Stromy jsou krásné. Ale některé stromy nad ostatními přeci jen vynikají. Svou mohutností, věkem, tvarem koruny. Svým zapojením do krajiny. Nebo svým příběhem. Právě takové výjimečné stromy se každoročně ucházejí o titul Strom roku. Podívejte se, jaké stromy se dostaly do finále letošní soutěže.

Ve většině Evropy je běžné, že komunální i průmyslové odpady jsou s ohledem k životnímu prostředí likvidovány. Jak se ale nakládá s odpady na drsném arktickém Svalbardu?

První čtyřdenní výprava s odborným průvodcem napříč národními parky Šumava a Bavorský les se uskutečnila v roce 1999. „Účastníci byli nadšení a my viděli, jak silné zážitky si odváží. Nejen poznání a vlastní úsudek. Divoká příroda získala jejich srdce, stejně jako dříve ta naše. Tak jsme v tom pokračovali,“ říká Jaromír Bláha z Hnutí DUHA, který část exkurzí provází.

„Není na světě bylina, aby na něco nebyla,“ praví staré lidové přísloví a nám nezbývá, než mu dát více méně za pravdu. Ovšem nesmíme ho chápat tak úplně doslova a zařadit do své domácí lékárny vše, co v přírodě nalezneme. Koneckonců již sluha Saturnin před doslovnou interpretací přísloví varoval a na mnoha příkladech škodlivost takovéhoto výkladu dostatečně doložil. Mnohé rostliny, přestože – nebo snad právě proto – že obsahují vysoce účinné látky, do rukou laiků nepatří.

Jeden ze zkušených houbařů poslal před několika lety neznámou houbu do poradny v Jihomoravském muzeu. Od té doby odborníci vědí, že na Znojemsku roste zajímavý bělolanýž obecný. V regionu zaznamenali podhoubí dalších pod zemí rostoucích druhů, třeba lanýžů letních, které patří do příbuzenstva pravých lanýžů. Plodnice zde však dosud nalezeny nebyly. V gastronomii vyhledávané druhy pravých lanýžů se vyskytují zejména ve Středomoří. Proslulý je italský Piedmont a francouzský Périgord, kde roste lanýž bílý a lanýž černovýtrusý.

Rybníky představují dědictví předků významně utvářející krajinný ráz. Některé rybniční soustavy spolu s okolní krajinou a její architekturou splňují i přísná kritéria pro zařazení na Seznam světového kulturního dědictví. Příkladem může být Lednicko-valtický areál nebo rozsáhlé rybniční soustavy v rovinaté krajině Třeboňska. I bez zařazení na jakýkoli seznam je neoddiskutovatelné, že krajina s rybníky přispívá v duchu Evropské úmluvy o krajině k upevnění místních kultur, je základní součástí přírodního a kulturního dědictví a přispívá i k upevnění identity.

Plši jsou známí jako malé „noční veverky“ s huňatým ocasem a velkýma očima, které je možné vidět v ptačí budce, včelím úlu, zahradním domku, nebo v noci budí všechny okolo sebe na víkendové chalupě. Někdy pozlobí hlukem, jindy přehryzanou elektroinstalací. Pokud na něj ale narazíte v noci v lese, poskytnou vám úžasný zážitek jako někde v pralese: pobíhají vysoko v korunách stromů, loupou semena stromů a intenzivně na sebe pískají.

Na návrat sokola stěhovavého do Moravského krasu a vlastně i na celou jižní Moravu se čekalo opravdu dlouho, na půl století tento druh odtud vymizel. Hnízdil tu běžně do roku 1957, následovalo ještě ojedinělé hnízdění v roce 1968 a pak dle informací ornitologů Hudce a Baláta už nic. Počátkem 70. let byl u nás sokol prohlášen za vyhynulý druh.

Moc se tomu nechce věřit, ale je to pravda. Na území Česka skutečně máme jedinečnou horskou řeku, na jejímž břehu nestojí žádná stavba. V celé délce ji obklopuje pouze panenská příroda, která místy připomíná kanadskou krajinu. Tato řeka je 30 km dlouhá, teče v ní nažloutlá voda živená bažinami a při svém ústí má průměrný průtok 4,4 m3/s. Pokud jste její název ještě neuhodli, pak vám prozradíme, že je to Křemelná, která po soutoku se svou známější sestrou Vydrou vytváří Otavu.

Když roku 1373 císař Karel IV. po dvouletém konfliktu získal Braniborské markrabství, v karu Plešného jezera už rostl smrk, který římského císaře přežil o celých 616 let. Pak na jeho suché torzo narazil tým odborníků, kteří na různých místech Šumavy zkoumali stáří stromů.