„Sporťák tělem, duší, mám přírodu rád, ale ty vaše zákazy už mě fakt začaly žrát. Vůbec mě nezajímá ten váš návštěvní řád, vytřu si s ním zadek, to se nemusíš bát! Ty hory nejsou vaše, vy ochranáři tupý, sešlapu to všechno z Harrachova až do Úpy!,“ rapuje freerider. Za okamžik do rap battlu nastoupí strážce přírody a freeriderovi to „vytmaví“ a pošle ho do správního řízení. Celý souboj ale rozstřelí autorita v českých horách nejvyšší. Krakonoš.

České lesy se potýkají zřejmě s největší změnou za několik set let. Je to změna v jejich pěstování. Poté, co kůrovcová kalamita odstranila velkou část smrkových monokultur, vznikl prostor pro lesy nové. Problém je, že vypěstovat pestrý les od nuly je obtížné. Lepší je nechat ho vyrůst. A to se snadněji píše, než dělá.

Lesy v blízkosti měst mají významnou rekreační funkci. Jsou zatíženy celoroční vysokou návštěvností, pohybem lidí i v nočních hodinách a souběhem více rekreačních činností najednou. Takovéto využití lesů přináší omezení pro hospodaření vlastníků, může vést k poškozování porostů a ohrožovat životní prostředí (odpadky, vyrušování živočichů aj.). Dopady turistiky na živočichy se u různých druhů významně liší zejména v závislosti na jejich toleranci k vyrušování, schopnosti vést skrytý život, možnosti přechodu na noční aktivitu apod.

Původní domovinou makaků jávských (Macaca fascicularis) je nepřekvapivě Jáva, Bali a nejspíš i Sumatra a Borneo. A protože se jedná o velmi přizpůsobivé primáty, narazíme na ně také v Indii, Thajsku nebo Kambodži. S pomocí lidí se dostali také na Filipíny a Palau, a nejpozději od roku 1602 se díky nizozemským obchodníkům zabydleli také na Mauriciu. Pro místní přírodu z toho ale nic dobrého neplynulo. Makak je na Mauriciu nepůvodním, invazním druhem. „V podstatě jsou něco jako krysy,“ říká ekolog Vincent Florens.

Pochmurné a pesimistické zpravodajství ze světa ohrožených druhů jen zřídkakdy proloží příběh o misi úspěšné záchrany druhu. Karety obrovské, pocházející z atolu Aldabra, ale jeden takový vyprávět mohou.

Zubr evropský v přírodě vyhynul krátce po 1. světové válce. V roce 1919 byl zastřelen poslední zubr v polské Bělověži, roku 1927 padl poslední zubr na Kavkaze. Přežilo pouhých 12 jedinců v zoologických zahradách a soukromých chovech.

Po klimaticky extrémním roce 2015 došlo v celé řadě oblastí Česka k náhlému zhoršení zdravotního stavu borovice lesní. Dramatickou dynamiku do celého procesu zdravotního kolapsu této dřeviny následně vnesla rychlá aktivizace sekundárních biotických škůdců, obzvláště podkorního a dřevokazného hmyzu, kteří svým kalamitním přemnožením způsobili chřadnutí a odumírání fyziologicky poškozených a oslabených porostů.

Období rozmnožování není ve světě zvířat jen o dvorném namlouvání, zásnubních tancích, darech a spoustě dalších pre-kopulačních investic. Dochází i k urputným soubojům. V sázce není nic menšího než možnost přenést své vlastní geny do další generace. S tím, že příležitost k páření si obvykle vydobydou jen ti nejlepší z nejlepších. Při vymezování teritorií, přístupu k omezeným zdrojům a vábení samic formou ritualizovaných zápasů s konkurenty, se samcům obvykle hodí těžkopádná výzbroj: parohy a rohy, gigantická klepeta, bodce, kly. Na sílu to zkouší sloni, jeleni, mroži, brouci nosorožíci i krabi. Ptáci na to jdou ale jinak.

S péčí o ptačí park Kosteliska České společnosti ornitologické (ČSO) nově pomáhají čtyři krávy uherského stepního skotu. Spásáním a rozdupáváním luk přispějí k tomu, aby se na lokalitě dařilo ptákům a dalším živočichům i vzácným rostlinám.

Živočišné druhy identifikované, tedy vědecky popsané a taxonomicky zařazené, si vcelku bezpečně dokážeme přiřadit ke konkrétnímu místu, lokalitě nebo regionu. Současně ale víme, že drtivá většina živočichů, možná až 80 %, zatím zůstala vědecky nepopsána. Kde je hledat? Na to se soustředila studie, uveřejněná v žurnálu Nature: Evolution&Ecology.