Kniha Zmizelé Sudety vznikla jako katalog ke stejnojmenné putovní fotografické výstavě. Zmizelé Sudety – ať už ve formě knihy či výstavy - se snaží bez předsudků podívat skrze fotodokumentaci sídel a krajiny na ožehavé téma českoněmeckých vztahů. Nesoudí, nesnaží se hledat viny ani východiska z nich, jen konstatuje. Hlavní podstatou Zmizelých Sudet jsou dvojice fotografií – jak to bylo kdysi a jak je tomu dnes – doplněné stručným faktografickým komentářem. Zmizelé Sudety v knižní formě mají jednu velikou výhodu, lze se k nim totiž často a dlouho vracet. Zmizelé Sudety není možné naráz přečíst a prohlédnout, ani jim nelze rychle porozumět. Zanechávají víc otázek než odpovědí. Ale takové jsou i krajiny, jimž se věnují.

Nakladatelství Academia vydalo před pár měsíci slibnou knihu. Práce Henryho Hobhouse s lákavým názvem Šest rostlin, které změnily svět pracuje s objevným nápadem, otázkou však zůstává, jak se ho podařilo realizovat.

Nepočítáme-li mapu „Rozhledny České republiky“ (B.A.T. Program 1999), představuje kniha Naše rozhledny Pavla Miškovského třetí úspěšné „zmocnění se“ fenoménu rozhleden, po dvou reprezentativních barevných publikacích Jana Nouzy (Rozhledny Čech, Moravy a Slezska. Liberec, Nakladatelství 555, 1999 a Rozhledny na prahu 21. století, Liberec, Nakladatelství 555, 2003). Jde o skromnějšího turistického průvodce, který obsahuje v abecedním uspořádání popis celkem 246 rozhleden na území České republiky.

Koncem října pořádalo Regionální environmentální centrum pro střední a východní Evropu (REC)1 v Praze za účasti zástupců ministerstva životního prostředí a ministerstva školství akci věnovanou uvedení multimediální učební pomůcky ”Zeleného balíčku” v České republice. Zelený balíček vznikl z iniciativy REC; po polské, maďarské a bulharské variantě přišla na řadu česká verze, v současnosti se připravuje verze pro Rusko a Turecko a podle sdělení představitelů REC se do budoucna počítá s jeho šířením do ostatních evropských zemí. Vedoucími projektu za českou stranu jsou Tomáš Kažmierski a Martin Smutný.

Až do 20. března se česká veřejnost může v Císařské konírně Pražského hradu podívat na vůbec první ekologicky významné dílo v historii české fotografie. Výstavu slavného fotografa Josefa Sudka Smutná krajina, která představuje autorovy snímky Mostecka z let 1957–1962, navíc doprovází druhé vydání kvalitní publikace nakladatelství Kant.

V říjnovém EkoListu jsem na příkladě Slavíčkovy výstavy psal o významu krajinomalby pro naše vnímání přírody a krajiny a sliboval, že se ke krajinomalbě vrátíme (více viz recenze Jak se dívat na krajinu?). Dnes však recenze (nebo spíš pozvánka) týkající se výtvarného umění nebude o krajináři, ale o výtvarníkovi Františku Skálovi jr., kterého však těžko můžeme vymezit jednou „škatulkou“. Jeho dílo z velké části krouží kolem přírodních předmětů, aniž by se ovšem staralo o její nápodobu nebo naopak nějakou příliš intelektuální reflexi.

Přestože kniha zlínského spisovatele Antonína Bajaji Zvlčení na jaře letošního roku získala jedno z nejvyšších literárních ocenění v zemi, zůstává stále téměř bez ohlasu jak mezi literární veřejností, tak mezi sympatizanty přírody. Je to přitom dobře napsaná kniha, která ukazuje, že podstatné chvíle lidského života jsou hluboce provázány s časem přírody a že snaha podmanit si divočinu nás může stát duši.