Jan Zeman: Přispěje světová konference o klimatu v Katovicích k odvrácení hrozící klimatické katastrofy?

„Příští světová konference o klimatických změnách se bude konat v Tokiu a pít se bude šampaňské!“ usnesla se podle karikaturisty před 25 let stejnojmenná konference. Usnesení konference bylo jistě košatější, ale svým obsahem odpovídalo oné karikatuře. Nejsmutnější je, že pro právě skončenou 24. světovou konferenci o klimatických změnách, konanou ve dnech 2. - 15. prosince 2018 v polských Katovicích (dál Konference), to nevypadá o mnoho lépe.

Někdo jistě namítne: „Jak to, vždyť se usnesli na jakési cestovní mapě a hříšníci budou chodit na kobereček!“ Jak ale řekl klasik, ,za ty peníze, co za svou práci beru, si občas nechám i pořádně vynadat!, Divné je, že ani 18. prosince 2018 nebylo usnesení Konference zveřejněno. Někteří přímí účastníci Konference vyjadřují zklamání, další hluboké zklamání.

Podobnou situaci jsme zažili před třemi lety v souvislosti se světovou klimatickou konferencí v Paříži v prosinci 2015, která také málem skončila úplným fiaskem. Nakonec se francouzské diplomacii sice podařilo přimět účastníky se dohodnout. Nad onou dohodou mnozí jásali. Já se ale ptal, proč? Pařížská dohoda totiž obsahuje:

1) Závazek účastnických států snížit emise skleníkových plynů (GHG) – oxidu uhličitého CO2, metanu CH4, oxidu dusného N2O, freónů a některých dalších – jen v rozsahu jedné třetiny potřebného snížení,
2) Žádné nástroje na zabezpečení realizace těchto závazků,
3) Některé státy brzy po jejím uzavření z ní začaly vycouvávat.

Otevřeně od pařížské dohody odstoupil druhý největší emitent GHG Spojené státy americké (USA) po nástupu prezidenta Donalda Trumpa, skrytě Kanada (s USA špička v emisích GHG na obyvatele a rok), Španělsko (při svém členství v EU tak nemůže činit otevřeně) ad. Dobře je prý na tom ČR: ač má jedny z nejvyšších emisí GHG na obyvatele a rok a velmi špatnou dopravní politiku, preferující maximální mobilitu a na energii a emise GHG náročnou silniční dopravu, do roku 2030 závazek i s velkou rezervou bude plnit, aniž by pro něj musela něco dělat. Při použitém mechanismu obchodu s povolenkami na emise CO2 z velkých zdrojů na tom bude ještě miliardy korun vydělávat. I to patří k nesrovnalostem politiky ochrany klimatu ze strany světového společenství. Musím ale ocenit, že takto získané peníze ČR vynakládá na podporu opatření na úspory energie, že to nerozkrade, jak činí například na Ukrajině.

V souvislosti s Konferencí se dozvídáme, že uplynulé tři roky od Paříže do Katovic byly z hlediska ochrany světového klimatu promarněné. Klimatická změna mezitím ale dosti zesílila. Její odvracení bude o to obtížnější.

O přípravě Konference mnoho nevím

Základem problému sílících klimatických změn na Zemi v posledních desetiletích jsou enormní antropogenní emise GHG, vznikající převážně při těžbě, zpracování, dopravě a zejména spalování fosilních paliv (uhlí, ropa, zemní plyn a jejich deriváty), v menším rozsahu odlesňováním, chovanými hospodářskými zvířaty, skládkami odpadu apod. GHG v ovzduší odráží teplo unikající z povrchu Země zpět na povrch Země. Jisté množství skleníkových plynů v ovzduší planety Země na jejím povrchu udržuje asi o 35 °C vyšší teplotu, než jaká by byla bez jejich přítomnosti. Říká se tomu skleníkový efekt, odtud skleníkové plyny. Bez nich by povrch Země podle všeho zamrznul. Problém je, že člověk svou činností stále výrazněji zvyšuje koncentrace GHG v ovzduší a tím přispívá ke stále většímu oteplování jeho povrchu. Následky jsou stále ničivější pro přírodu i pro člověka, resp. pro lidskou společnost.

Do přípravy žádné ze světových konferencí o klimatických změnách jsem zapojen nebyl. Mohu čerpat jen z dostupné literatury a z diskusí na některých ekologických fórech s těmi, kdo byli zapojeni do příprav jednotlivých konferencí. Na semináři o klimatických změnách Společnosti pro trvale udržitelný život dne 4. prosince 2018 vládl těžký pesimismus. Nešlo zdaleka jen o nechvalné oznámení Donalda Trumpa, prezidenta USA, druhého největšího emitenta GHG na světě, o odstoupení od závazků Pařížské konference o ochraně klimatu.

Před třemi roky se dohodlo v Paříži, že lidstvo nesmí připustit překročení růstu průměrné teploty na povrchu Země o 2oC proti tzv. předindustriálnímu období a udělat maximum pro to, aby růst průměrné teploty co nejvíc stlačil k 1,5oC. Z tohoto zvýšení již od počátku industrializace lidstvo připustilo zvýšení průměrné teploty povrchu Země asi o 1 °C. Závazek je tudíž velice náročný tím spíš, že pařížská konference se neshodla na žádném opatření k zabezpečení dohodnutého závazku. V letech 2014-16 podle meteorologů a klimatologů stagnovaly průměrné emise a koncentrace skleníkových plynů v ovzduší Země a průměrná teplota povrchu Země nerostla. V letech 2017 i 2018 je vykazován další citelný nárůst emisí i koncentrací GHG v ovzduší Země a další citelný růst průměrné teploty na povrchu Země. Dosažení tohoto cíle vyžaduje radikální dalekosáhlé změny ve všech oblastech lidské činnosti, ke kterým se ale zjevně žádný stát světa nechystá. Mnoho na tom nemění ani prudký růst přírodních katastrof způsobených rozvalem klimatu. Například prezident USA D. Trump tvrdí, že snižování emisí GHG není v zájmu USA. Jeho heslem je „Amerika především!“ Není mi jasné, zda zničující vedra, vražedné obří požáry (Kalifornie), ničivé tajfuny (Florida) atd. je v zájmu USA. Zřejmě je, mám-li brát současného prezidenta USA vážně.

„Aby se podařilo omezit oteplování na 1,5 stupně, musely by se podle zprávy do roku 2030 snížit emise CO2 způsobené člověkem o 45 %. Do roku 2050 by pak bylo nutné dosáhnout v čistém nulových emisí: Množství CO2 vypuštěného do ovzduší člověkem by tedy nesmělo převyšovat množství, které z atmosféry sám odčerpá, nebo které z ní zmizí přírodními procesy. Docílit by toho bylo možné jen odstraněním stovek miliard tun CO2 z atmosféry např. pomocí opětovného zalesňování,“ viz Krásné babí léto? Máme 12 let na to, abychom se vyhnuli klimatické katastrofě, varují odborníci.

Ano, Titanik lidské civilizace se po najetí na ledovou kru potápí, ale na jeho palubě se tančí. Na místo vzetí rozumu do hrsti se mnozí politici věnují nejčastěji populismu, ale také různým perverzním aktivitám, někdy i orgiím. Jistě, vyjednat něco na domácím, natož na světovém fóru, je těžké a často nestačí sebelepší diplomacie. Pesimismus panelistů, zasvěcených do přípravy Konference, mě na semináři STUŽ 4. prosince nepřekvapil.

Asi nejhorší je, že o řadě faktorů, které zásadně podmiňují úspěšnou ochranu klimatu na Zemi, se na Konferenci prakticky nejednalo. Které to jsou?

První podmínkou úspěchu Konference je zabezpečení mírové existence lidstva.

V situaci, kdy USA, Velká Británie, Francie a jejich poskoci z válečného paktu NATO vedou řadu lokálních, vesměs nevyhlášených válek a přivedly svět na pokraj světové jaderné války, je pro ohrožené, na západních mocnostech nezávislé státy (Rusko, Čína, Indie, Pákistán, KLDR a další) prioritou jejich dostatečná obrana, o nemožnosti chránit klima ve státech obětech těch či oněch válečných konfliktů nemluvě. Nezávislé státy jistě udělají vše proto, aby případný útok západních velmocí opětovaly stejně drtivým protiúderem. Že po té lidstvo zahyne vypařením v místech jaderných zásahů, pomřením ve vysokých koncentracích radioaktivity, v následné jaderné zimě ad., není snad třeba čtenářům Ekolistu vysvětlovat. Zajištění dostatečné obrany je pro na Západu nezávislé státy momentálně jistě důležitější než ochrana klimatu tím spíš, že obávané USA dávají potřebné ochraně světového klimatu otevřeně košem, že světové výdaje na zbrojení pokrývají asi ze 40 % a dále je zvyšují. Pokud putují astronomické částky na zbrojení, nemůžeme se divit, že peníze chybí leckde jinde včetně tolik potřebného snižování emisí GHG.

Pokud ale vládní i nevládní ekologové, resp. ochránci klimatu ve své výrazné většině nemají problém s imperialistickou politikou válek vedených západními mocnostmi za ovládnutí světa a svobodné drancování přírodních zdrojů nezávislých států západními nadnárodními společnostmi a nejsou součástí mírového hnutí, pak by se neměli divit, že Konference končí prakticky bez výsledku, stejně jako ty předchozí. Minimálním požadavkem je prosazovat rozpuštění válečnického paktu NATO, bojovat proti válkám a za zásadní omezení zbrojení. V médiích hlavního proudu oblíbené blábolení o ruské či čínské hrozbě při politice jejich obkličování vojenskými základnami USA je ubohé, stejně jako snahy o vývoz našich hodnot či spíš pahodnot do zahraničí. Málokdo o ně ve světě stojí.

Druhou podmínkou úspěchu Konference je zastavení ožebračování rozvojových států státy vyspělými.

Předáci francouzského protestního hnutí Žlutých vest to chápou a žádají, aby Francie zastavila politiku odírání někdejších francouzských kolonií, vládní i nevládní ekologové ve své výrazné většině nikoliv, nebo aspoň ne důrazně. Pokračující odírání rozvojových států státy vyspělými v nich vylučuje efektivní, natož udržitelný rozvoj. Zásadně paralyzuje i snahu o překonání masové bídy. Masová bída vede v mnoha rozvojovkách k vysoké úmrtnosti, ta si vynucuje vysokou porodnost a ta zpětně spolehlivě drtí případné úsilí o udržitelnost. Výsledkem imperialistických válek i neokoloniálního odírání rozvojových států jsou i značné migrační proudy, které ničí státy Evropské unie (EU), které se sami sebe pasovali na vůdce úsilí o udržitelný rozvoj na Zemi a za odvrácení klimatické katastrofy na Zemi.

Jak je známo, recepty typu šetřit na beztak silně podvyživeném školství, zdravotnictví, sociální péči, je-li nějaká, kultuře atd. je specialitou expertů Mezinárodního měnového fondu (MMF). Uplatňují ji zvláště v chudých rozvojových státech s katastrofálními dopady na tyto státy. Jak ukazuje řecká tragédie, MMF, Evropská Komise a Evropská centrální banka při tzv. záchraně Řecka, reálně záchraně hrubě chybných půjček německých a francouzských bank tehdy rozmařilým řeckým vládám, se následně neštítila nutit řeckou vládu brutálně šetřit, řeckou ekonomiku ruinovat a řecké obyvatelstvo ožebračovat, podobně jako vyspělé kapitalistické státy ožebračují a ničí své četné bývalé kolonie a polokolonie.

Někdo možná namítne, že v době konání Konference probíhají rozsáhlé demonstrace tzv. žlutých vest proti záměru prezidenta Francie Emanuela Macrona zvýšit spotřební daň na pohonné hmoty a tím snížit rozsah ekologicky a klimaticky nejzávadnější silniční dopravy ve Francii. Ano. Protože prezident Macron pokračuje v politice svých předchůdců: ,Chudým brát a bohatým dávat, a obzvlášť ruinuje ekonomicky beztak slabé francouzské regiony (oficiálně léčí nemocnou francouzskou ekonomiku), je rebelie hnutí Žlutých vest pochopitelná. Ukazuje, že ochrana klimatu a prosazování udržitelného rozvoje jsou zjevně neslučitelné s neoliberální ekonomickou politikou, uplatňovanou více či méně důrazně ve vyspělých kapitalistických státech včetně ČR. Návrat k sociálně a ekologicky regulovanému tržnímu hospodářství je tak významnou podmínkou úsilí o ochranu klimatu, ale nejen ve Francii nehrozí prý ani náhodou.

Hnutí Žlutých vest reaguje také na skutečnost, že předchozí dlouhodobá politika Francie umožnila rozsáhlé budování obchodních center mimo veřejnou dopravu, kam se musí jezdit autem, což významně zvyšuje spotřebu pohonných hmot. Obchodní centra zlikvidovala velkou část tradiční obchodní sítě. Většině občanů pak nezbývá nic jiného než za kdečím jezdit autem, tak jak to podstatně dřív v USA prosadila velmi obávaná automobilová lobby. Tato skutečnost významně podvazuje mimo jiné úsilí o udržitelný rozvoj. Komplexní bytová výstavba sídlišť u nás za socialismu byla na místě, stejně jako je na místě rozhodná obrana jejich výsledků, komplexního občanského vybavení sídlišť.

Paradoxem hnutí Žlutých vest je, že krátce po asi 60 000 demonstraci ekologů v Bruselu za přijetí rozhodných opatření na ochranu klimatu na Konferenci se hnutí Žlutých vest zformovalo také v Belgii a začalo vystupovat proti neoliberální politice belgické vlády.

„Jednání konference je v kritické fázi,“ oznamuje 14. prosince 2018 v 0.25 internetový Ekolist. Chudé rozvojové státy se dožadují kompenzací za opatření k ochraně klimatu na vyspělých kapitalistických státech. Osm tichomořských států a Malevidy v Indickém oceánu leží na velmi nízko položených korálových ostrovech a prakticky celé přestanou být brzy obyvatelné v důsledku stoupající hladiny moře. Bude to znamenat přijmout jejich občany, kteří se ne vlastní vinou stanou ekologickými uprchlíky. Nebude jich mnoho. Ke klimatické katastrofě sice prakticky nepřispěli, ale budou její jednoznačnou obětí. Horší to bude s obyvatelstvem plochých pobřežních regionů, které čítá stovky miliónů a je ohroženo podobně. Rozvojové státy ve svém vyjednávání v Katovicích vykazují velký paradox. Žádají o jistou finanční pomoc vyspělé státy, které je v řádově větším rozsahu nemilosrdně odírají. Nebylo by mnohem efektivnější na místo dávání almužny zastavit tuto ničemnou praxi „sdírání z kůže“ většiny rozvojových států?

Třetí podmínkou je skoncování s enormní hmotnou spotřebou

Třetí podmínkou je skoncovat na jedné straně s obrovskou hmotnou spotřebou bohatých států a bohatých občanů v chudých státech a s otřesnou bídou významné části obyvatel chudých rozvojových států i nejnižších vrstev občanů ve státech bohatých. To není možné bez skoncování s politikou ekonomického liberalismu, orientující se na zajištění superzisků superboháčů a ožebračování drtivé většiny ostatních. Neoliberální ekonomická politika ničí zbylé předpoklady přežití budoucích generací. Likviduje i střední třídu, základní oporu demokratické formy vlády. Teze někdejší britské premiérky Margaret Thatcherové: „Není jiné cesty!“ je vrcholně demagogická a chybná. Nic na tom nemění, že tato železná dáma v první řadě ruinovala samotnou Velkou Británii, kterou vedla.

Nutná je silná sociální politika, progresivní zdanění vysokých příjmů a majetků. Nutná je bezplatná školní docházka ve veřejných školách a bezplatná zdravotní péče na základě povinného zdravotního pojištění. Podobně je nutný systém základního sociálního zabezpečení při povinném placení sociálního pojištění a mnohé další.

Spojení ekonomického liberalismu s úsilím o ochranu životního prostředí a udržitelný rozvoj vede k drsným experimentům ožebračujících společnost, viz enormní podpora obnovitelným zdrojům energie (OZE) z dílny předsedy Strany zelených a ministra životního prostředí Martina Bursíka v letech 2007-09, vedoucí k nechvalnému převážně fotovoltaickému tunelu v úhrnné výši 400-1000 mld. Kč, alespoň podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu ČR. Nejhorší na něm je, že víc než využívání OZE podporuje superzisky tzv. solárních baronů. Výsledkem je těžká kompromitace podpory OZE i celé politiky ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje v ČR.

Ochrana životního prostředí v ČR se z experimentů ministra Martina Bursíka nevzpamatovala dodnes. O moc lépe nevychází ani energetická politika EU: její směrnice o trhu s elektřinou, o podpoře OZE, o obchodu s povolenkami na emise CO2, hlavního skleníkového plynu, z velkých zdrojů, o liberalizaci železniční dopravy, o bezplatném přenosu zahraniční elektřiny (že by tržní ekonomika?) spolehlivě paralyzují rozvoj energetiky v EU. Jednotlivé členské státy EU jsou jí ale postiženy různě silně. Dlouhodobým důsledkem uplatňování takové politiky je v mnoha státech EU rostoucí energetická krize (plně se týká i ČR), zvláště když nejsou mobilizovány síly k výrazným absolutním úsporám paliv a energie. Tyto energetické směrnice přispěly mimo jiné k brexitu. Radikální ekologové – energetici s nimi nemají problém, protože zásadně podvazují rozvoj jaderné energetiky, což je jejich základní cíl, bez ohledu na zhoubné dopady spalování fosilních paliv na klima. Jaderná elektrárna má ve svém reprodukčním cyklu v úhrnu asi jen 10 % emisí CO2 proti elektrárně na fosilní paliva o stejném výkonu. K excesům českých ekologů – energetiků patří i militantní válka proti spalovnám odpadu (z hlediska ochrany klimatu, resp. emisí GHG, je ale spalovna komunálních odpadů v Praze Malešicích o 1-2 řády šetrnější než jejich likvidace skládkováním v Praze Ďáblicích). Podceňují ekologicky šetrné centralizované vytápění. Chtějí zásadně vytápění decentralizované, malé je prý krásné, ač i malá plynová kotelna má začátek na ložisku zemního plynu kdesi na Sibiři apod. Ignorují tzv. Jevonsův efekt či paradox, tj. energie, která se na jednom místě ušetří, se následně jinde spotřebuje navíc, resp. vyplýtvá. Tento paradox nebyl sice nikdy podrobně analyzován na základě datové základny, ale znalý společenské řídící praxe a statistiky vývoje energetiky s ním nemá problém.

Čtvrtou podmínkou úspěchu konference je zrušení mezinárodních mnohostranných smluv

Čtvrtou podmínkou úspěchu Konference je zrušení mezinárodních mnohostranných smluv charakteru zvykového práva o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně paliv a energie jí spotřebovaných a vodní a letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Tyto dohody významně snižují cenu dopravy a tím i zvyšují přepravní náročnost rozvoje a úpadek četných nedostatečně konkurenceschopných regionů. Přesto jsou světovým společenstvím, reprezentovaným Světovou obchodní organizací WTO, chráněny jak posvátné krávy v Indii. Je to prý podpora zahraničního obchodu a cestovního ruchu. Například letenky Air France by po zrušení těchto dohod před deseti lety zdražily asi o 50 %. Velice divné je, že tyto dohody ekologům příliš nevadí. K vážným chybám všech světových klimatických konferencí je, že zástupci žádného státu nenavrhli zrušení těchto reálně perverzních dohod, citelně deformující dopravní trh, podporující politiku maximální mobility osob i zboží a negativní klimatické změny.

V ekonomických podmínkách ČR to před deseti lety činilo asi 44 mld. Kč za rok, z toho 13 mld. Kč byla přímá daňová podpora spotřeby energie, vesměs vyrobené z fosilních paliv, zpravidla z ekologicky nejšpinavější a nejkrvavější ropy. Čeští ekologové s oblibou nadávají na stovky miliard amerických dolarů, vynakládaných každý rok ve světě na dotační podporu spotřeby fosilních paliv, byť se ČR týkají jen minimálně. Dotace úspor paliv a energie jsou na místě. Sporné jsou některé dotace na podporu obnovitelných zdrojů energie, zejména na podporu biopaliv pěstovaných na orné půdě a dotace na výměnu starých kotlů na uhlí za kotle nové. Obrovské daňové úlevy na spotřebu paliv a energie jim kupodivu nevadí.

V dopravě se setkáváme s množstvím dalším absurdit: ač efektivní a udržitelný rozvoj dopravy včetně jeho dopadu na klimatické změny může být ve vnitrozemských státech založen jen na přednostním rozvoji šetrné a energeticky úsporné železniční dopravy, v praxi se děje přesný opak: přednostně je za vydatného přispívání dopravních politik států i nadstátních uskupení rozvíjena nešetrná a energeticky náročná silniční doprava, jejíž náročnost na ropná paliva stojí v pozadí většiny válek, vedených ve světě po roce 1900.

Před lety jsem několik historiků zaskočil otázkou, které války po roce 1900 se nevedly mimo jiné o ropu. Nakonec si vzpomněli: ty v Afganistanu. Proč se tam vlastně vedou, neví nikdo.

Je špatné, když stát přímo i nepřímo nemálo dotuje emisně šetrnější silniční vozidla a nepřímo tak dusí mnohem šetrnější železniční dopravu. Daňové úlevy u poplatků za užívání silnic a dálnic v ČR nejsou jen problémem ČR, podobně dotační podpora nákupu emisně šetrných vozidel. Absurditou v ČR je, že stát, resp. EU nejenže toleruje nemalé ježdění motorové trakce po elektrifikovaných tratích (elektrická trakce na železnici je podstatně šetrnější než trakce motorová, mimo jiné na celkové emise GHG, ale také na toxické emise a nadměrný hluk), ale i dotačně podporuje nákup motorových drážních vozidel pro elektrizované železniční tratě. Tyto a četné další podivnosti ochráncům životního prostředí příliš nevadí, čest výjimkám. Kupodivu jim ani moc nevadí, že statistika četná negativa dopravy na životní prostředí neuvádí a některé indikátory dopravy vykazuje zjevně scestně.

Tristní skutečností zůstává, že Světová banka vnucuje rozvojovým státům přednostní rozvoj silniční dopravy, v zájmu mocné automobilové lobby. Světová banka svou politikou podpory přednostního rozvoje silniční dopravy blokuje prosazování reálné udržitelnosti rozvoje.

Pátou podmínkou je zavedení daně za emise CO2ekv.

Pátou podmínkou úspěchu Konference je nahrazení neefektivní a kontraproduktivní ochrany klimatu prostřednictvím obchodu s povolenkami na emise CO2 z velkých zdrojů mnohem efektivnějším zdaněním emisí GHG přímo úměrně tzv. ekvivalentu emisí oxidu uhličitého (CO2ekv.). Někdejší ministr životního prostředí Martin Bursík před deseti lety na tiskové konferenci na otázku, proč uplatňují neefektivní obchod s emisními povolenkami na místo efektivní, dostatečně vysoké (není případ ČR) daně za emise CO2ekv. odpověděl, že nic jiného se nepodařilo v EU vyjednat. Zřejmě jde o pravdivé vysvětlení, ale smutné.

Halo noviny 15. prosince 2018 uvádí, že se delegáti Konference nejsou s to dohodnout na pravidlech obchodu s povolenkami na emise CO2 z velkých zdrojů. Prostě, delegáti zásadní problém rozvratu klimatu řeší zjevně neúčinnými nástroji, byť na něm Česká republika bezprostředně vydělává nemalé peníze. Delegáti ale jednají v rámci zmocnění, které jim daly příslušné vlády.

Emise GHG by se měly řešit realisticky

Emise GHG, způsobující zhoubné oteplování klimatu, by se měly řešit realisticky. Tzv. kyotská metodika měření emisí GHG má mimo jiné dva velké chlívky: v jednom jsou emise GHG vzniklé spalováním fosilních paliv, v druhém emise GHG vzniklé při těžbě, zpracování a dopravě fosilních paliv. Navenek jde o drobnost. V praxi ale přináší velké problémy. Na webech nejedné nevládní ekologické organizace se můžeme dočíst, že nahrazování vytápění uhlím vytápěním zemním plynem snižuje emise GHG, chrání klima. Není tomu tak, nahrazování vytápění uhlím vytápěním zemním plynem klimatický rozvrat prohlubuje. A to přesto, že emise tuhých znečišťujících látek, oxidu siřičitého a dalších toxických škodlivin se vlivem plynofikace významně snižují, u prvních dvou jmenovaných škodlivin takřka na nulu. Takové „drobnosti“ ale Konference podle všeho neřešila.

Pokud Čína v rámci boje s vražedným smogem převážně londýnského typu plynofikuje vytápění v Pekingu a v dalších smogem postižených městech, postupuje správně. Přínos tohoto opatření pro snížení emisí GHG je ale záporný. I proto jí dál rychle rostou beztak velmi vysoké (absolutně, ne na obyvatele) emise GHG.

Delegáti Konference jsou prý zaskočeni, že velcí vývozci fosilních paliv jako je Rusko, Saúdská Arábie, Kuvajt (jmenovány byly i USA, ale ty jsou jen velkým výrobcem a velkým spotřebitelem, nikoliv velkým vývozcem fosilních paliv) se cítí být hrubě diskriminováni. Mají nebo nemají velcí vývozci fosilních paliv pravdu? Do značné míry mají. Mám za to, že za spotřebiteli fosilních paliv by měla jít i adekvátní část emisí GHG vzniklých při jejich těžbě, dopravě a zpracování. Jistě by vznikl silný tlak na zásadní snížení obrovských úniků zemního plynu, jehož hlavní složkou je silný skleníkový plyn metan, při těžbě ropy a zemního plynu. Tyto úniky je činí z hlediska emisí GHG v úhrnu celého reprodukčního cyklu o dost nebezpečnější, než z hlediska emisí toxických škodlivin nejšpinavější uhlí.

Co se zde na Konferenci sjednalo, nebylo dosud zveřejněno. S ohledem na velký spor a následné četné kompromisy redukující původní záměry zde mám za to, že nic podstatného.

Zespolečenštění odvětví technické infrastruktury

Zespolečenštění odvětví technické infrastruktury, tj. vodáren, vodovodů a kanalizací, dopravních, spojových a energetických sítí ad. Odvětví technické infrastruktury mají dnes vesměs velmi silně společenský charakter. Jsou jednou ze základních podmínek efektivního rozvoje jednotlivých států. Protože soukromí vlastníci se zpravidla věnují vytloukání zisku cestou zanedbávání řádné péče o ně, měly by být ve veřejném vlastnictví státu, regionu, obcí. Ne vždy a všude tomu tak je, dochází přitom k jejich privatizaci.

Křiklavých případů je řada, idiotskou privatizací britských železničních kolejí některými tolik opěvovanou premiérkou Margaret Thatcherovou počínaje s následky vícero velkých tragických nehod v důsledku hrubě zanedbané péče o koleje. Soukromé financování výstavby dopravní infrastruktury podle metody PPP bývá pro daňového poplatníka nejdražší, nejen na Slovensku. Posledním velkým případem podivné soukromé péče o dopravní infrastrukturu je nedávný pád dálničního mostu v italském Janově, spojený s desítkami obětí na lidských životech. Dálnici spravovala soukromá firma. Za péči o něj brala v Itálii zdaleka nejvyšší částky od italského státu, ale most neudržovala, až za plného provozu spadl.

Mám za to, že zespolečenštěny by měly být i silně rizikové činnosti, zvláště pak jaderné elektrárny a farmaceutický průmysl. Vede mě k tomu zejména zjištění dlouhodobého, až neuvěřitelného hazardování s bezpečností v japonské jaderné elektrárny Fukušima (42 let nebyla dostatečně chráněna před možnou vysokou vlnou tsuni, z úsporných důvodů soukromí vlastníci odmítli nevelkou investici na přemístění záložního chlazení ze dna jaderné elektrárny výše mimo dosah případného zaplavení). Ano, zde lze namítat nechvalným hazardem obsluhy státem vlastněné jaderné elektrárny v Černobylu na Ukrajině v dubnu 1986.

Je tristní, když černá trojka MMF, EK a EIB v rámci „léčení“ brutálním vydíráním donutily Řecko privatizovat jeho technickou infrastrukturu do zahraničí, navíc za žebrácké ceny. Je tristní, když pravicové strany prosazují privatizaci odvětví technické infrastruktury, nejen v ČR. Likvidují tak i ty malé prvky udržitelnosti, které v těch či oněch státech ještě jsou.

Dilemata polské energetiky

Na začátku Konference v Katovicích demonstrovali ekologové za zákaz těžby uhlí v Polsku. Polsko z uhlí kryje asi 80 % své výroby elektřiny a podobně je tomu i při získávání tepla. Demonstranty požadovaný zákaz těžby a spalování uhlí by Polsko rychle ekonomicky a sociálně položil. Uhlí by se mohlo nahradit ve velkém zřejmě jen dováženým zemním plynem, s negativními dopady na ochranu klimatu, dále na zaměstnanost a zahraničně obchodní a platební bilanci. S takovými drobnostmi si ale demonstranti nedělali těžkou hlavu. Dokonce jim uteklo, že svou demonstraci konají v hornickém regionu. Kdyby o ní horníci včas věděli, dost možná by přišli demonstrantům „rozbít hubu“. Tedy, v době zavírání uhelných dolů ve Slezsku v 90. letech při demonstracích ve Varšavě nezůstávalo jediné okno polských ministerstev v přízemí a v prvním patře celé. Horníci se bouřili vcelku právem. Regiony, kde v 90. letech polští reformátoři zavírali uhelné doly, se z takové léčby dodnes plně nevzpamatovaly, a to již v Polsku trvá 15 let konjuktura. Bez krize. Velké recesi v letech 2008-09 se Polsko dokázalo jako jediný stát EU vyhnout.

Reakce polských politiků na demonstraci ekologů byla příznačná. Polský premiér Mateusz Morawiecký na zahájení klimatické konference jejím účastníkům sdělil, že Polsko ukončí těžbu a spalování uhlí. Vzápětí zřejmě začali na řadě polských úřadů drnčet telefony předáků hornických odborů. Ještě téhož dne v polské televizi ujistil polský prezident Andrzej Duda, že žádné zavírání dolů ani omezování těžby uhlí v Polsku nepřipustí, že na to na svou čest přísahá. Typická reakce politiků. Podle okolností a nálad veřejnosti slíbí cokoliv, aniž by sliby mysleli vážně. Pan prezident tak ujistil, aniž by měl pravomoc k příslušnému rozhodování.

Polsko jistě stojí před zásadním energetickým a dopravním manévrem. Bude velmi obtížný. O to bude obtížnější, že Poláci neuvažují o výstavbě jaderných elektráren z obavy, že při „velkém binci v Polsku by nebyli s to garantovat její řádnou výstavbu a bezpečný provoz.“ Tak alespoň po roce 1989 zdůvodnila nová polská vláda zastavení výstavby jaderné elektrárny o obce Zarnowiec poblíž přístavu Leba se sovětskou pomocí. Trochu zvláštní vysvětlení. Samotnou kvalitní výstavbu jaderné elektrárny by Polsku jistě garantovalo konsorcium příslušných zahraničních firem. Že by Polsko nebylo s to garantovat její bezpečný provoz při dnešní technice, se mně nechce věřit. Ale kdo ví. U velkého dopravního manévru je situace stejně jako v ČR jasná. Přes některá prohlášení, adresovaná do Bruselu, a nutnost respektovat při investicích do dopravní infrastruktury požadavek EU na významný podíl investic do železniční infrastruktury, zůstává základní dopravní prioritou Polska výstavba dálnic a rozvoj silniční dopravy, tj. cíl hrubě popírající potřebu ochrany veřejného zdraví, životního prostředí, klimatu, udržitelného rozvoje. Že stoupající moře požírá i ploché polské pobřeží je věc jistě nemilá, ale je to prý jen malá vada na kráse.

Efektivní rozvoj energetiky bude významně ovlivněn řešením otázky úspor paliv a energie. Rezervy zde má Polsko nemalé, ale jejich postupná mobilizace nemusí vést k požadovanému snižování emisí GHG, zvláště pokud se bude Polsko orientovat na zkapalněný břidlicový plyn dovážený z USA, kde se těží za nejasných emisí GHG. Zásadní je i otázka možností efektivního využívání OZE. Snažit se maximalizovat spalování biomasy a ničit tak půdu a prohlubovat hlad ve světě, jak to dělá ČR, je i pro Polsko špatná cesta. Rezervy ve využívání vodní energie má Polsko malé, podobně jako ČR. Navíc výrobu elektřiny ve vodních elektrárnách významně redukuje stále větší sucho. Určitý rozvoj vykazují větrné elektrárny. Mají jistě ještě nemalé rezervy dalšího rozvoje, ale nezdá se, že by mohly patřit k hlavním výrobcům elektřiny v Polsku, vynecháme-li zjevnou nepřipravenost polské elektrorozvodné soustavy na jejich nepravidelné a špatně předvídatelné výkony. Zřejmě největší rezervy má Polsko v instalaci fotovoltaických elektráren, které se blíží stádiu komerční zralosti, tj. rozsáhlého využívání bez zásadních ekonomických podpor. Ale ani ty nebudou s to zdaleka plně nahradit spalování fosilních paliv v Polsku při stávající spotřebě paliv a energie.

Samozřejmě, jak řešit emise skleníkových plynů a s nimi spjatou energetickou a dopravní politiku, si budou muset Poláci rozhodnout sami.

Závěr Konference

Jsou jistě i další příčiny krachu 24. světové konference o ochraně klimatu, jednání o snížení zhoubných antropogenních emisí GHG, jež se uskutečnila od 2. do 15. prosince 2018 v polských Katovicích. Tedy, Konference skončila, jednotlivé delegace podepsali dohodu, o jejím obsahu nebylo nic zveřejněno. Má jít o jakousi cestovní mapu, sjednocení metodik hodnocení snižování emisí GHG apod. Protože se o podstatných problémech redukce emisí GHG prakticky nejednalo, dovolím si i bez znalosti konkrétní uzavřené dohody konstatovat, že i tato Konference skončila neúspěchem, jak naznačuje ředitelka společnosti Greenpeace International Jennifer Morganová či bývalý prezident ostrovního státu Maledivy Muhammad Našíd. „Nedosáhli jsme ničeho,” řekl. Jinak řečeno, také Malevidy půjdou pod vodu.

Ani dlouhá série přírodně ekologických, resp. klimatických katastrof v letošním roce 2018 nehnula se světovou politickou reprezentací k podniknutí rozhodných kroků k zastavení sílící klimatické katastrofy. Těch zklamaných reakcí je mnohem víc a nic na nich nezmění skutečnost, že velká část delegátů si po přijetí usnesení Konference zatleskala (ekologové jim zřejmě moc tleskat nebudou), ani vychloubání předsedy Konference náměstka ministra ochrany životního prostředí Polska Michal Kurtyka. „Mise je splněna! Katovický klimatický balíček byl přijat. Tím jste společně udělali 1000 krůčků kupředu. Můžete být hrdi.” Inu, na své Potěmkinovské vesnice byla svého času hrdá i ruská carevna Kateřina II.

V rámci návalu melancholie mě napadá tradované setkání planet. Potká planeta Země na své pouti vesmírem planetu X. Planeta X se jí ptá: „Co se ti stalo, že jsi tak smutná?“ Planeta Země odpoví: „Ale, sužují mě lidé!“ Planeta X jí řekne: „To nic, to už jsem také zažila. To rychle přejde…“

---

reklama

---