Až do konce osmdesátých let minulého století docházelo na Šumavě k odvodňování a vysušování mokřadů - a to především kvůli snaze dosáhnout vyšší produkce dřeva, případně kvůli zlepšení půdy pro zemědělství. Jenže tím došlo k poškození značného podílu mokřadů, jen u rašelinišť tvoří tento podíl téměř dvě třetiny jejich celkové plochy na Šumavě. NP Šumava už roky napravuje chyby našich předků.

Říká se, že peníze nerostou na stromech. Přesto nám stromy poskytují službu, která svou hodnotu dozajista má. A ekonomové umí finančně vyčíslovat hodnotu toho, co nám příroda dává. Rozhodně to není snadné a nikdy nebudeme schopni přepočítat služby přírody do haléře. Je to stejné jako nemůžeme vyjádřit hodnotu zámku Hluboká jen čistě finančně. Je jasné, že vždycky zůstanou věci, které nelze přepočítat na peníze – celou historii, estetiku, etiku, morálku, dobrý pocit… Ale rozhodně tu jsou služby přírody, které ocenit dokážeme.

Krkonoše. Celkem 23 druhů motýlů je nezvěstných nebo vymřelo. Mezi nejrozšířenější a nejhojnější patří bělásci, babočky, žluťásek řešetlákový a okáč pýrový. Poznatky z ptačí říše ukazují, že z Krkonoš vymizeli tetřevi a ubývají čejky a koroptve, naopak poprvé bylo prokázáno hnízdění jeřába popelavého a datlíka tříprstého. Průměrný krkonošský jelen ujde zhruba 3 km za den a nejraději se skrývá v křoví. Správa Krkonošského národního parku představuje výsledky unikátního zkoumání krkonošské přírody.

Moře na Borneu je krásné, svobodné, někdy klidné, jindy hřmící. Skrze průzračnou vodu vidím korály, ryby a dokonce i rejnoka. Nad hladinu vyskočilo hejno malinkatých létajících rybek, někdy z lodi pozoruju skotačící delfíny. Když se poštěstí, potkáme i velrybu. Jsou tu kosatky, plejtváci i vorvani. Dohromady 23 druhů kytovců v oblasti o velikosti 285 000 hektarů. Je to ráj, kde se na ochranu přírody moc nehledí.

Rašeliniště jsou velice atraktivními místy naší přírody. Zajímavá jsou pro přírodovědce, kteří zde nalézají vzácné druhy rostlin a živočichů. Jsou oknem do tisíciletého vývoje přírody, která zanechala v různě starých vrstvách rašeliny svá svědectví v podobě pylových zrn. Lákají ale i množství turistů, kteří po nich kráčí po povalových chodnících, dívají se na ně z vyhlídkových plošin a mohou při tom nasávat atmosféru severské přírody. Rašeliniště Orlických hor nejsou svou rozlohou zrovna trhákem. I tak jsou ale významnými lokalitami, které obohacují zdejší přírodu o mnoho ohrožených a specifických druhů.

Není mnoho českých názvů hmyzu, jež by tak dobře vystihovaly pro tuto skupinu brouků zjevně nejtypičtější schopnost, a to neobyčejně rychlého pohybu těla pomocí velmi dlouhých, štíhlých noh. A poněvadž vzhledem k jejich způsobu života se k tomu druží také nápadně velká, silná a ostrá zubatá kusadla, patří všechny druhy svižníků (z celého světa je jich dnes známo něco přes dva tisíce) k nejzdatnějším lovcům mezi členovci. Nyní u nás žije sedm druhů. A ačkoli jsou všichni bez výjimky obdivuhodně rychlými běžci, přesto se zdá, že těmi nejmrštnějšími jsou právě ti nejmenší. Ve střední Evropě jde o dva druhy: svižníka německého a svižníka písčinného, oba dříve v jejích jižnějších polohách mnohem hojnější. Zejména pak druhý jmenovaný je nyní už všude u nás ohrožen.

Rys je šelma žijící skrytě a velmi utajeně. Má přímo neuvěřitelně vyvinutý sluch a výborný zrak. Bystrý sluch mu v okolí všechno prozradí už zdaleka a ostrý zrak zachytí i nejmenší pohyb.

V české krajině probíhá mnoho procesů, které nemusí být lidem úplně po chuti, ovšem pro přírodu jsou blahodárné a v zásadě nezbytné. Povodně, laviny, vichřice, kůrovci… To vše je přirozenou součástí přírody a jejich neomezování by její ochraně výrazně pomohlo, navíc z dlouhodobého hlediska za menších finančních výdajů než je tomu při mnohých dnešních managementových postupech. Jedním z nejvíce omezovaných procesů je oheň. I když, co si budeme povídat, je to proto, že ho vůbec jsme schopni omezit, rozhodně lépe než vichřici či laviny.

Lze rozhodnout, které zvíře je nejkrásnější? Každé zvíře je svým způsobem krásné, každé je jedinečným výtvorem přírody. A přece. Někdo miluje tygry ussurijské, další zbožňuje delfíny, jiný usíná v pokoji vytapetovaném plakáty koní. Najdou se i obdivovatelé vlků či slonů. Každý má nějaké své nejkrásnější zvíře, každý jiné. Anebo ne tak docela?

Hodně se mluví a píše o tom, jak se změnila krajinná mozaika, jak za to může především kolektivizace zemědělství a jak kvůli tomu trpí biodiverzita. Jak to všechno spolu souvisí? Co se přesně s krajinou stalo? A jaké to má dopady?