Jiří Dlouhý: Jaké jsou výsledky Summitu OSN pro klimatickou akci 2019?

Nejezděte na klimatický summit s projevem – přivezte plán. Antonio Guteress.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | UN Geneva / Flickr

Klimatický summit, svolaný generálním tajemníkem OSN Antonio Guteressem, měl inspirovat jednotlivé státy světa, aby zvýšily své závazky na řešení klimatické krize. Zasedání mělo proto neobvyklou režii. "Nejezděte na klimatický summit s projevem – přivezte plán," vzkázal generální tajemník OSN hlavám států a vlád před summitem a na plenárním zasedání měli mluvit pouze zástupci států, regionů a firem, kteří se řídili jeho pokyny. Aby představitel země získal místo na projev, musel podle činitelů OSN přislíbit alespoň jednu ze tří věcí:

I když náš pan premiér prohlašoval před novináři, že na summitu nechce mít prázdná prohlášení, skutečnost byla taková, že mu možnost vystoupení nebyla nabídnuta, protože nemohl slíbit nic v rámci stanovených pravidel. Jeho neustále opakované tvrzení, že my Pařížskou dohodu plníme, na rozdíl od jiných, je velmi zavádějící – v roce 2019 není žádný termín, ve kterém by se hodnotilo plnění závazků a především závazky jsou dané dobrovolnými (ale právně závaznými) sliby jednotlivých zemí. Pokud si některá země stanoví nízké závazky, jednoduše je plní. Čas na hodnocení a předložení právně závazných zvýšených ambicí bude až ke konci roku 2020 na konferenci OSN COP 26 v Glasgow.

Podstatné ovšem je to, že podle vědeckého hodnocení současných závazků v rámci Pařížské dohody tyto přísliby naprosto nestačí. Zatím se odhaduje, že pokud by byly naplněny, tak povedou k oteplení o 3 °C do konce století, což je oteplení, jehož následky vědci neumí dobře odhadnout, protože v takovém případě očekávají překročení mnoha “bodů zvratu” a nastartování nevratných procesů kladné zpětné vazby.

Je odhadováno, že současné závazky bude třeba zpřísnit třikrát, abychom snížili oteplení do roku 2100 na hodnotu 2 °C, a pětkrát, pokud bychom chtěli udržet nárůst teploty na hodnotě 1,5 °C.

To, co jednotlivé státy slibovaly na summitu v New Yorku, tedy nebylo právně závazné a mělo především posílit proces, tak aby rok 2020 znamenal skutečný přelom v boji s klimatickou krizí.

Summit samotný zahájil generální tajemník OSN António Guterres, a po něm následovala zdravice papeže, který zdůraznil, že situace je vážná, ale že musíme napnout své úsilí a a že při zapojení všech je krize určitě řešitelná. Poté následovala sekce s mladými lidmi – zatímco u druhých dvou zástupců mládeže z Brazílie a Indie se nedají dohledat ani jejich jména, vystoupení aktivistky Grety Thunbergové vyvolalo celosvětovou mediální smršť – vyjadřovali se k němu politici, novináři, obyčejní lidé. A hodnocení se pohybovalo od toho, že projevy byl označen za geniální přes to, že se jednalo o hysterii nemocné osoby bez vlastního názoru.

Já osobně projev hodnotím velmi dobře, ale beru ho v kontextu, ve kterém byl přednesen – kdy Greta Thunbergová zastupovala mládež celého světa a před projevem se setkala se zástupci rozvojových zemí, kde je již dnes klimatická změna otázkou života a smrti, a také v kontextu toho, že v době svého projevu již věděla, že summit žádné přelomové výsledky nepřinese, což zdůrazňuje ve třetí minutě svého vystoupení – poté, co ve své řeči uvede konkrétní bilance uhlíkových emisí, které nám zbývají k tomu, abychom nepřekročili hranici oteplení 1,5 °C, přímo říká: “Vy tu dnes nepřednesete žádné sliby, žádné plány, které by byly v souladu s těmito zjištěními”.

Musím ale dát hodně za pravdu našemu premiérovi (či Marku Prchalovi), který řekl, že obsah vystoupení Grety Thunbergové se mu v podstatě líbil, ale že díky jejímu velmi emotivnímu podání se budou zase lidé zabývat šestnáctiletou slečnou, a ne problémy klimatu. Pan premiér se přitom na celém zasedání osobně zúčastnil pouze úvodní části, chvíli po vystoupení Thunbergové ze sálu odešel.

Světové agentury a různí komentátoři většinou výsledky summitu hodnotí záporně – komentáře se dají shrnout do věty “Ještě horší, než jsme čekali” – jak si můžete přečíst například - tady, či tady, či tady.

Na druhou stranu na od řečnického pultu zazněly mnohé velmi nadějné sliby – ať už se jedná o slib uhlíkové neutrality ze strany Německa, Francie, Spojeného království a dalších zemí – v současnosti již počet zemí, které slibují uhlíkovou neutralitu v roce 2050, překročil šedesátku a dále roste.

Podstatné jsou také závazky na navýšení příspěvků do Zeleného klimatického fondu – například Německa a Spojeného království na dvojnásobek, ale také přísliby odchodu od uhlí od více států – mimo jiné také od Slovenska, jehož prezidentka Zuzana Čaputová (na rozdíl Andreje Babiše) měla možnost vystoupit za řečnickým pultem.

Zazněla také velmi podstatná informace od ruské delegace, že Rusko již Pařížskou dohodu ratifikovalo. Velmi pozitivní jsou také výrazné závazky různých regionů, měst, nadnárodních firem a filantropů. Uhlíkovou neutralitu přislíbilo také dvanáct největších světových investičních fondů a pojišťoven.

Pro mne osobně je velmi zajímavý především závazek Německa, které po dvacetihodinovém jednání vlády přijalo svoji novou klimatickou strategii – do roku 2030 chce své emise snížit o 55 % proti roku 1990, do roku 2050 chce být uhlíkově neutrální. A to vše chce udělat s vyrovnaným státním rozpočtem a bez jaderné energetiky. Jedním z řešení jsou velké investice do železniční dopravy a její zlevnění a také zavedení národního trhu emisních povolenek a zdražení letecké dopravy.

Můj názor je, že toto rozhodnutí spolkové vlády ve skutečnosti ovlivní klimatickou politiku našeho státu daleko více, než si naši současní politici myslí s ohledem na velké provázání naší ekonomiky s německou. Dovedu si představit, že se brzy objeví mnoho komentářů, že se němečtí politici zbláznili, že to bez jádra zvládnout nejde atd.

Faktem je, že Německo, i když s cizí pomocí, zvládlo velmi rychle rekonstrukci země po druhé světové válce, zvládlo sjednocení s ekonomicky velmi zanedbanou NDR, ekonomicky zvládlo i migrační krizi a tak mám docela důvěru v to, že zvládne i tento přechod ke klimaticky příznivé ekonomice - a naše země z toho může mít velký prospěch, pokud se udrží na inovační vlně, která bude bezesporu s touto změnou souviset.

A tím vůbec nechci říkat, že jaderná energetika nemá být součástí řešení klimatické krize – není pravda to, co tvrdí různí naši politici, že se jedná o obnovitelný zdroj, ale uhlíková stopa jaderné kWh je nižší, než třeba uhlíková stopa kWh elektřiny z fotovoltaiky, a konkuruje jí v tomto jen vítr a voda.

Zklamáním bylo naopak Turecko, které nadále pokračuje v obstrukcích a Pařížskou dohodu neratifikuje, a místo toho (i s pomocí Česka) pokračuje ve stavbě nové uhelné elektrárny. Také další uhelné státy, od kterých byl očekáván slib odchodu od tohoto fosilního paliva, nové závazky nepřinesly. Rozporuplně je hodnoceno vystoupení Číny, která byla zastoupena pouze na nižší diplomatické úrovni a ve svém příspěvku nebyla přednesena konkrétní čísla, na druhou stranu čínský zástupce slíbil velké úsilí ze strany této velmoci na boj s klimatickou krizí.

Že studenti a další lidé nejsou s reakcí politiků nadále spokojeni se ukázalo hned v pátek 27. září, tedy v den, kdy vyšla v roce 1962 přelomová kniha ekologických hnutí Mlčící jaro Rachel Carsonové. Do ulic vyšlo více než 7 milionů lidí na všech kontinentech a jednalo se tak o největší klimatickou demonstraci v historii planety – v Montrealu promluvila k půlmilionovému davu znovu Greta Thunbergová – tentokrát s úsměvem a vtipy, s pár úvodními větami ve francouzštině.