V prvním díle svého cestopisu o Madagaskaru se biolog a esejista Stanislav Komárek věnoval především popisu přírody a společnosti tohoto ostrova u afrického kontinentu. V druhé části se víc zaměřuje na současný život Madagaskaru.

Mému příteli a spolucestovateli Tomáši Polívkovi

Spíše nežli velký ostrov – čtvrtý největší po Grónsku, Nové Guinei a Borneu – představuje Madagaskar díky své svébytnosti cosi jako malý kontinent (Nová Kaledonie by podle stejné logiky představovala kontinent úplně miniaturní). Co do plochy je lehce větší než Francie, jeho někdejší koloniální paní, a leží už poměrně hluboko pod rovníkem zhruba mezi 13. až 25. stupněm. Podle dnešních odhadů se Madagaskar oddělil v rámci rozpadu prakontinentu Gondwany od Afriky před zhruba 150 miliony lety a od Indie asi před 90 miliony – obvyklý náhled, že jeho fauna je proto tak zvláštní, že se od gondwanské masy oddělil v době před vznikem moderních savčích skupin, dostává značné trhliny.

Liška obecná (Vulpes vulpes) je naší nejběžnější divoce žijící psovitou šelmou vyznačující se vysokou mírou inteligence. Vždyť kdo by neznal nějakou tu bajku či pohádku, ve které vystupuje jako symbol moudrosti lstivá „kmotra“ liška. Přestože jsou stavy tohoto našeho predátora dlouhodobě vysoké, existuje jen malé procento běžných návštěvníků lesa, kteří jej mohli za svého života spatřit. Málokteré zvíře totiž myslí tolik na svou bezpečnost. Obezřetnost při každém svém pohybu a důmyslné využívání okolního terénu dělá z lišek takřka neviditelné lovce.

Hned za vjezdem do rezervace se mezi akáciemi prochází nádherná žirafa. Na nedaleké pláni se pase stádo impal, kousek od nich si na nevysoké trávě pochutnávají dva nosorožci. O pár set metrů dál se povaluje stádo buvolů. Zebry a prasata bradavičnatá se zdají být skoro všude a pokud má člověk trochu času, není problém vidět slony, hrochy nebo lvy. Na to, že Ol Pejeta byla ještě před necelými deseti lety z větší části farmou na chov skotu, to není špatný výsledek. Tato rezervace v centrální Keni přitom není ojedinělý případ. V důsledku ekonomického tlaku a ochranářské legislativy se totiž spousta soukromých vlastníků půdy rozhodla své ranče proměnit na rezervace, kde se daří divokým zvířatům.

Zimní období představuje pro všechny živé tvory nemálo komplikací. Mrazivé dny se sněhovou pokrývkou a výrazně omezená dostupnost potravy nutí každého živočicha, aby se před zimou chránil svým specifickým způsobem. Většina hmyzožravých ptáků ještě před začátkem zimy odlétá do teplejších krajin, kde má vhodnější klimatické podmínky a dostatek potravy. Zvířatům a ptákům, kteří zůstávají v našem podnebném pásmu, zase naroste teplejší a hustší srst nebo peří. To je chrání před nepřízní počasí. Nejzajímavější strategii k přežití zimy však mají některé druhy savců, kteří toto období jednoduše prospí. I když se zdá, že jde o pohodlný a jednoduchý způsob přečkání zimy, není to pravda, protože skýtá mnohá úskalí a nebezpečí ...

Novým ředitelem Zoo Dvůr Králové se na začátku prosince stal Přemysl Rabas. Jedním z hlavních úkolů, který na něj čeká, je starost o vůbec nejsledovanější projekt, který v současnosti dvorská zoo vede – o záchranu severních bílých nosorožců, kteří byli v prosinci 2009 přesunuti do Keni. Přestože jsou nosorožci v Africe už skoro tři roky, podle analýz dosud ani jedna ze samic nezabřezla. Proč se tolik propagovanému projektu zatím nedaří dosáhnout svého cíle?

"Pokud právě neprší, vyhlíží přesně jako stránka z katalogu nějaké levné cestovní kanceláře, nabízející jihomořské ostrovy pro lid: šmolkově modrá obloha, načechrané vějíře kokosových palem, smaragdově zelená rýžová pole, zářivě bílé pláže." Biolog a esejista Stanislav Komárek tentokrát navštívil Cejlon, ve svém textu se však věnuje nejen přírodnímu vzhledu ostrova, ale také jeho rozmanitým obyvatelům.

V brazilském Riu de Janeiru se v letech 1992 a 2012 konaly dvě mimořádně významné environmentální konference OSN. Zpravodajství z červnového summitu Rio+20 najdete na speciální stránce Ekolistu. S odstupem ho doplňujeme i o několik lehce osobních poznámek, jak na návštěvníka působí samotné město. Rio je kupříkladu jedním z mála světových velkoměst, na jehož území se nachází národní park.

Málokterý environmentalista nezná provokativní otázku klimatologů „Přijdou tropy do Evropy?“. Skutečnost je ale taková, že tropy už v Evropě dávno jsou, jen o nich málokdo ví. Politicky totiž k Evropě patří i francouzské zámořské departementy a mezi nimi i africký ostrov Réunion ležící v souostroví Maskarény. Tento nevelký kousek země o rozloze 2500 kilometrů čtverečních obývá zhruba 800 tisíc Francouzů nejrůznějších kultur a národností. Žije zde pestrá směs Afričanů, Indů, Číňanů a Evropanů, která se podílela na vývoji kreolské kultury a jazyka. Mnohá etnika si však zachovávají svou kulturní a náboženskou tradici (hinduističtí Tamilové, buddhisté, sunitští i šíitští muslimové). Název ostrova Réunion, což v překladu znamená sjednocení, tedy přesně vystihuje zdejší, na první pohled harmonické, multikulturní soužití.

Ač skrytě žijící, neunikla divoká prasata v posledních několika letech zájmu médií. Hlavním důvodem, proč se tomu tak stalo, jsou jejich silně zvýšené stavy. Díky přemnožení pak rostou i škody na zemědělských plodinách, které prasata s oblibou vyhledávají. Stále častějším jevem se také stává vesele pobíhající skupinka divočáků mezi panelovými domy sídlišť. U mnohých obyvatel předměstí navazujících přímo na polní či lesní kultury tento fakt zřejmě vyvolá nepříjemný pocit mrazení v zádech.