Pomozme jedli bělokoré vrátit se do našich lesů

Významnou složku našich smíšených lesů v minulosti tvořila jedle bělokorá. Při úvahách o obnově lesů po kůrovcové kalamitě nelze tuto dřevinu opomenout, její výraznější návrat je pro budoucnost našich lesů velmi žádoucí. V loňském roce se ale dramaticky zhoršil zdravotní stav současných jedlových porostů v důsledku napadení podkorním hmyzem, zejména lýkožroutem prostředním a smolákem jedlovým. Přesto nelze rezignovat na zvýšení zastoupení jedle v našich lesích. Lesníci musí pozorně sledovat její zdravotní stav, asanovat napadené stromy, sázet nové jedle a věnovat se i výchově mladých jedlových porostů. Meziročně došlo k desetinásobnému zvýšení evidovaného objemu jedlového kůrovcového dříví, když z cca 11 tis. m3 v roce 2019 došlo k nárůstu na loňských cca 115 tis. m3 (2018 – 5,8 tis. m3; 2017 – 2,2 tis. m3). Přibližně 80 % tohoto objemu bylo hlášeno ze Středočeského kraje. V současné nelehké situaci se však zvyšuje zájem o jedli a postupně narůstá její podíl při obnově lesů. Lesnická praxe proto poptává aktuální poznatky a doporučení založené na exaktně zjištěných a v provozu ověřovaných výsledcích výzkumu.

Vědci z Výzkumné stanice Opočno VÚLHM, v. v. i. soustředili a analyzovali poznatky o výchově lesních porostů s jedlí z domácí a zahraniční literatury v kontextu současné praxe v ČR. Své výsledky publikovali v článku Výchova porostů jedle bělokoré, který vyšel v časopise Zprávy lesnického výzkumu 3/2021.

Jedle bělokorá byla na našem území důležitou dřevinou. V historickém zastoupení jsou patrné významné změny – rok 1200: 20 %, r. 1600: 30 %, r. 1800: 23 %, r. 1900: 10 %. Nárůst jejího zastoupení až k 30 % byl zřejmě podpořen i rozvojem pastvy, spásán byl přednostně buk, a hrabáním listnatého steliva. Tím došlo ke zlepšení podmínek pro klíčení jehličnanů. I když jedle tvořila na našem území ještě v 80. letech minulého století více než 2 % zastoupení, v současnosti roste na 29 tis. ha, tj. 1,1 % porostní plochy.

Po rozmachu průmyslu se ukázalo, že jedle negativně reaguje na znečištění imisemi. Příkladem jsou Krušné hory, kde byla v minulosti hojně zastoupená a dnes prakticky chybí. Ještě v roce 1950 bylo na našem území zastoupení jedle 3 %, v roce 1970 2,1 % a roku 1998 kleslo na 0,9 %. Vzhledem k tomu, že jedle v našich podmínkách vykazuje vysoké, z domácích dřevin dokonce nejvyšší, hodnoty objemové produkce, lze její ústup z lesních porostů považovat i za významnou hospodářskou ztrátu.

V posledních letech se zastoupení jedle opět zvyšuje. Kromě přirozené obnovy je nutno obnovovat jedli i uměle. Např. od roku 2002 se její zastoupení v druhové skladbě zvýšilo o ca 6 tis. ha (na 1,1 %). Regenerují i již existující porosty. Důvodem je vedle významného snížení emisí (zejména oxidů síry) i zvýšení průměrných teplot ve vegetačním období. Nelze však potvrdit, že jedle nebude trpět zvýšenou frekvencí klimatických extrémů, kterou předpovídají klimatické modely.

Jedle bělokorá je významnou dřevinou hor jižní a střední Evropy s pomístním rozšířením i do nižších poloh. V ČR je její přirozený areál v nižších horských oblastech s optimem v nadmořské výšce 500–900 m, původní výskyt je však i v nižších polohách (např. inverzní údolí apod.) Jedle je typická stinná dřevina a nachází proto přirozeně uplatnění ve víceetážových, nestejnověkých, smíšených (s bukem, smrkem, borovicí i dubem) lesních porostech, s hospodařením podrostním či výběrným a s velmi dlouhou obnovní dobou.

V nestejnověkých smíšených lesích právě příměs jehličnanů (včetně jedle) zvyšuje hodnotovou produkci porostů, kterou lze dále podpořit odpovídající výchovou. Jedle (podobně jako smrk a modřín) tak z produkčního hlediska patří mezi dřeviny s největší finanční návratností zejména ve srovnání s listnáči.

Nárosty jedle dokážou dlouhodobě (desítky let) přežívat v zástinu s minimálním tloušťkovým a výškovým přírůstem. Příliš silné uvolnění takových jedinců vede často až k jejich likvidaci. S postupujícím věkem, podobně jako u jiných stinných dřevin, se nároky na světlo zvyšují a jedle potřebují pro svůj zdárný vývoj nízko nasazené a dostatečně dlouhé koruny. Také podsadby jedle provedené do příliš velkého stínu se setkaly zejména ve vyšších polohách s neúspěchem.

V rozporu s ekologickými nároky jedle je její výsadba přímo na větší holiny, kde trpí pozdními mrazy. Holosečný hospodářský způsob je pro ni nevhodný. Naopak velmi dobře se obnovuje (i uměle) pod porosty slunných dřevin (borovice, bříza, modřín), případně i pod smrkem a smíšenými porosty.

Jedle je dosti náročná na vláhu (alespoň 600 mm ročních srážek) a vzdušnou vlhkost. Vyskytuje se hlavně na lokalitách vlhkých a chladných. Nevyhovují jí stanoviště suchá, ale ani extrémně podmáčená a zabahněná. Na druhou stranu, i když je citlivá na sucho, je její růst ovlivněn suchem méně výrazně než u smrku a dokáže prosperovat i v lokalitách s ročními srážkami pod 600 mm (550–580 mm).

Důležitou vlastností jedle je její meliorační a stabilizační funkce. I když má meliorační účinnost ve srovnání např. s listnáči nižší, je jednou z mála dřevin, která dokáže prosperovat na vodou ovlivněných stanovištích a zajistit potřebnou mechanickou stabilitu lesních porostů. Další výhodou jedle může být její menší poškozování při předmýtní těžbě a menší rozvoj následných hnilob ve srovnání se smrkem ztepilým.

Vědci konstatují, že v souvislosti se současným velice malým zastoupením jedle v našich lesích často v praxi chybí (historické) zkušenosti s obnovou a výchovou takových porostů. To vede k situaci, kdy jsou jedlové porosty často pěstovány podle zásad osvědčených u porostů smrkových. Výsledkem jsou pak, vzhledem k rozdílným ekologickým nárokům jedle, nefunkční porosty, ze kterých jedle navíc postupně mizí. Proto se pokusili z dostupných poznatků sestavit hlavní zásady týkající se výchovy porostů s jedlí, které podrobně rozvádějí v publikovaném článku Výchova porostů jedle bělokoré. Článek vznikl v rámci řešení projektu NAZV QK1910292 „Postupy pro podporu jedle bělokoré v lesním hospodářství ČR“ a institucionální podpory MZE-RO0118.

---

reklama

---