Jan Zeman: Velmi teplé léto 2024

Prý nám 1. září 2024 skončilo rekordně teplé léto. Že si toho nikdo nevšiml? Podle kalendáře skončilo, ale tropické dny a noci pokračují, padají další a další teplotní rekordy. 6. září v 6 hodin ráno bylo na sídlišti Velká Ohrada na Praze 13 asi 20 °C tepla, tj. další tropická noc. Ano, v září! Ekologové, stoupenci globálního oteplování v důsledku masivních antropogenních emisí skleníkových plynů, jásají. Nejásají nad samotnými vysokými teplotami, ale že se opět potvrzuje správnost teorie oteplování mezivládního klimatického panelu IPCC. Samozřejmě, opravdu není nad čím jásat, následky jsou nejednou tragické. Například vedra 52 °C při červnové pouti hadždž v Saúdské Arábii nepřežilo více než 1300 poutníků do Mekky.

Klimaskeptici fakt příčin rostoucího oteplování klimatu tak jednoznačně nevidí.

Není sporu o tom, že se klima (oteplování trvá již asi půl století, takže nejde jen o větší výkyvy počasí, ale i o určitou změnu klimatu) otepluje a že to přináší vážné škody na zdraví lidí, v zemědělství, v lesnictví, ve vodním hospodářství…

Příčin je ale podle nich víc, nejde jen o antropogenní emise skleníkových plynů oxidu uhličitého CO2 (druhý nejvýznamnější), metanu CH4 (třetí nejvýznamnější), oxidu dusného N2O (pátý nejvýznamnější), freonů, halonů a některých dalších skleníkových plynů, které by se měly zredukovat na nulu, dále prakticky bez významnějších antropogenních emisí rostoucí koncentrace hlavního skleníkového plynu vodní páry H2O a rovněž bezemisního skleníkového plynu, významem číslo čtyři, ozonu O3.

Jde zejména o tyto další faktory:

1) Růst zastavěných území,
2) Pokračující odlesňování (deforestace) krajiny,
3) Pokračující odvodňování krajiny,
4) Fakt existence velkých lánů orné půdy.

Ad 1) Faktor růstu zastavěných území

Zatímco zemědělská půda a ještě mnohem více les a vodní plochy v létě teploty snižují a ochlazováním vzduchu zpříjemňují život nejen lidem, budovy všeho druhu (továren, skladů, obchodních center, škol, nemocnic, bytů…) se v létě rozpalují, o asfaltových silnicích nemluvě, teploty v místě zvyšují a život znepříjemňují. Odborně se tomu říká tepelný ostrov velkých měst a aglomerací. Drobnost? Bohužel už dávno ne.

S růstem počtu a velikosti velkých měst se počet tepelných ostrovů velkých měst zvyšuje, zvětšuje se jejich plocha a zejména počet v nich žijících obyvatel. Současné tepelné ostrovy velkých měst zvyšují průměrnou teplotu ovzduší v nich o 2-5 °C, dále činí ovzduší sušší a příznivější pro zvýšený výskyt toxického přízemního ozonu.

Dost záleží i na struktuře velkého města či aglomerace. Pro Prahu se tepelný ostrov uvádí v rozsahu 2-3 °C, protože má značně rozmanitý terén a značné množství zeleně, byť většinu jí má ve svých okrajových částech. I to je ale dost velké zvýšení průměrné teploty. Zeptejte se lidí žijících nebo pracujících v centru Prahy.

Na otázku, o kolik tepelné ostrovy velkých měst zvyšují průměrnou teplotu za celou planetu Zemi, je obtížná odpověď. Podle OSN velkoměsta jsou města nad sto tisíc obyvatel. Kdysi jsem se učil, že velkoměsto je město s jedním milionem obyvatel a víc. Velkoměsta, tak jako jiné obce, mají mimo jiné indikátor zabranou plochu, např. x km2, a počet obyvatel v nich žijících a pracujících. Problém je, že tepelný ostrov bývá nejsilnější v jejich centrech, kde nejvyšší teploty vytváří tepelný komín, který odhání mraky a dál snižuje bez toho deficitní srážky ve velkých městech.

Centra měst ale bývají zpravidla nejvíce obydlená, resp. na 1 km2 v nich žije a zejména pracuje mnohem víc lidí než v jejich okrajových částech. S městskou zelení to bývá obráceně, nejvíc jí bývá v okrajových částech měst, nejméně v městských centrech, kde je ale nejvíc potřeba. Od plochy města je nutné odlišovat zastavěný prostor města. Ten je nepřekvapivě menší.

Statistika uvedený problém nezohledňuje. Na území Česka vykazuje asi 11 % jako „zastavěné a ostatní plochy“, což lze nazvat plochy mimo zemědělskou a lesní půdu, vodní plochy, mokřady, rašeliniště a neplodnou půdu (skály, ad.). Jenže zdaleka ne všechna tato půda je zastavěná. Patří sem i půda devastovaná povrchovou těžbou uhlí a jiných nerostných surovin a mnohé další včetně tzv. obtížně zařaditelných pozemků. To už spíš určím plochu zabranou železniční a silniční dopravní infrastrukturou. Vyjdu z délky komunikací základních typů a jejich průměrné šířky, odečtu délky vedené v tunelech, vynásobím a sečtu. Nebude to sice úplně přesné, navíc mi tam budou chybět depa a garáže, ale chyba nebude zásadní. Katastrální úřad eviduje drážní pozemky ale podle územního plánu, přitom reálně je touto infrastrukturou zabraná jen asi jedna třetina z nich. Mám za to, že v Česku i ve světě zde chybí základní informační databáze opravdu zastavěného území.

Na zastupitelstvu městská části Praha 13 jsem byl svědkem několika sporů typu: investor žádal souhlas s výstavbou na zelené louce. Jde o zábor půdy a tudíž špatné, tvrdila jedna strana. Opravdu jde o zábor půdy, ale třetina zabrané, nejčastěji orné půdy se bude muset přeměnit v zeleň, takže se plocha zeleně v městské části zvýší, odrážel kritiku pan starosta. Povinnost u nové výstavby zajistit jednu třetinu zelených ploch na příslušném stavebním pozemku považuji za velice užitečnou, byť jde jen o dílčí příspěvek ke zmírnění klimatické krize. Rozhodně odmítám občasné snahy tuto povinnost zrušit s tím, že odporuje tržní logice, resp. zájmům developerů.

Internetový vyhledávač sice vyhodí na dvě stě největších měst světa, ale jen u třetina z nich uvádí také jejich plochu. Není přitom zřejmé, zda jde o velkou či malou Paříž, podobně Londýn a další velkoměsta. Ty velké jsou často pětkrát tak velké a třikrát tak lidnaté ve srovnání s malými v rámci platných administrativních hranic. Rozhodně bych nechtěl srovnávat Prahu s čínským Hong-kongem, kde nedostatek prostoru k výstavbě vede k problematické, velmi husté zástavbě a lidé tam jsou nuceni žít jako ty pověstné sardinky v konzervě. Zastavěnost se tam blíží 100 %.

Nechávám stranou skutečnost, že i v případě počítání velkoměsta nad 1 milion obyvatel jich většina oněch 200 největších míjí. Vyjdu-li z hranice velkoměsta sto tisíc obyvatel, půjde o drtivou většinu. Při těchto chatrných datech si netroufám odhadovat, kolik procent souší planety Země již lidstvo stačilo zastavět a jak velký to má vliv na oteplování klimatu za planetu jako celek. Místně značný, v globálu je jisté jen, že k němu také v určité míře přispívá. Mám za to, že s využitím družic by neměl být problém určit rozsah zastavěných a zaasfaltovaných ploch na Zemi, byť ten se neustále zvyšuje.

Eviduji ještě nezodpovězenou otázku, jak rovnoměrně, resp. reprezentativně jsou rozmístěny teplotu vzduchu měřící stanice, zda nejsou výrazně soustředěny ve velkých městech a průmyslových aglomeracích, jako v Česku stanice měřící znečištění ovzduší, a jak se tento problém při výpočtu globální teploty povrchu Země zohledňuje.

Ad 2) Odlesňování

Pokračující odlesňování planety Země má více podob. Začalo už v mladší době kamenné s nástupem zemědělství a využívalo proti lesu zejména oheň, byť se pro potřeby získávání dřeva uplatňovala také sekera a později i pila. Donedávna byly nejznámější požáry – vypalování tropických deštných pralesů s cílem získat další zemědělskou půdu, např. pro pěstování palmy olejné, jejíž olej se pak vyváží například do EU a vydává za biopalivo, byť emise CO2 se tak v úhrnu zvýší asi 6 krát.

K vypalování tropických deštných pralesů ale vede kromě kořistnictví latifundistů také bída tamních domorodců. Ekology určitě nepřekvapí, že ekologické a klimatické následky takového vypalování jsou velmi zlé a že kromě jiného přispívají k masivní erozi půdy, znečištění vod a k oteplování klimatu. Rostoucí sucha a zvýšené teploty v odlesněných částech Amazonie je nutné spojovat především s tamním odlesňováním, i když se na nich jistě podílí i globální oteplování. Zničený tropický deštný prales přestal četné brazilské regiony chránit před žhnoucím Sluncem. Podobné problémy zažívá řada regionů Afriky, Indonésie a dalších států.

Ještě kolem roku 2015 si EU pochvalovala, že ve vyspělých státech OECD neprobíhá odlesňování, ale že se v nich plochy lesů mírně zvyšují. Série ničivých lesních požárů posledních pěti let tento optimismus vypálila. V jihovýchodní Austrálii při sérii obřích lesních a stepních požárů mezi zářím 2019 a lednem 2020 vyhořelo asi 286 tisíc km2 lesů a jiných porostů (při ploše souše Země = 148 939 063,133 km2 jde o 0,192 % souše Země).

Série ničivých lesních požárů postihla Skalisté hory na západě USA a jižní Kanadu. Jen v roce 2023 v jižní Kanadě shořely lesy o rozloze 153 000 km2, asi 0,1 % povrchu souší na Zemi. Velké lesní požáry sužují i jižní Sibiř, Indonésii, Středomoří a řadu dalších států. Také na těchto požárech se obvykle propisuje lidská neodpovědnost, počínaje technickými závadami zařízení přes hrubou lidskou neopatrnost (rozdělávání ohňů a kouření v přírodě, navzdory suchu a vedru), špatné hospodaření a přímé žhářství, málokdy přírodní faktory typu blesku.

Ve Skalistých horách v USA s lesy shořelo i několik městeček. Lesní požáry v Kanadě v létě 2023 vyemitovaly asi 2,6 miliardy tun CO2, tj. asi trojnásobek kanadské roční antropogenní emise CO2. Nechci více unavovat výčtem tristních skutečností, navíc mnohé následky takových a podobných tragédií jsou nevyčíslené. Podstatné je, že s lesy shoří i jejich mimoprodukční funkce vodohospodářská, klimatická, protierozní, rekreační zdravotní, přírodovědná a další, která dává lidstvu mnohonásobně větší ekonomický užitek, než je produkce dřeva, lesních plodů a hub, a že se oteplování klimatu dále urychlí.

Mimoprodukční funkce lesa vážně oslabuje i ničení lesů kůrovcem a jinými škůdci. Bezprecedentní kůrovcová kalamita byla v Česku v rámci Evropy zdaleka největší a nejničivější. I kdyby obnova lesů zničených kůrovci probíhala bez větších komplikací, vážné oslabení mimoprodukčních funkcí lesa je zajištěno na 20-30 let. I proto je u nás tepleji, byť otázkou zůstává, o kolik. Také v Česku jsou ničivé lesní požáry. K největšímu došlo v létě 2022 v Národním parku České Švýcarsko. Shořelo asi 1100 ha lesů v Česku plus 250 ha lesů v sousedním Národním parku Saské Švýcarsko.

Kolik shořelé lesní a další porosty dělají za planetu Zemi a jak moc ovlivňují oteplování klimatu Země, mně není známo.

Ad 3) Pokračující odvodňování krajiny

Odvodňování krajiny probíhá více způsoby:

- Jako přímý důsledek odlesňování,
- Jako přímý důsledek zastavování půdy,
- Záměrné odvodňování kvůli zemědělství a lesnímu hospodářství,
- Sníženou koncentrací organických látek v půdě,
- Jako důsledek nadměrného scelování polí. Pouze tato pátá příčina se spojuje především s někdejším socialismem 1948-89,
- Jako důsledek napřimování vodních toků,
- Ve světě známe i odvodňování ve stylu nadměrného odběru vody z řek a jezer spojené s jejich následným vysycháním, končícím nejednou i ekologickou katastrofou regionu.

Zastavit odlesňování se v řadě rozvojových států nedaří. Znovu zalesňování řady území je velice potřebné, ale zdaleka ne všude se daří. Pozitivní případy najdeme v rozsáhlém zalesňování na severozápadě Číny, v Kostarice ad. Dílčí zalesňování známe i z Česka. I když spíše rovnoměrně probíhá už od časů Marie Terezie, nelze předpokládat, že by se stav lesů například v Česku vrátil na původní asi 90 % lesnatost území.

Potřeba redukovat zábory půdy se vesměs nedaří, jistě i pro velmi silný vliv investorů obecně a automobilové lobby zvlášť. V Česku v 90. letech bylo novou mocí Václava Klause a spol. vytvořeno společenské klima, ve kterém se zemědělskou půdou opovrhuje. To je velice špatné, ale změnit se to nedaří.

Záměrné odvodňování kvůli zemědělství a lesnímu hospodářství je u nás faktor významný, protože probíhá od konce prvního tisíciletí našeho letopočtu. Také zde se nelze vrátit do divočiny, ale nutné je hledat optimální poměr zavodnění a odvodnění, zejména zemědělské a lesní půdy. Tento optimální poměr bude narážet na majetkové vztahy k půdě, zvláště pak na soukromé vlastnictví půdy.

Půda se sníženou koncentrací organických látek má asi jen poloviční vodní kapacitu. Mimo lesy a vodní nádrže jde o největší rezervoár vody zadržené ze srážek. Řešení problému naráží v první řadě na problém redukce stavů dobytka po roce 1989, klíčového skotu a prasat asi na jednu třetinu proti roku 1989, kdy jimi produkovaný hnůj k hnojení zemědělské a zejména orné půdy statkovými hnojivy zhruba stačil.

Je tragické, když Zelená dohoda pro Evropu, resp. Green Deal a jej rozvíjející dokumenty, požadují další redukci stád dobytka a tím i další redukci tvorby hnoje a následně zhoršení zadržování vody v půdě, o plundrování půdy až po ztrátu její úrodnosti nemluvě. Stejně tak zlé je, když polovina ze současné, na třetinu redukované tvorby statkových hnojiv, končí v bioplynových stanicích co by zdroj údajně obnovitelné energie. Reálně jde o další ztrátu naší potravinové soběstačnosti a dnes už i potravinové bezpečnosti a také o prohlubování hladu ve světě a také o další plundrování orné půdy.

Na besídce Společnosti pro udržitelný život STUŽ 3. září 2024 přítomný náměstek ministra zemědělství redukci stád dobytka a tím i tvorby hnoje nejen nevyvracel, ale ještě dodal, že polovina dnes vytvořených statkových hnojiv nekončí na polích, ale v bioplynkách na výrobu obnovitelné energie. Deficit hnoje přitom opticky snižuje skutečnost, že se hnojilo statkovými hnojivy obvykle pod cukrovku, pod brambory, pod kukuřici a pod zeleninu. Pěstování cukrovky a brambor bylo drasticky sníženo, pěstování zeleniny bylo sníženo jen podstatně, takže hnojení statkovými hnojivy vyžaduje jen zvýšené pěstování naší nejerozivnější plodiny kukuřice. Zatímco za socialismu se velká část sklizené kukuřice měnila na siláž a senáž a následně končila v žaludcích skotu, dnes končí asi jedna třetina produkce kukuřice v bioplynových stanicích.

Hlemýždím tempem pokračuje i revitalizace koryt vodních toků, nejednou i pro odpor vodohospodářů na podnicích povodí a Ministerstvu zemědělství. Největší překážkou jsou ale vlastnické vztahy k příslušným pozemkům. Když si soukromý vlastník postaví hlavu, má revitalizace koryta vodního toku smůlu. Nejvíc se reálným revitalizacím vodní toků zatím v Česku daří kupodivu v Praze, viz revitalizace některých úseků koryt Rokytky, Šáreckého potoka ad.

Podobně je na tom snaha odstranit příčné překážky ve vodních tocích – jezy. Zatím nevím o jediném případu, kdy by se to povedlo, resp. místní zájmy vždy zdůvodní jeho zachování, a to i když jez zničí velká povodeň, což se občas stane.

Velké lány polí vznikly zpravidla v letech 1970-89 za socialismu. Jsou problematické v řadě směrů, byť dopad na obsah vody v půdě je menší. Zmenšení lánů polí je aktuální. Měly jej přinést restituce zemědělské půdy a pozemkové úpravy. Výsledky jsou ale hubené, slušně řečeno. Čest výjimkám. Zmenšením lánů nemyslím jejich rozdělení majetkové (provázky), jak často vídám v Polsku, ale pásy zeleně, které omezí erozi půdy, její vysychání a další negativní vlivy.

Výstavba a údržba umělých vodních nádrží je zpravidla užitečná. Problém je, že nejprve došlo k odvodnění velkých ploch mokřadů v zájmu obyvatelnosti krajiny a zvýšení její produkční schopnosti. Plocha rybníků je asi mnohem menší než těch původních mokřadů. Ve středověku a v novověku šlo zejména o rybníky, byť zde docházelo k výkyvům. Zatímco 16. století bylo pro stavbu rybníků zlaté a vytvořil se proti dnešku trojnásobek rybníků, konjunktura cukrové řepy v 19. století se významně podepsala na jejich rušení, především v řepných regionech, zhruba na dnešní rozsah.

Naopak od konce 19. století přibývá přehrad a přehradních jezer, které sice zabírají nemálo lesní a zemědělské půdy včetně části zbylých mokřadů a rašelinišť a sem tam zatopí i nějakou obec, ale klimaticky působí převážně pozitivně.

Současná klimatická krize se projevuje mimo jiné snižováním průměrných průtoků vod ve vodních tocích. Při nárůstu průměrných teplot a v průměru nezměněných srážkách tomu nemůže být jinak. Proto bývá při značném výparu z ploch rybníků (a přehradních jezer) problém jejich vodní stavy doplňovat z polovyschlých potoků a řek. Těch negativ je samozřejmě víc, včetně otázky pro rybáře, kdy napouštět rybníky, když vysoké jarní průtoky našich vodních toků se stávají vzpomínkou na minulost. Jiným vážným problémem je, jak zásobovat část venkova nenapojenou na vodovodní síť, když voda ve studních je velmi často vážně znečištěná a studně v důsledku sucha nejednou i vysychají.

Co dělat je zřejmé. Přísně chránit a rozšiřovat lesy. Minimalizovat zastavování půdy a pokud to někde je reálné, i vracet zastavěnou půdu přírodě. Rušit vybrané odvodnění pozemků, byť se musí zvažovat řada okolností, resp. nejde ho rušit všude. Obnovovat hnojení statkovými hnojivy. Velké lány polí rozdělovat pásy větrolamů – lesních pásů 10-15 metrů širokých tak, aby se zmenšily asi na 30 hektarů a tím se i snížila eroze půdy, zlepšila zasakovací schopnost půd a tím i posílil malý koloběh vody, aby se zvýšila biologická diverzita ad. Revitalizovat koryta vodních toků na původně meandrující.

Nejen Aralské moře žaluje

Nadměrné odběry vody z řek a jezer ve světě způsobily mnoho krizí a více katastrof. Největší je katastrofa Aralského jezera (moře), do 60. let 20. století čtvrtého největšího na světě. Drancování vod jeho hlavních přítoků Amu-Darji a Syr-Darji a opakované odmítnutí stalinského plánu na převedení částí vod Irtyše do někdejší sovětské střední Asie na nátlak tehdejších sovětských výzkumníků s odkazem na ochranu přírody, vodních zdrojů a krajiny způsobilo, že z Aralského moře o rozloze 68 900 km2 (0,046 % souše Země) zbylo několik vodních ploch o ploše zlomku původního moře a na jeho obnaženém dně vznikla žhavá solná poušť Aralkum s negativním ovlivněním klimatu široko daleko a s úhrnným kladným příspěvkem pro oteplování klimatu, resp. letní oteplování klimatu výrazně převyšuje jeho zimní ochlazování.

Menších katastrof typu Aralského moře má lidstvo celou řadu. V zavlažovacích kanálech mizí všechny vody velké řeky Colorado v USA a mnohé další. Kvůli drancování vod řek, obvykle pro potřeby zavlažování polí, se i řinčí zbraněmi, viz Eufrat a Tigrid drancovaný Tureckem, Nil v Egyptě versus Etiopie a Súdán, ad. Jinde se budují kanály k převodu vod z povodí do povodí. Kanál z čínského horního Jang-c-tiang do povodí deficitní Chuang-che v Číně je prý nutný, ale určitě není bezproblémový.

Velkým problémem v mnoha regionech světa je vysoké znečištění vod, zpravidla antropogenní, tj. způsobené lidmi. Nejde jen o rozvojové státy. Na letošní letní olympiádě v Paříži zvláště závodníci – plavci – zažili šok, když museli plavat ve vodách Sieny silně znečištěné splašky.

Zkrátka a dobře, hospodaření s vodou se musí zásadně zlepšit a vodu do krajiny vrátit, a to i ke zmírnění oteplování klimatu Země.

Ad 4) fakt existence velkých lánů polí

Velké lány polí, u nás 120-150 hektarů, ale v USA, v Kanadě, na Ukrajině či v Rusku bývají lány polí ještě řádově a někdy i dvouřádově větší, sice přináší vysokou produktivitu práce a nízké výrobní náklady při průměrných výnosech, ale také řadu negativ jako je zvýšená větrná a na svazích i vodní eroze půdy, snížená schopnost vody vsakovat se do půdy, další redukci druhové rozmanitosti, i určité zvýšení průměrných teplot vzduchu.

Mám za to, že tyto problémy lze přijatelně zmírnit. K tomu je ale nutné velké lány dělit lesními pásy o šířce 10-15 metrů tak, aby jejich velikost nepřevyšovala 30 hektarů, viz výše. Za pozitivní příklad uvádím dva lesní pásy charakteru větrolamů z 50. let, táhnoucí se v severojižním směru mezi Prahou a Kladnem, byť i při nich jsou lány orné půdy ještě příliš velké, resp. chybí další pásy ve směru „východ – západ“.

Radikalismus některých ekologů, tj. požadavek omezit lány polí na 10 ha, je mimo realitu.

I když příspěvek velkých lánů k oteplování klimatu je malý, neměl by se přehlížet.

Závěr

Je pravda, že pro zásadní nedostatek podkladů nejsem s to spočítat, jak moc k oteplování klimatu na Zemi přispívají výše rozebírané faktory. To ale neznamená, že nepřispívají. Něco naznačují i ty tři uvedené zlomky souše Země, které se lidem podařilo zplundrovat do mrtě, přitom jde jen o pověstné špičky ledovce. Ať už tyto faktory přispívají k oteplování klimatu víc nebo míň, je trestuhodné je přehlížet. Oni budou působit nezávisle na tom, co si o nich myslíme.

---

reklama

---