Už loni jsme psali (viz EkoList 07/2005) o zdařilé výstavě „Od země přes kopec do nebe“, kterou připravil kurátor a kunsthistorik Jiří Zemánek pro litoměřickou galerii. K této výstavě o poutnictví už existuje katalog a v květnu byla navíc mírně obměněná expozice otevřena v galerii v Klatovech-Klenové.

O citlivém vztahu dálněasijské kultury k přírodě jsem v EkoListu psal před necelým rokem (viz EkoList 07 / 2005), kdy jsem se pokusil alespoň v základech přiblížit myšlenkové pozadí tohoto vztahu a rovněž postihnout význam estetického vnímání přírody pro zaměření dálněasijského umění na krajinu a přírodní objekty. Většinou jsem se opíral o materiál z čínské kultury, teď mám díky dvěma zajímavým výstavám příležitost připomenout i další velkou kulturu, v níž je zájem o přírodu víc než zřejmý v mnoha rovinách – Japonsko.

Krajinomalba a vůbec výtvarné umění je jednou z nejsilnějších inspirací pro naše vnímání přírody. A není pochopitelně jen inspirací, ale i dokumentem, jak se v různých obdobích lidé ke krajině a přírodě vztahovali. Od května 2004 máme k dispozici stálou expozici pražské Národní galerie „Krajina v českém umění 17.–20. století“, umístěnou dokonce do Kinského paláce na Staroměstském náměstí.

Málokterý turista putující Českým středohořím si nechá ujít výstup na zdejší nejvyšší horu Milešovku (836,6 m), která je současně jednou z nejvýraznějších a nejkrásnějších hor Čech. Teď máme možnost koupit si i knížku, která je věnována výhradně této mimořádné dominantě.

Knížka fotografií Hany Rysové s texty Václava Cílka Tichý břeh světa ukazuje, odkud pramení naše vstřícnost k přírodě a proč důvěřovat světu.

Kde končí venkov a začíná město? Kdysi tak rozdílné světy se nyní prolínají, až splývají. Krajina v okolí velkých měst prodělává v posledních deseti letech velkou proměnu, vznikají útvary nazývané jako suburbie, sídelní kaše, sídelní mlhovina. Už to není venkov, ale ještě to není ani město. Tématu se věnují hned dvě důležité práce z poslední doby.

Úryvek z předmluvy Erazima Koháka ke knize Závod s časem.
Je tu ještě třetí možný výklad ekologické krize. První ji odvozoval z odcizení lidského vědomí hlubinám citu a nevědomého, druhý odcizení člověka v umělém světě živé přírodě, třetí poukazuje na odcizení člověka jeho vlastní morální odpovědností.