Hana Müllerová: Případ Sharma - neúspěch klimatické litigace v Austrálii

Prohrou žalobců skončil v březnu důležitý klimatický případ Sharma vs. Minister of the Environment. Neúspěch v tomto pro Austrálii zásadním klimatickém rozhodnutí jako by ještě více prohluboval rozdíl oproti přístupu evropských soudů, u nichž byla úspěšná již řada klimatických případů. Připomeňme z posledního roku vůbec první soudní rozhodnutí přikazující snižovat emise soukromé společnosti – koncernu Shell – nebo přelomový úspěch u německého Spolkového ústavního soudu (případ Neubauer). Austrálie se sice zavázala dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050, zároveň však jako jeden z největších světových producentů a vývozců uhlí si chce podržet těžbu, co nejdéle to bude možné, jak o tom svědčí naprostá rezistence současné australské vlády vůči klimatické akci po celé její již osmileté vládnutí. Příznačné přitom je, že v téže době, kdy bylo vydáno zamítavé rozhodnutí v případu Sharma, postihly Austrálii povodně, které byly australskou Radou pro klima označeny za jednu z nejhorších přírodních katastrof v Austrálii vůbec, s tím, že s postupující klimatickou změnou lze očekávat takové jevy ještě častěji. 

Klimatickou žalobu podalo v roce 2020 osm dětí a mladých lidí jak svým jménem, tak jménem australských dětí vůbec, proti ministryni životního prostředí. Případ se týkal povolovacího řízení k rozšíření těžby v uhelném dole v Novém Jižním Walesu. Podle australských zákonů rozšíření těžby vyžaduje povolení australského federálního Ministerstva životního prostředí. Žaloba argumentovala, že rozšíření těžby povede ke zvýšení emisí CO₂ do atmosféry, a tím ke zvýšenému riziku újmy pro nynější a budoucí děti v důsledku klimatické změny. Žalobci ji odůvodnili hrozbami vyplývajícími z dopadů klimatické změny a podložili poznatky klimatické vědy a zprávami panelu IPCC, podle nichž je nutné emise CO₂ urychleně snižovat, a nikoli je současným povolováním do budoucna ještě zvyšovat. Po právní stránce se žaloba podaná v rámci tort law opírala o tvrzení, že vzhledem k prokázanému nebezpečí klimatické změny lze dovodit a odůvodnit tzv. povinnost péče (duty of care), kterou v daném případě nese ministryně životního prostředí vůči australským dětem. Naplnění této povinnosti duty of care by v daném případě znamenalo rozhodnutí rozšíření těžby zamítnout.

Žalobu australských dětí je možno vidět v kontextu celé řady obdobných žalob podávaných dětmi a mladými lidmi ve prospěch jich a budoucích generací (například případ Juliana v USA, z Evropy je možno uvést již citovaný případ Neubauer), neboť s ohledem na současné, zcela nedostačující a pomalé řešení klimatické změny ze strany států hrozí, že budoucí generace budou mnohem více než my postiženy negativními projevy globálního oteplování a budou muset nést nepřiměřené břemeno problému, který nezavinily. Austrálie nemá na federální úrovni psanou Listinu základních práv a svobod a nemá ani rámcový klimatický zákon. Proto jsou tam snahy o intenzivnější klimatickou akci pomocí žalob u soudů, opřené o různé zákony k ochraně životního prostředí, v tomto případě o zákon k ochraně životního prostředí a zachování biodiverzity. Australské klimatické žaloby byly v minulých letech několikrát úspěšné – například v případu Bushfire.

Případ Sharma byl v první instanci úspěšný: tehdy federální soudce rozhodl, že ministryně má skutečně podle australského práva vůči dětem povinnost péče vyplývající z common law, kterou musí při povolování rozšíření uhelného dolu brát v úvahu, a nařídil jí, aby se při výkonu svých pravomocí vyhnula způsobení újmy nebo smrti australským dětem v důsledku emisí CO₂. Ministryně, která mezitím rozšíření dolu povolila, podala odvolání. V něm argumentovala, že toto jí vydané povolení nepřispěje ke globálnímu oteplování, protože i kdyby ho nevydala, jiné zdroje, jež by musely nevytěžené uhlí nahradit, by také emitovaly CO₂. Kromě toho tvrdila, že klimatická změna není dostatečně vědecky prokázána, než aby bylo možno na ní zakládat soudní verdikty.

Tříčlenný senát federálního soudu nyní posoudil případ opačně než prvoinstanční soud. Dne 15. března 2022 vydal rozsudek, v němž dal za pravdu ministryni, a uvedl, že z australského práva nelze dovodit, že by ministryně pro životní prostředí měla povinnost péče vůči australským dětem, která by jí zabraňovala vydat povolení k rozšíření uhelného dolu. K tomuto závěru dospěli shodně všichni tři soudci, byť každý se opíral o jinou právní argumentaci. Mezi hlavními argumenty zaznělo, že klimatická změna má být regulována zákonodárnou a výkonnou mocí, a nikoli soudy (jde tedy o argument dělby moci); že neexistuje přímý vztah mezi povolovací pravomocí ministryně a důsledky rozhodnutí pro děti; a že zákon, o nějž se žaloba opírala, nezakládá žádný právní vztah mezi ministryní a dětmi, na němž by bylo možno založit povinnost péče. Nicméně alespoň jedno pozitivum lze v rozsudku nalézt: jednoznačně odmítl argumentaci ministryně ohledně nedostatku důkazů o klimatické změně, a naopak konstatoval, že „povaha rizik a nebezpečí z globálního oteplování, včetně možné katastrofy, do níž může svět a lidstvo uvrhnout, je mimo pochybnost“.

Rozhodnutí federálního soudu je australskými klimatickými právníky komentováno jako obrovské zklamání, které maří celá dvě desetiletí práce na australské klimatické litigaci a postupné pokroky, jichž dosáhla. Rozsudek se jeví jako svým způsobem fatální prohra zejména proto, že Austrálie je země s právním systémem common law, kde soudní rozhodnutí jsou závazným pramenem práva, a to včetně většinového odůvodnění vyššího soudu, které je závazné pro nižší soudy. Vzhledem k argumentaci, že materie klimatické změny nenáleží k rozhodování soudům, nýbrž vládám, to tak vypadá, že cestou pro nejbližší budoucnost bude doufat ve změnu vlády na takovou, která bude na boj proti klimatické změně dávat větší důraz než ta současná. Zklamáním je i odmítnutí nové, nadějné právní cesty založené na povinnosti péče. Zároveň však komentátoři upozorňují, že soudci se shodli na tom, že současné právní koncepty tak, jak jsou nyní pojímány a vykládány, mají z hlediska soudního řešení takových problémů, jako je klimatické změna, značné slabiny, a že o to důležitější je, jak vláda a parlament nastaví budoucí klimatickou legislativu, ale také jak budou soudy v budoucnosti schopny přizpůsobovat interpretaci stávajících konceptů změněným podmínkám. Zdůrazňují, že neúspěch v případu Sharma rozhodně neznamená konec australské klimatické litigace a že budou hledat nové cesty, jak klimatickou agendu prosazovat, a nové právní argumenty. Navíc případ ještě může jít, pokud bude podáno odvolání, k australskému Nejvyššímu soudu.

---

reklama

---