František Marčík: Klimatické odpustky aneb Jak spolehlivě smazat vlastní uhlíkovou stopu?

Uhlíková stopa - množství skleníkových plynů, které vzniknou například během výroby konkrétního výrobku, jedné jízdy autem či jednoho života. Takřka vše v moderní době, která se zrodila spolu s rozmachem spotřeby fosilních paliv, lze přepočítat také na jednotky uhlíku, které se kvůli tomu vypustí do atmosféry. Touto závislosti si ovšem také řežeme pod sebou větev. Existují však způsoby, jak uhlík vracet zpět tam, kam patří, myslíme-li to s budoucností lidstva na Zemi vážně a nebereme-li vědu na lehkou váhu. Jaký je výchozí stav? A které cesty to jsou?

Výchozí situace je jasná. I kdybychom v současnosti jako zástupci společností, států, firem, měst, organizací či jako jednotlivci činili všechna rozhodnutí v souladu s klimatickými cíli, bylo by poměrně složité zastavit růst globálních teplot na hodnotě 1,5 °C oteplení. Dokonce i cíl 2 °C, který představuje horní bezpečnou (i když pro řadu míst na Zemi likvidační) hranici, se jeví jako nesnadno dosažitelný. Současná celosvětová emisní trajektorie míří k oteplení minimálně o 3 °C, při níž by se život na mnoha místech planety dramaticky a nezřídka drasticky proměnil.

Jasná je také hlavní příčina současné celosvětové změny podnebí. Jsou jí fyzikální vlastnosti skleníkových plynů a jejich rostoucí koncentrace v atmosféře, za níž zcela prokazatelně stojí lidská činnost. (Přírodní vlivy na nynější globální klimatickou změnu jsou opačné, oteplování poněkud zpomalují. Krátkodobě a výrazně se tak projevují největší sopečné výbuchy, slabě a dlouhodobě pokles tzv. solární aktivity, která ovlivňuje úhrn záření Slunce.) Objem skleníkových plynů - zejména CO2 a metanu - v atmosféře roste především proto, že lidstvo od počátku průmyslové revoluce spaluje čím dál více ropy, uhlí, zemního plynu či uhlík uvolňuje během intenzivní zemědělské, lesnické a průmyslové výroby. Rostoucí množství skleníkových plynů v atmosféře znamená, že na základě fyzikálního jevu zvaného skleníkový efekt se zvyšují průměrné teploty, včetně teploty moří a hloubek oceánů. Je to proto, že celková radiační bilance Země, tedy rozdíl energie přijímané ze Slunce a energie, kterou Země vyzáří zpět do vesmíru, je již desítky let výrazně kladná. Už od poloviny 80. let činí téměř 1 watt na metr čtvereční zemského povrchu. Dnes už 3 watty.

Více než 90 procent světové produkce energie stále zajišťují fosilní zdroje. Těmi hlavními jsou ropa a uhlí. Ročně do atmosféry vypustíme skoro 40 miliard tun oxidu uhličitého. Dobrou zprávou je, že globální produkce emisí skleníkových plynů v roce 2019 stagnovala. Tou špatnou, že koncentrace skleníkových plynů v ovzduší rostly nezmenšeným tempem.

Tento velmi nepříznivý trend s největší pravděpodobností nezlomí ani současný propad emisí způsobený koronavirovou pandemií a světovou ekonomickou recesí. Musíme se snažit o to, abychom se vyvarovali vyššího oteplení než je jeden a půl stupně od počátku průmyslové revoluce a půl stupně od dnešní, již o jeden stupeň vyšší teploty. Záleží na tom totiž nejen naše budoucnost, ale zejména našich dětí a dětí našich dětí. Svět stojí na prahu nové a dost možná zatím největší ekonomické krize 21. století. Výrazné propady v prodeji aut či produkce emisí doprovázená výrazným zlepšením kvality a stavu znečištění ovzduší vede některé hlasy k tomu, že současnou situaci zlehčují či vnímají jako pozitivní vývoj z hlediska dopadů na životní prostředí. Je to ale pohled krátkozraký. Čekají nás těžké časy významného utahování opasků, rozpočtových škrtů na všech úrovních. Této situace řada těch, kteří za časů ekonomické prosperity podceňovali závažnost klimatické krize či přímo vystupovali proti snahám o snižování emisí v oblasti energetiky či dopravy, bude chtít využít k útoku na čisté technologie a Zelenou dohodu pro Evropu. Přitom ekonomickou a klimatickou krizi je nutné a ekonomicky prozíravé řešit dohromady, nikoliv je stavět proti sobě. Nízkouhlíkové technologie jsou rok od roku levnější a můžou být naopak důležitou součástí ekonomického restartu a oživení pracovních míst a nového typu ekonomické prosperity, která bude zároveň založena na ekologicky šetrných opatřeních.

Snahy o snižování vlastní uhlíkové stopy se v odborné hantýrce označují nesrozumitelným pojmem “offsetting”. Snahy o cílené ovlivnění klimatu ve snaze zpomalit a zastavit tempo růstu globálních teplot, spadají do tzv. geoinženýringu, tedy technických řešení, kterými se lidstvo pokouší změnit zatím pro člověka silně nepříznivou energetickou bilanci mezi slunečním příkonem a zmenšeným (kvůli rostoucí koncentraci skleníkových plynů) množstvím dlouhovlnného záření, které odchází zpět do vesmíru.

Existují v principu dva možné “offsetové” způsoby, jak můžeme zmírnit budoucí rozsah změny klimatu. Za prvé máme možnost CO2 ve velkých objemech jímat a ukládat tam, kde nebude na obtíž, za druhé se můžeme pokusit o snížení celkového množství slunečního záření dopadajícího na zemský povrch. Obě možnosti znějí poněkud nadpozemsky jako ze žánru science fiction. To samo o sobě napovídá, v jak velkém průšvihu se ocitáme, jak zúžené pole možností se nám naskýtá a o jak závažný problém tím pádem jde.

Od těch hodně ztřeštěných (například rozprašování aerosolů do ovzduší) po řadu reálných a užitečných, které dávají také ekonomický smysl. Svoji budoucnost mají určitě různé postupy na zachycování uhlíku. Konkrétně se jedná zejména o tyto možné způsoby zachytávání CO2.

- aforestace, reforestace a obnova lesa s cílem větších uhlíkových záchytů,
- biouhel/terra preta čili ukládání uhlíku do půdy,
- oceánická aforestace řasami a hnojení oceánů (například přidáváním železa do oceánů),
- uhlíkově šetrné stavebnictví,
- CCS a sekvestrace - technologie na přímé zachycování CO2 ze vzduchu, ideálně sloužící zároveň jako průmyslová komponenta pro výrobu syntetických uhlovodíků pomocí elektřiny z obnovitelných zdrojů,
- nepřímé offsetování.

Žádná z těchto technik sama o sobě není dostačující k tomu, aby zvrátila současné pro lidstvo i řadu ekosystémů a biotopů nepříznivé trendy změn podnebí. Abychom dokázali zamezit změně, která významným způsobem zvrátí podmínky příhodné života na Zemi , budeme potřebovat ne jedno, ale sérii různých efektivních a škálovatelných řešení a přístupů. Tedy takových technologických či jiných opatření, jež znatelným (a optimálně také dobře měřitelným) způsobem přispějí ke snížení koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a jež bude možné šířit dále v prostoru a čase (tzv. škálovat). Existují už dnes takové technologie, iniciativy a projekty? V následujícím přehledu, který zajisté není vyčerpávající, si ukážeme některé z nich.

Ukládání CO2, offsetting a přímá sekvestrace CO2 (CCS)

K předním světovým průkopníkům technologií, které se věnují takzvanému zachycování uhlíku a jeho ukládání (sekvestraci), ve zkratce CCS (carbon capture & storage), patří švýcarská firma Climeworks. Společnost investuje do několika pilotních projektů na přímé zachycování CO2 z atmosféry a jeho využívání v průmyslové výrobě i službách. Climeworks doslova vytváří uhlíkovou ekonomiku.

Climeworks provozuje tři typy zařízení, v nichž každé používá zachyceného CO2 k výrobě uhlíkově neutrálních produktů. První z nich je využívání CO2 k vyhřívání skleníků místních pěstitelů zeleniny a květin. Druhým je výroba vodíku a uhlíkově neutrálních syntetických uhlovodíků (syngas, metan, kerosin, atp.) pomocí elektrolýzy vody poháněná elektřinou z obnovitelných zdrojů. Třetí, z hlediska ukládání uhlíku nejzajímavější technologií, jsou zařízení na přímé ukládání (sekvestraci) oxidu uhličitého.

Sekvestrační zařízení Climeworks zachycuje pomocí lapačů poháněných elektřinou z geotermální energie CO₂ přímo ze vzduchu. Takto zachyceným plynem se pod vysokým tlakem sytí mořská voda, která se následně vtlačí jeden kilometr hluboko pod zemský povrch do čedičového podloží, kde buď nasycená voda zůstává anebo pozvolna během několika let trvající reakce reaguje s okolím a výsledným produktem je vápencový typ horniny. Výhodou tohoto typu ukládání uhlíku je, že zpětné uvolnění CO2 do atmosféry je de facto vyloučené, umístění do geologického podloží je prakticky trvalé a navíc bezpečné. Zástupci firmy tento proces přirovnávají k navracení fosilních paliv zpět do země.

Geologické podloží na Islandu skýtá pro tento typ jímání příhodné podmínky, a to i díky velkému potenciálu geotermální energie. Na světě je ještě několik lokalit s obdobnými geologickými vlastnostmi a úložným potenciálem, například islandský Rift System s úložnou kapacitou až 50 milionů tun CO2 ročně či lokality v severní Americe, na Blízkém Východě a v Číně. Podle dostupných studií je celková teoretická kapacita všech podobných lokalit po celém světě 100-250 bilionů (sic!) tun CO₂, tedy násobně vyšší množství, než jaké zatím lidstvo vypustilo do atmosféry.

Na islandském zařízení, které je součástí geotermální elektrárny v Hellisheidi, spolupracuje Climeworks s konsorciem CarbFix, za nímž stojí islandská energetická firma Reykjavik Energy. Projekt byl podpořen evropským grantem pro vědu a výzkum Horizon 2020. V současnosti oba subjekty pracují na škálování, tedy na navýšení kapacity zařízení na Islandu. Společnost si totiž neklade malé ambice, do roku 2050 by svými zařízeními chtěla zachytávat 1 % světové produkce emisí CO2. Tedy množství, které se svým objemem rovná objemu 750 tisíců lodních kontejnerů, které během dvou týdnů proplují přístavištěm v čínské Šanghaji. Není proto příliš překvapivé, že jedno ze zařízení nedávno poctila svou návštěvou a dosahem na sociálních sítích Greta Thunberg, která za jiných okolností většinou navštěvuje školu, stávkovací plácek a konference OSN a EU.

Když se rozhodnete využít služeb Climeworks, obdržíte certifikát, že dané množství CO2 bylo uloženo jen díky vašemu příspěvku. Vtip celého řešení spočívá v tom, že zařízení běží celou dobu a ukládají CO2 a slouží také velký firmám k tomu, aby snižovalyo uhlíkovou stopu své činnosti. V obecné rovině ale Climeworks usiluje o to získat co největší množství drobných dárců a zákazníků a díky tomu dokázat, že technologie má do budoucna šanci na rozšíření. Uložení jednoho kila CO2 vychází u Climeworks na 25 korun, ve věrnostním programu na 20. Čili při letecké cestě, během níž na vás jako pasažéra vyjde například 200 kg CO2, byste za klimaodpustek zaplatili bratru 6 tisíc korun. Za svou roční uhlíkovou stopu by průměrný Čech s přibližně 12 tunami CO2 zaplatil 240 tisíc korun. Projekt je to zatím zatím vpravdě švýcarský: za odpovídající kvalitu a spolehlivost zaplatíte také odpovídající cenu.

Půda jako skladiště uhlíku

Může se to zdát překvapivé, ale velkým zásobníkem uhlíku se může stát zemina. Půda obsahuje dva až třikrát více uhlíku než atmosféra. Rostliny během fotosyntézy spotřebují přibližně jednu třetinu oxidu uhličitého, který vzniká pálením uhlí, ropy a zemního plynu. Většinu ukládají do tkání nad zemským povrchem (zejména dřeva-celulózy) a přibližně 10-15 % do půdy. Uhlík je totiž jedním z klíčových prvků ovlivňujících úrodnost půdy. Spolu s dalšími prvky, zejména dusíkem, draslíkem a fosforem, a bakteriemi a půdními organismy vytváří organickou hmotu a je životně důležitým pro růst rostlin, schopnost půdy zadržet vodu a odolávat erozi.

Pokud by se nám prostřednictvím šetrnějších a inteligentnějších způsobů hospodaření podařilo každý rok světové půdy obohatit uhlíkem o pouhá promile toho, kolik ho dnes obsahuje, rovnalo by se toto množství emisím o objemu všech států EU, tedy přibližně třem až čtyřem miliardám tun oxidu uhličitého. Zároveň by se tím půdy zúrodnily a ozdravily tak, že by se celosvětově zvýšil jejich výnos. Zároveň by se tím půdy zúrodnily a ozdravily tak, že by se celosvětově zvýšil výnos. Vlivem intenzivního zemědělství, průmyslové výroby a urbanizace jedna třetina světové půdy podléhá erozi. Lidská činnost si vzala svou daň. Lidstvo vlivem svého hospodaření s půdou uvolnili do atmosféry přibližně 133 miliard tun uhlíku, respektive 500 miliard tun C02.

Sázení stromů a ochrana ekosystémů

Tím historicky nejrozšířenějším a nejosvědčenějším způsobem ukládání emisí uhlíku je přímá výsadba stromů. Projektů, které se zaměřují na výsadbu stromů, existuje nespočet. V Česku jsou nejznámější iniciativy Sázíme budoucnost Nadace partnerství s cílem vysadit 10 milionů stromů, Milion ovocných stromů pro krajinu, za níž stojí Vít Hrdoušek a místní akční skupiny Jihomoravského kraje či přímo offsetový program organizace CI2 “Snižujeme CO2”. Důležitým rozměrem sázecích opatření na ukládání uhlíku je takzvaná adicionalita, jinými slovy zásada, že se za vynaložené prostředky vznikne opatření, které uloží určité množství uhlíku, který by jinak zůstal v atmosféře.

Pro samotnou výsadbu je klíčová následná péče a budoucnost vypěstovaného dřeva. Jinými slovy je třeba zajistit, že stromy po výsadbě neuschnou a dožijí se dospělosti a že dřevo neskončí v krbu či kamnech. Následná péče znamená především vydatnou a pravidelnou zálivku v suchých měsících či na extrémních stanovištích a ochranu proti okusu a jinému mechanickému poškození. Ze světa jsou známy případy plošných uschnutí rozsáhlých výsadeb, podobné situace v menším známe i z české krajiny a měst. S postupující změnou klimatu, která zejména v prostředí větších měst vytváří vlivem městského tepelného ostrova a nedostatečných dešťových srážek často extrémní podmínky, vhodné spíše pro nepůvodní, odolnější druhy. Případy uschlých výsadeb nejsou známé jen z českých měst, ale také ze zahraničí. Se zajištěním toho, že stromy na konci svého života neskončí jako palivové dříví, ale jako úložiště uhlíku, už je to podstatně složitější, protože žádný s offsetových programů z pochopitelných důvodů nemůže garantovat, co bude za desítky let.

Dalším úskalím výsadbových programů je skutečnost, že stromy sice skutečně funkčně jímají oxid uhličitý, ale v porovnání s jinými možnostmi o poznání méně. Například nejrychleji rostoucí bambusy mají úložný potenciál 10 tun CO2 na hektar za rok, ale to jen za předpokladu, že ideálně porostou celý rok, potom se sklidí a veškerý v nich uložený uhlík bude zafixován a uložen. I když rychle rostoucí nepůvodní jehličnany mohou ukládat uhlík rychleji než pomalu rostoucí listnáče, tento uhlík se opět uvolní, pokud se strom pokácí a dřevo z něj spálí či využiji ve výrobcích s krátkou životností (typicky papírové obaly, palety a ploty).

Ochrana přirozených ekosystémů

Proto při sázce na stromy dává větší smysl chránit přirozené ekosystémy, které kromě cenného přírodního bohatství představují často také přirozené depozity uhlíku. Podle Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) přibližně 20 % produkce světových emisí připadá na vrub změně využívání půdy a jejího využívání, typicky se jedná o vykácení a vyklučení pralesa za účelem pěstování zemědělských plodin, likvidaci mokřadů a rašelinišť.

Vědci nedávno identifikovali několik nenahraditelných přirozených úložišť uhlíku, které, má-li lidstvo ve snaze zastavit oteplující křivku na bezpečné úrovni uspět, musí zůstat víceméně nedotčené. Tento seznam představuje svého druhu mapu přírodních “uhlíkových pokladů”. Takovými ekosystémy, které vážou obrovské množství uhlíku a které kvůli velmi zdlouhavému procesu znovuobnovení vyžadují důkladnou ochranu, jsou pralesy, rašeliniště a mangrovy.

Právě ochranou prvního zmíněné nenahraditelného systému se zabývá organizace Koalice pro národy z deštných pralesů (Coalition for Rainforest Nations), která je jedinečná v tom, že se jedná o mezivládní organizaci sdružující více než 50 národů deštného pralesa po celém světě, od Ekvádoru po Bangladéš až po Fidži. Koalici založil v roce 2005 premiér Papuy Nové Guiney Michael Somare a od té doby přímo spolupracuje s vládami a zástupci jednotlivých na ochraně jejich deštných pralesů.

Hlavním tématem koalice je mechanismus snižování emisí z odlesňování a degradace lesů (REDD+). Těžba vzácných ekosystémů a biotopů, zejména přirozených lesů a mokřadů, totiž tvoří významný podíl na produkci světových emisí skleníkových plynů. Mechanismus REDD+ mimo jiné zajišťuje, že rozvojové země dostanou od mezinárodního společenství a bohatých ekonomik zaplaceno za to, že brání odlesňování a devastaci vzácných biotopů a chrání přírodně cenná území. Mechanismus tvoří důležitou součást Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a je jedním z klíčových bodů článku 5 Pařížské klimatické dohody z roku 2015.

V Česku s obdobným posláním vznikla kampaň Místo pro přírodu Českého svazu ochránců přírody, která ve veřejných sbírkách vybírá od veřejnosti prostředky na výkup přírodně cenných lokalit a následný vznik a údržbu pozemkových spolků. Jedním z nejznámějších projektů v rámci této kampaně je výkup fragmentu bělokarpatského jedlobukového pralesa Sčúrnica nedaleko Valašských Klobouk iniciovaný místní pobočkou ČSOP Kosenka. Na Slovensku se na výkup přírodně cenných původních lesů zaměřuje Lesoochranárské zoskupenie Vlk v rámci kampaně Kúp si svoj strom. Ještě jiný přístup zvolil Čmelák - Společnost přátel přírody, který se nedaleko Ještědu rozhodl založit Nový prales, tedy pomoci přírodě k přetvoření původně konvenční lesohospodářské jednověké smrkové monokultury na prales bez hospodářského určení.

Dopady změny klimatu na biosekvestraci

Podmínky pro biosekvestraci budou se stupňujícími se dopady změny klimatu obtížnější. Mimo jiné proto, že bude ubývat hmyzu. S teplejší atmosférou se zvýší množství vodní páry v atmosféře, zejména v rovníkových oblastech. Ale ta nebude distribuována rovnoměrně. Vzroste také počet a intenzita extrémních událostí: požárů, such, povodní, horkých vln, cyklonů a podobně. Rostoucí teploty i koncentrace CO2 v atmosféře zmenší schopnost rostlin jímat dusík, což je klíčový prvek pro jejich růst. To následně sníží schopnost lesních porostů absorbovat uhlík. Experimenty s pěstováním rostlin v laboratorních podmínkách dokazují, že u rostlin vystaveným vyšším koncentracím CO2 se zmenšuje plocha i tloušťka listů, což je další důvod, proč se snižuje jejich schopnost jímat uhlík. V neposlední řadě v mnoha oblastech celého světa budou častější a intenzivnější sucha a vyšší teploty, následkem čehož budou přibývat také lesní požáry náročné na hašení. Také nižší vlhkost půdy spojená s častějším výskytem meteorologicky extrémních událostí negativně ovlivní schopnost rostlin jímat uhlík.

Čekají nás náročné, v mnohém překvapivé a ztížené časy, v nichž budeme muset velkoobjemově ukládat uhlík všude tam, kde to nebude na škodu. Tím nejzaručenějším způsobem bude sázka na prozíravé a šetrné lesnictví a šetrná práce s půdou. Sázet na tyto staré recepty ale stačit nebude, budeme muset spoléhat také na moderní technologie využívající CO2 v průmyslové výrobě. Tak jako tak není s ohledem na množství a velikost změny, které jsou v běhu, zdaleka jisté, že se nám i přes intenzivní snahy podaří zabránit změnám nevratným. Současná koncentrace CO2 se v atmosféře pravděpodobně nevyskytovala minimálně 3 miliony let a tempo, jakým vypouštíme do atmosféry emise CO2 je 9-10krát rychlejší, než jakým rostly emise skleníkových plynů během paleocénsko-eocénského teplotního maxima (PETM) - globálního oteplení před 56 miliony let, kdy prošel svět etapou extrémního oteplení (o 5-8 stupňů).

Dřevo jako sklad uhlíku

Druhým přístupem, který umožňuje zajistit, že vypěstované dřevo neposlouží jako palivo, je jeho využívání ve stavebnictví. Dalším možným způsobem, jak jímat a ukládat uhlík, jsou dlouhodobě konzervované rostlinné a organické materiály, u nichž nedochází k rychlému rozkladu. Jinými slovy využívání znalosti fotosyntézy a uhlíkového cyklu.

Vědci z Postupimského institutu pro studium dopadů změny klimatu a Univerzity v Yale zveřejnili studii, v níž zkoumají, jaké možnosti v tomto ohledu skýtá využívání dřeva (coby úložiště uhlíku) ve stavebnictví. Tým amerických a německých vědců hledal odpověď na otázku, kolik uhlíku by dokázalo ukládalo stavitelství. Ve studii zveřejněné v Nature Sustainability představili čtyři scénáře vývoje následujících třiceti let. Výchozí je scénář vše při starém, kdy současný podíl dřevostaveb na celkové výstavbě tvoří 0,5 %. Tento poměr by podle autorů studie bylo možné navýšit o 10 až 50 procent za předpokladu, že by se obdobným způsobem zvýšila udržitelná těžba dřeva. Pokud by se pro větší využívání dřeva ve stavebnictví rozhodly také země, které zatím nejsou ekonomicky tolik rozvinuté, bylo by možné dokonce současný podíl využívání dřeva navýšit o 90 %.

Výhody dřevostaveb a využívání dřeva ve stavebnictví spočívají také v tom, že se snižují emise skleníkových plynů, které vznikají při produkci cementu, betonu a železa. Výroba betonu se na produkci světových emisí CO2 podílí celými 7 %, tedy více než světová letecká a námořní doprava dohromady. Za současného stavu dřevostavby ukládají 10 milionů tun uhlíku ročně, zatímco ve scénáři, který počítá s nejvyšším využití dřeva ve stavebnictví, by se množství zvýšilo exponenciálně na 700 milionů tun. To se v porovnání s celkovými 11 miliardami uhlíku (38 miliardami CO2), jež lidstvo každoročně uvolní do atmosféry, může zdát jako poměrně zanedbatelné množství. Ovšem i 7 procent světových emisí, jimž by větší využití dřeva ve stavebnictví při zachování environmentálních standardů a ochrany přírodně cenných území mohlo zamezit, by alespoň dílčím způsobem přispělo k naplnění Pařížské klimatické dohody.

Pokud by pokračovaly současné trendy ve stavebnictví v budovách postavených zejména z nerostných surovin, pak by pouze stavebnictví do roku 2050 spotřebovalo 20 procent zbývajícího uhlíkového rozpočtu, který je možné vyčerpat, pokud nemá průměrné oteplení planety překročit kritickou hranici 2 °C. Pro splnění tohoto cíle navíc bude třeba najít možnosti negativních emisí, protože zejména v zemědělství bude produkci emisí velmi složité snížit na minimum. Takovým “negativním” zásobníkem uhlíku mohou být právě dřevostavby. Již dnes stojí například pětipatrové dřevěném bytové domy, které v průměru na metr čtvereční zastavěné plochy obsahují 180 kg CO2, tedy třikrát více než vzrostlý prales s vysokou uhlíkovou intenzitou. I přesto by i při devadesátním procentním navýšení využití dřeva ve stavebnictví vázalo dřevo jen jednu desetinu veškerého uhlíku, který uchovávají lesní ekosystémy po celém světě.

Konopí, sláma, řasy

Pozoruhodný způsob ukládání uhlíku představuje konopí, zejména za využití postupů takzvané regenerativního zemědělství, které se zaměřuje na obnovu organické, na uhlík bohaté hmoty v půdě. Konopí lze využívat ve stavebnictví či jiných průmyslových odvětvích na výrobu produktů (například obaly, nábytek) s dlouhodobou trvanlivostí. O takovou misi usiluje například iniciativa Hemp the Climate, s výrazným českým zastoupením. Obdobným způsobem lze využívat také slámu jako zbytkový materiál, ať už pro stavbu přírodních domů ze slaměných balíků (nutno zdůraznit ovšem z důvodu protipožární ochrany i ochrany proti rozkladu řádně, krytých například jílovou omítkou), či využití interiérových slaměných panelů, na českém trhu jsou dostupné například produkty Ekopanely či Slamaflex.

Světová moře a oceány jsou dalším významným úložištěm uhlíku. Za minulých sto let se množství CO2 ukládané do moří a oceánů zvýšilo o více než 30 %, to je hlavní důvod postupného okyselování oceánů (byť pH oceánské vody zůstává i přesto nadále zásadité). Oxid uhličitý se ukládá prostřednictvím chemické reakce, kdy v reakci s vodou tvoří kyselinu uhličitou.

Ale moře umí zachytávat uhlík a CO2 také pomocí řas a fotosyntézy. V zárodku a zkušebních provozech existuje hned několik slanovodních záhonů a farem, které sázejí na plošné velkokapacitní pěstování řas či takzvaných kelpů, tedy druhů řas, které se dorůstají délky až několik desítek metrů. Toto nové odvětví se označuje také jako ekonomika modrého uhlíku (blue carbon). Mořské farmy v roce 2018 vyprodukovaly 31 milionů tun řas, polovinu veškeré aquakulturní produkce, a jejich produkce rok od roku roste o 7 %. Výnos z jednoho hektaru mořské farmy je 20-200 tun řas, přičemž sekvestrační potenciál řas je 1 500 tun C02 na km2 (Duarte et al. 2017). Podle výpočtů Norského institutu pro výzkum vod (NIVA) a SINTEF Oceans by v budoucnu měly být norské řasové farmy schopny ukládat přibližně 8,5 % ročního emisí Norska (4,5 milionů tun CO2).

Biouhel

Dalším zatím téměř nevyužívaným způsobem, jak ukládat uhlík a snižovat tak množství skleníkových plynů, je anaerobní pálení (pyrolýza) dřeva (dendromasy), kterým vzniká dřevěné uhlí. Vzniklé dřevěné uhlí se následně zapraví do půdy, zejména v zemědělství. Tento způsob má přidanou hodnotu v tom, že pomáhá zvyšovat úrodnost půdy, zvyšuje v ní objem organické hmoty, čím zlepšuje zádrž vody v krajině. Jinými slovy je to win-win-win strategie, protože slouží jak k zachycení uhlíku, tak ke zvyšování odolnosti zemědělských půd vůči dopadům změny klimatu (suchu) a půdní erozi, tak díky vyšší bonitě půdy slouží k větším zemědělským výnosům.

Dřevo se z většiny skládá z uhlíku, oxidu a vodíku. V “čerstvé” fázi obsahuje mnoho vody, liší se dřevina od dřeviny, typicky měkké dřeviny, jako jsou v našich podmínkách bříza či lípa, obsahují podstatně větší množství vody, než dřeviny tvrdé, jako jsou buk, dub či habr. Obsah čistého uhlíku v biouhlu záleží na výrobní teplotě. Pokud se pohybuje kolem 1 200 °C, tak téměř 100 % váhy získaného materiálu tvoří čistý uhlík. Při volné karbonizace, bez dodávání vnějšího zdroje hoření, lze v domácích podmínkách dosáhnout běžně 400 °C, při kterých je obsah a váha čistého uhlíku 65-70 %.

Biouhel může dobře posloužit jako doplňkový způsob hospodaření a ukládání uhlíku vhodný zejména pro zahrádkáře, sadaře a malé a středně velké zemědělce. Představuje pohodlnou metodu, jak se zbavit ořezu stromů nevhodných na kompost, pichlavých částí či nemocných rostlin, zbytků cibulovin, stvolů slunečnic z loňské sezóny či zbytků jiřinek, zkrátka všech rostlinných částí, jež jsou příliš velké a tvrdé na to, aby daly umístit na kompost, kde komplikují manipulaci. A stejným způsobem by bylo možné ukládat kůrovcové dřevo v lese v místech, kde je dostupná voda nutná pro koordinované hašení doutnajících špalků..

V ČR tento způsob ukládání uhlíku popularizují například společnost BIOUHEL.CZ, jež je členem mezinárodní platformy V4 Biochar Platform, či v sérii článků fyzik a odborník na změnu klimatu Jan Hollan z Centra pro studium globální změny klimatu - CzechGlobe AV. Nedávno s ním začal experimentovat biozemědělec Vilém Kerouš nebo vystudovaný antropolog, progresivní zemědělec, experimentátor s dekarbonizačními postupy v zemědělství Tadeáš Michalik, syn starosty Dolních Břežan, nejprogresivnější obce v Česku.

Není dárcovství nejefektivnější?

Podle výzkumu světové nadace Founders Pledge vybrané klimatické nadace či neziskové subjekty v minulosti dokázaly, že spíše než do sázecích či sekvestračních programů má smysl investovat do projektů, které prosazují snižování či ochranu přirozených zásobníků uhlíku. Výzkum Foundars Pledge mimo jiné zjistil, že rozdíl mezi darováním jednotlivým projektům a iniciativám je dopad až 100 násobný. To je také důvod bedlivě vážit, kam peníze investovat. Dalším důležitým závěrem je, že potenciál vašich osobních darů je mnohem větší než změny ve vašem životním stylu. Není offsetování, ale jeho pozitivní dopady na změnu klimatu mohou být podstatně větší.

Švýcarská iniciativa My Climate

Švýcarská nadace myclimate patří k předním světovým průkopníkům dobrovolně zaváděných opatření na snižování uhlíkové stopy. Kompenzace CO₂ má dopad pouze tehdy, pokud jsou prostředky investované do offsetingu skutečně směrovány přímo do projektů na ochranu klimatu. Myclimate jako nezisková nadace zaručuje, že nejméně 80 procent kompenzačních plateb bude použito přímo v projektech na ochranu klimatu. A zbývajících 20 procent potřebuje nadace k pokrytí administrativních a interních nákladů.

Nadace zároveň nabízí konzultace, jak chránit klima s přidanou hodnotou, prostřednictvím analýz, IT řešení, zavádění výrobních standardů či řízení zdrojů. Zabývá se měřením uhlíkové stopy pro podnikatelské subjekty či důmyslné měření životního cyklu výrobků (LCA) po konzultace, jak nastavit řízení firem s ohledem na ochranu klimatu. Myclimate radí firmám, vládám, samosprávám, organizátorům kulturních a vzdělávacích událostí, nevládním organizátorům i soukromým osobám. Nezisková organizace orientovaná na spolupráci s podnikatelskými subjekty si ve své činnosti zakládá na přístupu, který vychází z vědeckých poznatků.

K ochraně klimatu mohou úspěšně přispět pouze projekty, které splňují celosvětově uznávané nejvyšší standardy. Myclimate tedy při výběru a strukturování vlastních projektů na ochranu klimatu vychází z nejpřísnějších nezávislých standardů kvality, jakým je energetický Zlatý standard či plán Vivo v lesnictví. Nadace úzce spolupracuje se zkušenými a nezávislými partnery v zemích, kde se konkrétní projekty na ochranu klimatu realizují.

Myclimate zavádí také takzvaný insetting, to v praxi znamená, že ta která firma dobrovolně do svých byznys modelů a výpočtů nákladů započítává také cenu uhlíku vygenerovaného během výroby či provozu. Tento interní mechanismus zpoplatnění uhlíku ve skutečnosti znamená, že firma platí za uhlík sama sobě, firmu to ale motivuje investovat do uhlíkově méně náročných a tím pádem levnějších postupů a opatření.

Sandbag

Sandbag je think-tank, tedy nevládní nezisková organizace, zabývající se ochranou klimatu s pobočkami v Bruselu a Londýně. Sandbag se zaměřuje na využívání datové analýzy s cílem formulovat konkrétní politická opatření a doporučení na ochranu klimatu, která by byla podloženými kvalitními fakty a daty. Na evropské úrovni prosazuje agendu technologií na ukládání uhlíku (CCS), zpoplatnění (zdanění) uhlíku a odklon od uhlí s cílem ukončit provoz všech uhelných elektráren v EU do roku 2030. Hlavní pole působnosti organizace je Evropská unie.

Climate Action Network

Climate Action Network (CAN) je světová síť přibližně 1300 nevládních organizací z více než 120 zemí, které se věnují ochraně klimatu na úrovni vlád i jednotlivců. Členské organizace CAN navzájem sdílejí informaci, koordinují se ve svých aktivitách a společně tvoří strategii na světové úrovni, evropské či národní úrovni. Důležitou a významnou regionální organizaci tvoří CAN Europe se svými členskými organizacemi. V českých podmínkách obdobnou úlohu zastává Klimatická koalice či asociace Svaz moderní energetiky, Komora obnovitelných zdrojů a Šance pro budovy.

Mikuláš a čert

Na závěr uveďme dva kuriózní způsoby ukládání uhlíku, které ocení zejména vtipálci se smyslem pro věc či ti, kteří mocí mermo lpějí že za své peníze chtějí stůj co stůj uložit co nejvíce emisí CO2. Podle všeho nejúčinnější z hlediska poměru cena/kg emisí CO2 je nákup 100 kg uhlí (v řádu nižších stovek korun) v nejbližším prodejně, následně "na dobro" uklizená zpět pod zem. Tento nápad má jeden malý háček a tím je, že peníze za uhlí zkasírují firmy těžící uhlí.

Další možností je využít současné nebývalé kůrovcové kalamity. V českých lesích se nachází přibližně 760 milionů kubíků dřeva. Odhadovaný objem loňských kalamit byl přibližně 30-50 milionů kubíků, letos je to dokonce 60 milionů. Těžařské a dřevozpracovatelské firmy jsou na hranici svých kapacit, zvládají zpracovávat nanejvýš 30 milionů, zbytek stromů tedy zůstává napospas svému osudu a ladem. Trh s měkkým smrkovým dřevem zkolaboval. Domluvte se s lesníky ve vašem okolí, ať vám umožní těžbu svépomocí, a za pomocí někoho, kdo rozumí kácení dřeva, se postarejte o to, aby dřevo buď skončilo na dlouhá staletí uložené ve stavbě, nebo hluboko v zemi, kde se bude rozkládat několik desetiletí.

---

reklama

---