úřad. Ukázkovým příkladem mohou být Josefovské louky.

U nás a ve střední Evropě vůbec je vodní eroze nejrozšířenějším typem degradace půdy. Za pomoci protierozních opatření můžeme erozi půdy výrazně potlačit a předejít tak nejen snižování výnosů zemědělských plodin, ale i dalším závažným dopadům.

Polní ptáci jsou na tom špatně a čím dál hůř. Z druhů dříve běžných až nejběžnějších se stávají vzácné až ohrožené. O některé jsme už přišli, o další dost možná přijdeme v dohledné době. To není žádný nový objev. To říkají populační křivky a odborné studie již bezmála dvě desítky let. A ubývání ptáků vidí i veřejnost bez odborných článků a statistik. Starší myslivci nostalgicky vzpomínají na všudypřítomné koroptve a sýčka. Kdysi nejběžnější sovu, už zná jen pár obyvatel několika vesnic v severozápadních Čechách. Chocholouši prakticky vyhynuli v Čechách a poslední zbytky zůstávají na jižní Moravě.

Od roku 2015 umísťuje Calla ve spolupráci s Oldřichem Nedvědem z Přírodovědecké fakulty JU do vybraných pískoven v jižních Čechách tzv. cache (neboli „kešky“). Cílem tohoto projektu je zjistit, zda může geocaching prospět ochraně ohrožených rostlin a živočichů.

V šedesát let staré knize Deyla a Ušáka Plevele polí a zahrad (1956) nalezneme celou řadu poetických jmen plevelných rostlin – kravinec španělský, štětináč širolistý, šklebivec přímý, dejvorec velkoplodý, vochlice hřebenitá (též vochlice Venušin hřeben), sveřep stoklasa, vrabečnice roční, kokotice hubilen, chruplavník rolní, rohohlavec rovnorohý, myší ocásek nejmenší… Mnohé z těchto rostlin v naší flóře už nenajdeme, neboť z polí zcela zmizely. Co způsobilo jejich vymizení a jaká je, u dosud přítomných druhů, perspektiva jejich přežití?

Pískovny se mohou jevit jako zničující zásah člověka do přírody. Ale opak je pravdou. Mohou poskytnout útočiště pro nepřeberné množství vzácných a ohrožených druhů živočichů i rostlin.

Zatímco lesníci v současnosti řeší především kritickou situaci českých lesů v souvislosti s nástupem sucha a kůrovcovou kalamitou, české lesy obchází mnohem větší hrozba. V porostech se šíří nepůvodní druhy dřevin, včetně nebezpečných invazních druhů.

Severní část Maďarska rozhodně nesplňuje vžité představy o krajinářsky nudné zemi rovné jako placka. Jižně od slovenské hranice vystupuje souvislý pás pohoří a vrchovin, které nabízejí zcela jiný pohled na zemi termálů, vína a skvělého jídla. Ani se nechce věřit, že v maďarských horách se dají podnikat horské túry přes soutěsky, vodopády a kolem úchvatných skalních vyhlídek a rozhleden. Maďarské hory si u nás zatím oblibu nezískaly, je však možné, že až si přečtete tento článek, sbalíte batoh a nebudete ani na chvíli váhat.