Jeřábi popelaví právě teď znovu obsazují svá hnízdiště. Někteří se vracejí z velké dálky – ze Španělska či Francie, kde trávili zimu. Jiní to mají naopak blízko, protože v posledních letech zimují v České republice. To je v chování těchto ptáků nový trend, který zaznamenali ornitologové v rámci projektu Jeřábí život. Tento projekt díky podpoře Zoo Ostrava dlouhodobě sleduje migrační trasy jeřábů popelavých a změny v jejich migračním chování. Jedním ze zásadních zjištění je skutečnost, že vývoj klimatických podmínek v Evropě vede k tomu, že ne všichni jeřábi migrují na zimní měsíce do zahraničí, ale někteří u nás již tráví i celou zimu. Neodradily je ani letošní mrazy a vysoká sněhová pokrývka.

Když v roce 2000 brněnští ochránci přírody organizovali první ročník ankety o nejsympatičtější strom, asi málokdo z nich si dokázal představit, že o dvě dekády později budou jejich myšlenku šířit statisíce lidí po celé Evropě. Nápad oslavy stromů s nejzajímavějšími příběhy opustil hranice České republiky právě před deseti lety. Informuje o tom David Kopecký z Nadace Partnerství.

Jeden pohled vydá za tisíc slov. Staré přísloví nejlépe vystihuje porovnání fotografických záběrů z bývalého vojenského prostoru Milovice. První snímek ukazuje bezútěšné porosty agresivní třtiny křovištní, která v těchto místech dominovala v roce 2014. Druhý rozkvetlé louky kopretin a šalvějí, které se vrátily díky pastvě divokých koní a zpětně šlechtěných praturů. Informuje o tom spolek Česká krajina.

Změny klimatu v České republice stále více ovlivňují vývoj krajiny. Pět extrémně suchých let v řadě, které se začaly projevovat od roku 2015, se podepsalo na stavu volné přírody i zemědělských pastvin.

Městské aglomerace se snaží reagovat na měnící se klimatické podmínky, především na nerovnoměrný režim srážek a prohlubující se výskyt teplotních extrémů. Tyto problémy jsou spojené s relativně vysokým podílem umělých a nepropustných ploch v městské a příměstské krajině. Jako klíčový nástroj řešení se skloňuje pojem modro-zelená infrastruktura. Tato nová terminologie je mimo jiné vedena snahou zavést podporu přírodě blízkých prvků do technokratického pojetí územního plánování. Plánování keřových pásů, zasakovacích průlehů nebo soustavy tůní se zdá lépe prosaditelné, když budeme sítím technické infrastruktury konkurovat modro-zelenou infrastrukturou. Je třeba ovšem přiznat, že pojetí modro-zelené infrastruktury (a příbuzných termínů) nabývá v jednotlivých zahraničních a dnes i domácích studiích různého významu.

Na rysí stopu můžete během zimních toulek naší krajinou narazit i vy. V článku vám představím, kde se s ním v našich podmínkách můžete setkat, uvedu základní rozlišovací znaky rysí stopy a v úvodu shrnu základní informace z ekologie a biologie této vzácné šelmy. Náročností je určen pro stopaře začátečníky.

Mělké vody u břehů rybníků a jezer patří v přírodě k místům s největší biologickou rozmanitostí. V krajině, kde nevhodně hospodaří člověk, však tato místa obvykle zarůstají hustými porosty orobince a rákosu, které většinu života v pobřežních zónách udusí. Informuje o tom Dalibor Dostál z České krajiny.

Řeka Litavka pramení v naší nejmladší chráněné krajinné oblasti Brdy, protéká Příbramskem, známým bohatou těžební a průmyslovou historií, a v Berouně se vlévá do řeky Berounky. Z celkové délky toku 56 km má úsek až po Lochovice podhorský charakter, od Lochovic se podélný spád zmírňuje a řeka vstupuje do převážně kanalizovaného koryta, které je zpevněno a vyztuženo betonem nebo velkými kameny. Říční niva, prostor, který řeka utváří a pravidelně zaplavuje, byla v případě Litavky významně ovlivněna lidskou činností. Zejména se jedná o kontaminaci skupinou toxických prvků, jako je olovo (Pb), zinek (Zn) nebo kadmium (Cd).

Nedělní Světový den mokřadů má připomenout, proč je nutné chránit slatiny, rašeliniště, pobřežní pásma rybníků, lužní lesy, nivy řek, slepá ramena, tůně, zaplavované louky či prameniště. Jsou to totiž právě mokřady, které se zásadní měrou podílejí na koloběhu vody v přírodě, pozitivně ovlivňují podnebí a zároveň poskytují domov a potravu mnoha vzácným druhům rostlin a živočichů. Přehled více než dvou tisíc našich mokřadů – od těch s mezinárodním významem po mokřady lokálního charakteru – najdete na http://mokrady.ochranaprirody.cz.

Na první pohled nápadné zbarvení tygra zaujalo již antické přírodovědce, kteří tyto šelmy znali ze zápasů v cirku. Podle vžitých názorů funguje zdánlivě dobře viditelné pruhování v husté vegetaci, navíc plné stínů, jako dokonalé maskování. Základní zbarvení a tmavé pruhy na srsti tygra ussurijského (P. t. altaica) podle pozorování v terénu při rychlejším pohybu zvířete i v otevřené krajině splývají a vytvářejí dojem hnědavě šedé hmoty do značné míry se ztrácející v okolním prostředí: silueta šelmy se tak pro případné pozorovatele zcela rozostří. Obdobné rozčlenění obrysů těla do okolí označujeme jako disruptivní zbarvení neboli somatolýzu. Jiní badatelé zase tvrdí, že tygří zbarvení má přesně opačnou, a to vnitrodruhovou funkci: upozorňuje určitého příslušníka druhu na to, že se ocitl v teritoriu jiného. Tygři na rozdíl od lvů nevytvářejí smečky, ale většinu roku žijí samotářsky.