https://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/romantismus-a-priroda-ii
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Romantismus a příroda II.

29.12.2010 23:29 | PRAHA (Ekolist.cz)
Turistika je v masovém měřítku provozována v podstatě jen v zemích, kam zasáhla německá romantika, jež byla na přírodu silně orientovaná. Caspar David Friedrich, "Krajina v Česko-saském Švýcarsku", 1822-3.
Turistika je v masovém měřítku provozována v podstatě jen v zemích, kam zasáhla německá romantika, jež byla na přírodu silně orientovaná. Caspar David Friedrich, "Krajina v Česko-saském Švýcarsku", 1822-3.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos. V druhé části textu (první část najdete tady) se podrobněji podíváme především na důsledky romantického postoje k přírodě ve vědách, turistice a ochraně přírody.
 

Nový vztah romantiků k přírodě měl řadu důsledků nejen v umění a v nové emotivní reakci na některé přírodní objekty a jevy, které nyní vzbuzovaly silný estetický zájem (hory, divočina, bouře atd.). Měl za následek, nebo svoji paralelu, i v tehdejším pojetí vědy. Na tento aspekt romantismu se často zapomíná, dokonce se toto hnutí někdy prezentuje jako programově se vymezující proti tzv. racionalistické vědě. Romantismus byl sice ve své většině hnutím uměleckým, které mělo pochopitelně i rozsáhlejší působnost např. v politice, ale věda měla v úvahách romantiků vždy důležité, ba výsadní postavení (C. D. Friedrich se svým odmítáním věd byl spíše výjimka). A přitom právě tehdejší, zejména německá přírodověda, naturfilosofie, nám může nabídnout nový pohled na přírodu i dnes. Podívat se podrobněji na vědecké myšlení tehdejší doby má smysl už z jednoho prostého důvodu – pro estetizaci přírody hraje totiž v té době věda stále významnější roli. To ona se stává religiem 19. a 20. století, kdy přebírá řadu funkcí, ale i sílu podnětů, které mělo dříve náboženství a filosofie. A charakteristické je, že v období „romantické vědy“ hraje i krása přírody důležitou roli v rámci vědeckých pojednání.

Romantická věda: Naturfilosofie

Naturfilosofie, česky někdy „přírodní filosofie“ (to je ale poněkud širší termín, přesnější je německý termín Naturphilosophie označující jen určité období), vystupovala proti mechanistickému osvícenskému pojetí přírody a zdůrazňovala její živost. Příroda byla podle tehdejšího názoru živá a nepřevoditelná beze zbytku na procesy fyzikální či chemické. Setkáváme se zde tedy s vitalismem, s přesvědčením, že živé se od neživého odlišuje zcela zásadně, např. přítomností životní síly (např. élan vitale). Pro naturfilosofii bylo také typické zaměření na vývoj živého, na schopnost vnímat jeho proměny, takže se zde objevovaly různé „protoevoluční“ úvahy. Snad nejvýznamnější naturfilosof Lorenz Oken (1779-1851), zakladatel časopisu Isis (1817-1848), uvažoval např. o vzniku všeho organického postupnými změnami, metamorfózami z jakési protoplazmy, praslizu za působení světla a galvanizmu. Stejně tak Goethe uvažoval zejména o metamorfózách rostlin.

První část článku Romantismus a příroda najdete tady.
Naturfilosofie byla také poněkud skeptická k „samospasitelnosti“ přírodovědy založené pouze na matematizaci přírody. Sebelepší proměření divadelní scény, chemický rozbor barev a fyzikální rozbor kulis a trajektorií, po kterých se pohybují herci, může být sice zajímavou intelektuální aktivitou, ale nic nám to přece neříká o smyslu divadelní hry, která se zde odehrává.

Stejně jako Rousseau se skepticky dívali na „umrtvování“ přírody. Básník Novalis (jinak hornický inženýr) prý na toto téma uvádí pěkný příklad. Vzpomíná, jak se dříve lidská těla určená pro první veřejné pitvy získávala z odsouzenců k smrti, které kat „šetrně“ utopil. Jednou se ale při takové pitvě stalo, že odsouzenec nebyl utopen dostatečně a probudil se na pitevním stole během produkce. Mezi diváky vypuklo všeobecné zděšení. Tato hrůzná scéna je Novalisovi obrazem našeho zacházení s přírodou: „My pitváme nejen odsouzence, ale téměř vše na světě. Pitváme svět, který jsme utopili tak šetrně, aby si toho nikdo nevšiml. Jaká hrůza, až se ten špatně utopený svět probudí, co budeme číst z jeho tváře? A jaká to hrůza, pokud je ten svět utopený dobře!“

Vtělení duchovního principu

Pro tehdejší přírodovědu je také charakteristická těsná souvislost a návaznost na filosofické systémy (Kanta, Herdera, Schellinga), což jí na jednu stranu dávalo patřičnou hloubku i schopnost dívat se na problémy v celistvosti, někdy ovšem až přílišnou spekulativnost. Důležité pro tehdejší vědu bylo chápání přírody jako vtělení duchovního principu, což bylo chápání blízké všem romantikům. Zde se navazovalo především na filosofii Friedricha Schellinga (1775–1854). Ten ve svých dílech zdůrazňoval, že přírodě můžeme porozumět pouze tehdy, pokud ji nepokládáme za něco mrtvého, mechanického, za prosté nakupení atomů, nýbrž vidíme-li ji jako jednotný živoucí celek. V tomto jednotném celku, absolutnu, lze pak rozlišovat dvě řady, mody – jednu, v níž převažuje objektivno, reálno, hmota, a druhou, v níž převládá duch, subjektivno, ideálno. V jevech převažuje jedna či druhá stránka, nikdy však zcela – nedá se od sebe nikde oddělit „duch“ a „hmota“ (resp. příroda). Jsou to jen póly jednoho kontinua, příroda a duch jsou totožní. V přírodě tak vždy vidí i ducha, příroda je pro něj sebeuvědomováním tohoto ducha (nejvíce pochopitelně ve filosofii a umění). Pro dnešní přírodovědu, kde stále, zejména v biologii, převládá představa živých bytostí jako „chemických strojů“ (J. Monod), je tento přístup pochopitelně neakceptovatelný.

Krásu české krajiny obdivovali i němečtí umělci a učenci. Byl mezi nimi rovněž Johann Wolfgang von Goethe. Na obrázku jeho kresba Bořeň od Bíliny, 1810.
Krásu české krajiny obdivovali i němečtí umělci a učenci. Byl mezi nimi rovněž Johann Wolfgang von Goethe. Na obrázku jeho kresba Bořeň od Bíliny, 1810.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Repro z knihy K.-L. Hocha Caspar David Friedrich und die böhmischen Berge. Dresden, Verlag der Kunst 1987

Pro naturfilosofii byla přímo typická poetická či umělecká nálada. Není náhodou, že řada naturfilosofů se zabývala uměním a naopak řada umělců té doby vědou. Vzpomeňme na Goetha (byť on sám by se za naturfilosofa neoznačil), F. Schillera, C. G. Caruse (biolog i malíř), Erasma Darwina (básnící lékař), u nás J. E. Purkyně či L. Čelakovského. Jak píše Emanuel Rádl, „nadbytek citu, poetický názor na přírodu, záliba v metaforách, touha po geniálním zachycení přírody odtud braly svůj pramen“, což vedlo až k tomu, že „málokdo dbal o hranice mezi mystikou, básní a exaktní vědou“. Umění a věda byly, nebo alespoň měly být, jednotou, krása a poezie přírody tvořily celek s jejím poznáváním. Wordsworth doufá, že až bude věda „bytostí z masa a kostí“, jednoho dne se „i ty nejmenší objevy v chemii, botanice a mineralogii“ stanou námětem pro básníka. Není náhodou, že pro estetizaci přírody měl tento přístup obrovský význam a přinesl celou řadou podnětů a motivů. Podle estetika Adorna dokonce „vyblednutí přírodního krásna se shoduje s úpadkem přírodní filosofie“.

Touha a snaha spojit vědecký diskurs s estetikou a uměním byla něčím z dnešního hlediska výjimečným, z tehdejšího hlediska přitom naprosto nezbytným. Dnes již pouze postmoderně „přepínáme“ mezi různými diskursy. Těžko si dnes lze představit přírodovědné pojednání typu Kosmu velikého přírodovědce Alexandra von Humboldta (1769–1859), jehož druhý díl začíná obrazem přírody v básnictví a malířství.

Johann Wolfgang von Goethe

Podívejme se nyní alespoň trochu na dva přírodovědce tohoto období, z nichž každý přinesl k estetizaci přírody něco významného. Prvním z nich byl samozřejmě nejen přírodovědec, ale i (dle dnešních kritérií především) básník Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832). Génia jeho formátu lze těžko vtěsnat pouze do jednoho směru – v jeho básnickém díle sice převažují romantizující momenty, jeho umělecký vkus a kritiky jsou naopak spíše klasicizující, jeho dílo přírodovědecké (zabýval se geologií, optikou, botanikou i zoologií) spadá do naturfilosofie, i když on sám by se tomu bránil. Jeho význam pro vývoj estetického postoje k přírodě je zcela nesporný. Alfred Biese ho dokonce považuje za „ohnisko jednotlivých paprsků“, ve kterém se sbíhá předchozí vývoj. V jeho díle prý vrcholí nejen německá lyrika, ale i německý cit pro přírodu (Naturgefühl). Goethe prý v sobě spojuje Homérovu naivitu s Rousseauovým blouzněním i ossianovskou melancholií. Rousseauovo pojetí krajiny vedlo podle Bieseho k protikladu kultury a přírody (s deistickými konotacemi), na jehož pozadí se pak odehrávají osudy lidí. U Goetha již „přírodní zbožnost“ míří k „vroucímu panteismu“ a krajina není pouhým rámcem, ve kterém se odehrávají lidské děje, nýbrž s nimi tvoří jedno tkanivo, prolíná a „vetkává“ se v jejich pocity a nálady.

Goethův význam pro estetiku přírody však není omezen na jeho geniální literární tvorbu nebo podnětné postřehy z vlastních zážitků s krajinou (Italská cesta). Vyzdvihl bych ho právě ve spojení s jeho přírodovědnými úvahami, ve kterých se originálně zabývá i krásou živých tvorů. A je zajímavé, že značně odlišně od svého přítele Friedricha Schillera, s kterým nad podobnými otázkami často diskutovali. Paralelně ke Kantovi bylo Goethovo chápání umění spojeno s představou organičnosti, naopak vnímání organismů bylo estetické. Umění se pro něj od přírodního objektu lišilo svým tvůrcem, zdrojem. Vnitřní dokonalost přírody vycházela z její přirozenosti dané Stvořitelem, vnitřní dokonalost uměleckého díla byla založena na proporci a míře, mající zdroj v umělcově géniu (a rozumu).

V přírodě byly podle Goetha jednotlivé organismy stvořené pro určitý způsob života a v tomto smyslu dokonalé. Pokud ale dojde k přílišnému rozvoji některých článků těla na úkor jiných tak, že se tím omezí jejich libovolné užití – např. u krtka – organismus postrádá harmonii. Je sice pak ve smyslu adaptace na prostředí dokonalý, v estetickém smyslu však odporný. U krásného organismu jsou naopak všechny jeho části v takovém poměru, že žádný neomezuje ve svém účinku ostatní, navíc před námi skrývá „nutnost“ a „potřebu“ – krása tedy ani pro Goetha není v proporčnosti. Píše: „Jako krásnou označujeme dokonale organizovanou bytost, pakliže si při jejím spatření můžeme myslet, že je jí umožněno mnohostranně svobodně užívat všech svých údů, pakliže chce. Nejvyšší pocit krásy je proto svázán s pocitem jistoty a očekávání.“ Zatímco tedy Schiller spojoval svůj pojem krásy u zvířat s pocitem svobody a autonomie (na přírodních danostech – tíži atp.), Goethe vycházel ze svobody (volnosti) a harmonického rozvoje částí. Nejkrásnějším organismem je pro něj organismus lidský, jehož jednotlivé články neomezují jeden druhý a tvoří nejlepší harmonii – lidské tělo je také v živočišné říši nejvíce univerzální. Pro nás je především zajímavé, že se zde vlastně rozvíjí specifické biologické chápání přírodní krásy, které v 19. století má své silné postavení a působí dodnes.

Alexander von Humboldt měl zásadní vliv na vnímání tropické přírody, zejména deštných pralesů. Na obrázku německá litografie podle kresby J. M. Rugendase "Brazilský prales". Rugendas byl jeden z nejoblíbenějších Humboldtových malířů.
Alexander von Humboldt měl zásadní vliv na vnímání tropické přírody, zejména deštných pralesů. Na obrázku německá litografie podle kresby J. M. Rugendase "Brazilský prales". Rugendas byl jeden z nejoblíbenějších Humboldtových malířů.
Licence | Volné dílo (public domain)
Zdroj | Repro z knihy O. Krätze Alexander von Humboldt. München, Callwey 2000

Alexander von Humboldt

Druhým přírodovědcem, který by měl být zmíněn a jehož vliv přesahuje okruh vědců či vzdělanců, je Alexander von Humboldt, zakladatel geografie, ale i biolog, geolog či etnograf. Pro Humboldta je estetická dimenze přírody zdrojem neutuchající rozkoše, která se ještě stupňuje přírodovědnými znalostmi – proto se u něj tyto dimenze tak prolínají. V úvodu ke svým Pohledům na přírodu (Ansichten der Natur, 1807) si přeje, aby jejich četba „…Aspoň částku té rozkoše způsobily, kterou vnímavá mysl nachází u bezprostředném hledění na přírodu. Avšak ta rozkoš je v té míře větší, ve které se zmnožuje nahlédnutí u vnitřnou souvislosť sil přírodních.“ Tato rozkoš z vnímání přírodních krás, popisování přírodních objektů jako krásných, „estetizování“, je také to nejdůležitější, co Humboldt přináší. Sám totiž nebuduje nějakou novou teorii organické či přírodní krásy založené na přírodních vědách. Jeho popisy přírody se ale staly ve své době přímo vzorem vnímání přírodní krásy, inspirací tak silnou, že je srovnatelná snad právě s Rousseauem. Vždyť i Theodor Adorno píše, že „Humboldtova líčení přírody čelí každému srovnání: jeho líčení divoce se vlnícího Biskajského zálivu zaujímají střed mezi Kantovými nejpůsobivějšími větami o vznešenosti a Poeovým líčením Maelströmu.“

Zejména měl ale Humboldt zásadní vliv na vnímání přírody tropické, a vůbec deštných pralesů, kde kromě Pohledů na přírodu a cestopisu po Americe (Voyage aux régions équinoxiales du Nouveau Continent, 1807) vydal ještě anglický překlad s názvem Personal Narratives (1819). Jeho knihy inspirovaly svými popisy krás americké přírody jak k uměleckým dílům, tak k vlastním cestám do tropů. Humboldtovo dílo se stalo přímo vzorem pro vnímání tropů a obdiv k nim. Bylo téměř povinnou četbou všech cestovatelů, kteří je vozili s sebou a jeho ozvuky najdeme v nadšení nad krásou tropických krajů po celé 19. století. Dnes již jeho popisy asi nepůsobí tak silně, jak zaznamenává Adorno, protože jsou podle něj „neopakovatelně spjata se svým historickým okamžikem“, a i jeho sláva na našem kontinentu poněkud vybledla. O jejich síle však svědčí třeba i vyjádření Charlese Darwina, který obdivuje nepopsatelnou krásu tropické přírody a opakovaně zmiňuje nemožnost přiblížit tento zážitek čtenáři. Jedině četba Humboldta podle něj tuto nádheru přinese.

Tím se Humboldtův význam ovšem nevyčerpává – jednak v jeho Kosmu jsou i cenné postřehy o historii estetického vnímání přírody, které pak citují i další němečtí autoři (i zde citovaný Schulz začíná kapitolu o Přírodě a dějinách v romantismu právě odkazem na tato místa v Humboldtovi). Humboldt je ale významný i spojením pohledu na přírodu s pohledem na památky, ale i dalšími „myšlenkovými figurami“ charakteristickými pro pozdější vztahování se k přírodě a krajině. Byl to totiž on, kdo jako první použil roku 1819 při pohledu na stromové velikány spojení překládané jako přírodní památka (Monument de la Nature).

Byl to i on, kdo uvažoval nad přírodním, resp. krajinným rázem (což je dnes pojem významný v ochranářské i právní mluvě). Pro něj to má samozřejmě zásadní význam, jak už bylo zmiňováno, vyplývající ze souvislosti mezi utvářením krajiny a utvářením člověka, který ji obývá, „neboť v samé hlubokosti dojemné mysli obráží se jako v nějakém zrcadle živý a pravdivý obraz světa fyzického…Všecko to, čím se zpravuje ráz krajiny: obrysy horstva lemujícího obzor v mlhavé dáli, temné stíny jedlových lesů…vše to je u prastarém a tajemném spojení vzájemném se niterným životem mysli lidské.“

Turistika aneb vzhůru do přírody!

Dobře je vliv romantismu patrný na dvou činnostech, které jsou s estetizací přírody těsně spjaty a které rozvíjejí dosud nevídané vztahování se ke krajině. Jedním z nich je právě turistika, především ta pěší či alespoň částečně pěší. Na různá význačná místa se cestovalo pochopitelně vždy, většinou však ve formě náboženských poutí, nebo za pamětihodnostmi umění či exotikou cizích zemí. I když přírodní zvláštnosti či význačné dominanty také mohly být předmětem zájmu, většinou se i cesty elity (tzv. Grand Tour) zaměřovali do měst či šlechtických sídel. To, že by se navštěvovala krajina, a to v zásadě i ta vlastní, „za humny“, za účelem zhlédnutí přírodních krás, je však opravdové novum, zahájené vyššími vrstvami společnosti až vlastně v 18. století. Romantismus však tento trend pak rozšířil na podstatně širší měšťanské vrstvy, které inspirovány především četbou doslova vtrhly do přírody. Zde velkou roli hrály cestopisy po evropských zemích, které byly i vlivným zdrojem estetického vnímání přírody a také inspirace. Kromě zmiňované Goethovy Italské cesty jmenujme např. Hugovu Zemi za Rýnem (1842). Inspirace se čerpala pochopitelně i z cestopisů do exotických krajů – kromě Humboldta to byl např. Narvalův či Lamartinův cestopis z putování po Orientu atd.

Do hor díky romantismu zamířila řada turistů z měst. Když se ve 40. letech 19. století vydal malíř Josef Mánes se svou sestrou Amálií do Krkonoš, měl jejich otec Antonín vážné obavy před jejich záhubou v „tak dobrodružném kraji“. Na obrázku malba Josefa Mánese "Krkonošská bouda" (1851).
Do hor díky romantismu zamířila řada turistů z měst. Když se ve 40. letech 19. století vydal malíř Josef Mánes se svou sestrou Amálií do Krkonoš, měl jejich otec Antonín vážné obavy před jejich záhubou v „tak dobrodružném kraji“. Na obrázku malba Josefa Mánese "Krkonošská bouda" (1851).
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Repro z knihy J. Sůvy a M. Klouda Obrazy mé krajiny. Hradec Králové, Kruh 1984

V českých zemích, poněkud opožděně třeba ve srovnání s Británií, „turistický“ trend započal právě na konci 18., resp. počátku 19. století v intelektuálních vrstvách německého etnika českého pohraničí, což bylo způsobeno i relativní nedotčeností přírody v pohraničních horách. Změny šly relativně rychle. Ještě Haenkeho přírodovědná výprava z roku 1786 přitom popisuje Krkonoše jako neprostupnou a nebezpečnou divočinu. Místa, kam dnes míří rodinné výlety, byla tehdy objektem zájmu skutečné vědecké expedice referující o svém pronikání do těchto hor asi jako do pralesů Bornea. V první polovině století jsou zde přitom již budovány první boudy, stále jsou to ale hory nebezpečné. Když sem ve 40. letech 19. století vyrazil malíř Josef Mánes se svou sestrou Amálií, má jejich otec Antonín vážné obavy před jejich záhubou v „tak dobrodružném kraji“.

Od německého obyvatelstva pak okouzlení přírodou přejímá i české obyvatelstvo. Vzorem pro české romantické výletníky jsou zde i velcí němečtí intelektuálové a umělci – po české krajině putují Goethe, Humboldt, Tieck i Friedrich (z Angličanů dokonce sám jejich nejvýznamnější malíř William Turner). Pěší putování po krajině se stává téměř význačným rysem romantického umělce – vzpomeňme na našeho Máchu, který dokázal urazit v jednom dni i šedesát kilometrů (z Václavského náměstí v Praze na Bezděz) a pouštěl se do dlouhých souvislých cest jako třeba Praha–Sněžka.

Řada ohnisek turismu vzniká nejen v pohraničních horách, ale např. i v Českém středohoří, oblíbeném cíli výletů lázeňských hostů z Teplic a Bíliny. Vývoj postupuje rychle, např. roku 1808 vystupuje na Milešovku ročně už 6 000 lidí! V roce 1810 sem vystupuje Goethe, ve 20. letech 19. století zde vzniká přístřešek a hostinec a brzy si již místní lidé přivydělávají vozením (je dokonce úředně uznaný horský vůdce po Milešovce), ba dokonce nošením zámožných měšťanů na vrchol, z kterého je v této době ještě téměř kruhový rozhled (tak vysoko hodnocený Humboldtem). Proslulost Milešovky roste, např. mezi lety 1819–1839 sem téměř každoročně vystupuje pruský král Friedrich Wilhelm III., výhledem je kromě jiných nadšen krátce před svou smrtí i K. H. Mácha. Ve 40. letech 19. století zde byla vybudována čtyřmetrová rozhledna a postupně přibývají další atrakce, dnes naštěstí již odváté časem, od dalších budov či květinových záhonů až po taneční parket (!) (kterým byl opatřen prý i protilehlý vrch Ostrý.)

Masová záležitost

Jak je vidět, již tehdy tedy vzniká dodnes problematický a přitom neustále se opakující fenomén: ti, kteří chtějí spatřit přírodní krásy, si nejdříve zvětšují pohodlí a potěšení budováním cest, kiosků, bud, hostinců a rozhleden a dalších atrakcí podél cesty. Po nějakém čase zjistí, že zde již z původní přírody mnoho nezbývá a vrhnou se na další kus krajiny. Bylo by samozřejmě naivní chtít po české krajině „divočinu“ a hospoda či rozhledna na cestě jistě potěší, ale zatímco ve Středohoří zbylo z minulé turistické horečky již málo, v řadě jiných míst se tento trend zjevně vymkl z rukou. Krkonoše či Jizerské hory jsou dnes doslova zavalené rekreačními zařízeními nejrůznějšího typu. Smutným případem jsou také „pohrobci“ romantického toužení po divočině z řad stárnoucích trampů (nic proti původním podobám hnutí, naopak), kteří postupným budováním osad proměnili např. Posázaví v souvislou chatovou kolonii.

Turistika se tedy stává masovou záležitostí a krajina je postupně protkávána sítí turistických značek, které vedou turisty k zajímavostem přírodního i uměleckého estetična (výjimečně kvalitní dnešní značení v ČR je prý vynálezem litoměřického – tedy velmi pravděpodobně německého – turistického spolku). Těsnou spojitost romantiky s turistikou si dobře uvědomíme s rozšířením tohoto fenoménu. Tato činnost je provozována v masovém měřítku prakticky pouze v zemích, kam zasáhla německá romantika, silně na přírodu orientovaná – tedy německé a rakouské země, Čechy a Polsko (anglosaské země jen částečně). Zkuste jít přes Itálii po turistických značkách, nebo vysvětlovat Italovi, co je to spát ve spacáku pod širákem, nebo se pustit pěšky napříč Británií. A obávám se, že ve Francii, mimo hory, to není lepší, a to přes to, že turistické značení se v této zemi, např. v lese Fontainebleau u Paříže, objevuje již ve 30. letech 19. století. V praktickém rozměru je za tím ovšem i odlišná průchodnost krajiny – ve střední Evropě stále není naštěstí možné oplotit si svůj kus lesa, bažiny či louky.

Turistika postupně mění své naladění, stává se více organizovanou, a ve velehorách se stále více pěstuje vysokohorská turistika a horolezectví, postupně více orientované na výkon. Od 60. let 19. století pak začínají vznikat i první turistické organizace, nejstarší z vysokohorských je Alpine Club založený v Londýně roku 1857, který se stal vzorem dalších Alpenvereinů – klubů pěstujících alpskou turistiku a horolezectví. Dalo by se říci, že se zde prolínají romantické tendence adorující divokou přírodu a pohyb v ní s určitou atletickou, výkonnostní a dobrodružnou tendencí.

Pěší turistika i ochrana přírody se rozvíjely pod mohutným vlivem romantismu. Robert Krumer, "Dva poutníci" (v kraji Labských pískovců).
Pěší turistika i ochrana přírody se rozvíjely pod mohutným vlivem romantismu. Robert Krumer, "Dva poutníci" (v kraji Labských pískovců).
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Repro z knihy K.-L. Hocha Caspar David Friedrich in der Sächsischen Schweiz. Dresden, Verlag der Kunst 1995

U nás je Klub českých turistů založen až roku 1888, ale roku 1862 založený Sokol má za cíl nejen tělovýchovnou činnost, ale výslovně i turistickou, která je také příznačně zahájena výstupem na Říp téhož roku. Ostatně Miroslav Tyrš, který se na založení Sokola podílel, byl profesí vysokoškolský učitel dějin umění a estetiky. Nezapomínejme však, že takovéto výlety do lesů i hor za jejich krásami (či později výkonem) byly i u nás téměř výhradně městskou záležitostí. Pěkně ilustruje odmítavý postoj ke krásám přírody ze strany vesničanů ještě na konci 19. století Karel Klostermann, který šumavské hajné vkládá do úst tuto promluvu k mladému adjunktovi: „Nu, jakpak se líbilo mladému pánovi? Špatně, špatně, není-li pravda? Není divu. U nás je krajina ošklivá, samý les, samý vrch – to je v kraji českém jinaká krása! Všechno pěkně rovno, všude pole, všude čisto.“ A tento tradiční postoj přetrval u venkovského obyvatelstva hluboko do 20. století.

První pokusy o ochranu

Druhým fenoménem, který je těsně spojen s romantickým postojem k přírodě, je počátek uvědomělé a cílevědomé ochrany přírody a vůbec „environmentálního“ myšlení. Romantici milující přírodu si začínali postupně uvědomovat potřebu ochrany zvláště hodnotných úseků volné, divoké nebo alespoň málo zasažené či jinak krásné přírody.

Příroda pro ně nebyla nebyla pouze abstrakcí, ale též konkrétními lesy a horami, které na ně hluboce citově a esteticky působily (nešlo jim o nějakou ochranu biodiverzity apod.), a často neváhali i osobně zasáhnout ve prospěch její určité části. Např. C. D. Friedrich si kupuje kus půdy, aby zabránil vykácení vrb, William Wordsworth dělá totéž ve snaze zabránit ničení krajiny železnicí.

Nejednalo se však pouze o jednorázové akce umělců, ale i proměnu v myšlení samotné přírodní vědy a přírodovědců. Jedním z inspirátorů „environmentálního“ myšlení (pojem ekologie zavedl až biolog Ernst Haeckel a označuje obor přírodních věd zabývající se společenstvy) byl právě Alexandr von Humboldt, který se zamýšlel například nad potřebou ochrany tropických pralesů před kácením. A také již zmiňovaný termín přírodní památka? jím poprvé použitý naznačoval nový postoj k přírodě, jehož vzorem je dosavadní vztah ke kulturní památce či umělým objektům (stejně jako tomu bylo v případě posunu obdivu ruiny – hory).

Tropické pralesy s jejich velikány sice v Evropě nebyly, ale zbytky pralesů našeho pásma či alespoň to, co se za ně mohlo v estetickém pohledu pokládat, zde byly a staly se předmětem první ochrany. Však také již r. 1815 píše publicista a básník Ernst Moritz Arndt (1796-1860), jeden z otců „environmentálního“ myšlení článek O ochraně lesů a péči o ně, kde vystupuje proti devastaci lesů.

Památka na "panenský" stav

Již dříve se pochopitelně chránily úseky lesa z různých užitkových důvodů, jako je např. výskyt vzácné lovné zvěře nebo zcela prozaické místo zdroje šišek pro novou výsadbu. Najednou se ale objevuje snaha chránit kusy pralesů či lesů, jako by to byla prastará historická památka. Ovšem památka ne na člověka a jeho činnost, ale na „panenský“ stav přírody. Centrum tohoto zakládání rezervací je zejména střední Evropa, s jednou výjimkou ve Finsku, kde se ovšem se značnou pravděpodobností jednalo o vliv německé vědy. Čechy se pak mohou pochlubit jednou z vůbec prvních takových rezervací – Žofínským pralesem u Nových Hradů, založeným spolu s nedalekou Hojnou Vodou r. 1838 naturfilosofem, matematikem hrabětem Jiřím Augustem Buquoyem. Ocitujme si zde kousek ze zakládací listiny, kde je motivace založení zcela zřejmá. Hrabě Buquoy zde po návratu z terénu píše: „Našel jsem…prales, vzbuzující obdiv a úctu svým stavem. Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovati zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku pravých přátel přírody, vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení…“ Bohužel již následovník tohoto osvíceného šlechtice-naturfilosofa v touze po zisku zmenšil území ochrany a dovolil i další zásahy. Ještě štěstí, že se k přísné ochraně již opět zvětšeného území přistoupilo v 80. tých letech 19. století znovu.

Myšlenky o ochraně přírody pak nacházely své pokračovatele i během druhé půlky století, často byly ovšem zabarveny romantickým přístupem s doplněním novějších společenských představ i vědeckých trendů. Charakteristické bylo zejména spojení s národnostními a vlasteneckými idejemi. Hlavním představitelem takových idejí by zde byl Arndtův žák Wilhelm Heinrich Riehl, spisovatel, žurnalista a kulturní historik, který v letech 1851-1869 vydal své Přírodní historie německého lidu, kde se zastával především rolníka, ale stejně tak spojoval německý charakter s lesy. Zatímco pro Angličany a Francouze byly prý formující „ochočené“ parky a pole, pro Němce divočina německých lesů. Ochrana lesů se stala přímo prototypem ochrany (stejně jako se lesní území stává prototypem krásné krajiny), jak o tom i svědčí další zakládané rezervace, nyní často již i podepřené vědeckými motivy. Příkladem zde budiž naše druhá rezervace, Boubínský prales na schwarzenberských panstvích v roce 1858. Ze zakládací listiny vidíme, že motivy jsou zde již více přírodovědecké (sledování samovolných přírodních procesů v lese), ale stejně tak tu až překvapivě zaznívají i formulace, kdy na některých místech je téměř vzývána „matka příroda“ a její harmonizující či ničící síly.

Pěší putování po krajině se stalo téměř význačným rysem romantického umělce – příkladem může být Karel Hynek Mácha, který dokázal urazit v jednom dni i šedesát kilometrů z Václavského náměstí v Praze na Bezděz. Na obrázku Máchova kresba "Bezdězu od jihovýchodu".
Pěší putování po krajině se stalo téměř význačným rysem romantického umělce – příkladem může být Karel Hynek Mácha, který dokázal urazit v jednom dni i šedesát kilometrů z Václavského náměstí v Praze na Bezděz. Na obrázku Máchova kresba "Bezdězu od jihovýchodu".
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Repro z katalogu Jiřího Zemánka Od země přes kopec do nebe..., Arbor Vitae, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích a Galerie Klatovy/Klenová 2005

Je možné se domnívat, že „environmentální“ myšlení je různě silné u různých evropských národů, a je věcí víceméně „germánskou“, alespoň co do jazykové oblasti či kulturního okruhu – tedy záležitostí především německou, rakouskou, skandinávskou a anglo(-americkou), ale i českou, protože v našem prostoru germánská kultura dominovala, jakkoli je náš jazyk slovanský. U románských národů je tato tradice slabší, a je to i tím, že zde romantika nebyla přírodě tak nakloněná, nebyla na ni tak zaměřena. Navíc této péči o přírodu a snaze po jejím zachování rozhodně nepomohla v některých románských zemích Německem vnucená legislativa za Třetí říše, nakloněná třeba ochraně zvířat či lesů.

Závěr a shrnutí

Romantismus sice navázal ve svém specifickém vztahu k přírodě na předchozí vývoj v průběhu 18. století, nicméně představoval jisté vyvrcholení i zcela nepřehlédnutelnou formativní etapu. Navázal na obdiv k přírodě divoké a volné, iniciovaný především britskými mysliteli a Rousseauem, ale dovedl mnohem dále pojetí přírody jako zhmotnění duchovního principu, stejně jako důraz na prožívané emoce i na symboličnost přírodních objektů a dějů. Oproti předchozí etapě, ovlivněné klasicizujícími představami o harmonické přírodě, akcentoval i temné stránky přírody. Romantičtí myslitelé i umělci byli schopni přistupovat k přírodě jako uměleckému dílu a zkoumali ji obdobně jako umělecká kritika.

Kromě množství dědictví dodnes čtených či vnímaných děl (připomeňme Máchu jako nejzásadnějšího českého básníka) nám romantici zanechali spoustu specifických typů vztahů k přírodě a krajině. Rozšířili již od 18. století se formující turistiku a s ní i řadu fenoménů ovlivňujících krajinu od turistických značených cest po ubytovny turistů či rozhledny. Především ochrana přírody vděčí za své kořeny romantickému postoji k přírodě – a dodnes je to z řady „ochranářských“ časopisů dobře patrné (v ČR asi nejvíce z časopisu Veronica).

Na romantiky navázala celá řada „postromantických“ či pozdně romantických myslitelů, kteří dále formovali náš vztah k přírodě. Jmenujme alespoň autora monumentálního díla opěvujícího a současně analyticky popisujícího přírodní krásy Johna Ruskina (zejm. jeho Moderní malíři I.-V.), ale i dnes všeobecně známého Henryho Davida Thoreaua. Dodnes čerpáme z idejí, které romantici vnesli do euroatlantické kultury a není náhodou, že někteří autoři vlastně považují romantismus za etapu, která v různých podobách či s různou silou trvá dodnes.


reklama

 
Další informace |
První část článku Romantismus a příroda najdete tady.

Tento text je rozšířenou verzí kapitoly o romantismu z knihy Karel Stibral: Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán 2005, která byla výstupem projektu GA ČR č. 408/01/D128, v rozšířené verzi je také výstupem projektu GAČR č. 401/09/0508.

Tento text byl poskytnut jako jeden ze studijních materiálů pro potřeby projektu CZ.1.07/1.1.00/08.0083 Kulturně historické dědictví jako východisko pro rozvoj znalostí, schopností a dovedností žáků ve vzdělávání pro udržitelný rozvoj místních komunit, který byl podpořen ke dni 1. listopadu 2009 v Operačním programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, v rámci priority 7.1 Počáteční vzdělávání a v rámci oblasti podpory 7.1.1 Zvyšování kvality ve vzdělávání z fondů Evropské unie a státního rozpočtu České republiky.


Podpora projektu kulturní a historické dědictví
foto - Stibral Karel
Karel Stibral
Estetik a kulturní historik. Zabývá se vzájemnými vztahy kultury a přírody, především historií estetického a uměleckého postoje ke krajině, vztahem přírodních věd a umění a dějinami ochrany přírody. Je vedoucím Katedry environmentálních studií FSS MU v Brně.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

 
reklama


Blíž přírodě

Pražská EVVOluce

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist