Veverka patří k nejoblíbenějším tvorům české fauny a asi by se nenašel nikdo, kdo by ji na první pohled nepoznal. O to kurióznější je, že právě o tolik populární „opičce našich lesů“ koluje takové množství zavádějících informací…

Zkusili jste se někdy podívat na mapu České republiky? Letecký pohled na krajinu mnohdy dává našemu chápání dějů v ní docela zajímavý rozměr. Na většině území je naše krajina silně fragmentovaná a stejnorodé krajinné celky v ní nacházíme pouze v málo narušených oblastech s omezeným vlivem lidské činnosti.

Až osm set let staré mohou být kořenové systémy pařezin nedaleko Šobesu. Pamatují tak dobu, kdy se Přemyslovci stali českými králi, Svatá říše bojovala s papeži nebo účastníky posledních křížových výprav. Zachovaly se díky tradičnímu hospodaření v lese. Stáří upřesnila práce odborníků z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. pod vedení Tomáše Vršky. Lidé ze Správy Národního parku Podyjí. nyní přemýšlejí, jak pařeziny zachovat a výmladkové hospodaření do Podyjí na vybraných místech vrátit.

Snad v každém kraji, zejména v lesnatých oblastech, můžeme při toulkách přírodou narazit na nějaký ten „Jezevčí vrch“, kopec či skálu. Tato lidová označení dávají příchozím tušit přítomnost naší největší kunovité šelmy – jezevce lesního (Meles meles). Vůbec přitom nevadí, že místní název vznikl před sto a více lety, neboť podzemní nory obývají jezevci po mnoho generací. Přesto si troufám tvrdit, že většina z nás se s tímto tajuplným zvířetem v životě nepotká. Celé dny totiž tráví v bezpečí mezi zdmi svých nedobytných hradů a na zemský povrch vyráží až s nadcházející nocí.

Prohlédněte si unikátní letecké snímky šumavských potoků, slatí a jezer.

Jsem už trochu otrlý, v televizi sleduji reportáže o násilí z různých koutů světa takřka denně. Ale tohle je něco jiného. Mluvím se statečnou a těžce zkoušenou ženou, která stojí přímo přede mnou. Není tu žádný filtr televizní obrazovky. Poslouchám otřesný příběh Maximy Chaupeové, za nímž stojí tuny zlata ukryté v hloubce několika set metrů. Jsme v severním Peru, nedaleko obřího dolu Yanacocha. To, o co tady jde, je další rozšíření dolu. V budoucnu by měl zabrat stejně velké území jako má naše chráněná krajinná oblast Beskydy.

Před čtyřmi lety jsem si na jaře na kuchyňském okně zasadil do truhlíku bylinky. Pravidelně jsem je zaléval a výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Objevily se první rostlinky. Když povyrostly do výšky asi 12 cm a náležitě zaplnily truhlík, ukázal se na okně samec poštolky obecné. Nejprve byl slyšet na střeše našeho domu, jak volal. Usadil se za oknem obývacího pokoje, kde byl hustěji zarostlý truhlík s květinami. Poté přelétl na vedlejší okno do kuchyně dále od silnice, které s oknem do obývacího pokoje těsně sousedí. Obě okna jsou situována do dvora bývalého obchodního domu Lužan na Lužickém náměstí v Rumburku.

Jistě si ještě někteří vzpomenete na hodiny přírodopisu, kde jsme se coby malí žáčci dozvídali i takové vzrušující informace, jako například, že žabím pulcům před opuštěním vodního prostředí nejprve narostou končetiny, pak ztratí (upadne jim) ocásek a změní se v malé žáby. Nejnovější učebnice již zřejmě uvádějí přesnější fakta o metamorfóze larev obojživelníků a ztrátou ocásků se zabývají pouze u některých plazů. Přesto bychom se při testování vzdělanosti našeho národa na toto téma určitě dozvěděli různé nesmysly, které se bohužel stále objevují i na internetu. Proto bych chtěl uvést na pravou míru, jak je to ve skutečnosti s odpadnutými ocásky těchto nižších obratlovců.

Při toulkách přírodou se setkáváme s mnoha živočichy a rostlinami. Některé z nich vnímáme už jaksi podvědomě jako každodenní součást našeho života a nevěnujeme jim moc pozornosti. Občas se nám však stane, že narazíme na druh, který nás zaujme hned na první pohled. Neobvyklé pestré zabarvení nebo zvláštní tvar živočicha či rostliny nám připadá natolik bizarní a exotický, že často máme dojem, jakoby tento druh do našich krajů ani nepatřil. Vydejte se spolu s námi na exkurzi do naší přírody. Budeme v ní hledat „exoty“ naší živočišné a rostlinné říše…

Sameček tetřívka přešlapuje kolem samičky, křídla spuštěná do strany. Bílé peří podocasních krovek je fešácky zvednuté, hlava míří dopředu. Všichni, kdo tok tetřívka obecného viděli, se shodují, že jde o jeden z nejúchvatnějších zážitků, které česká příroda nabízí. A mají pravdu. Tokajících tetřívků ovšem v českých horách ubývá a ochranáři se snaží zalarmovat veřejnost, aby je zbytečně nerušila.