Jiří Hlavenka: Greta přišla Čechům jako na zavolanou

Jsme lhostejní k životnímu prostředí? Vůbec ne, naopak. Neznám člověka, kterému by nevadila spálená a vysušená krajina, mrtvé lesy, špinavé řeky, záplavy monokultur, hraboši. Krajina je pro nás velkou hodnotou, tvoří dokonce nemalou část naší lásky k vlasti, chcete-li, vlastenectví. Česká hymna neoslavuje národ, ale krajinu plnou lesů, vod a květů. Zatímco Brit oslavuje svou královnu, Francouz revolucionáře a Němec ženy, svornost a zpěv, Čech jabloňový sad. Problémy domácí krajiny a přírody nás trápí. Opravdu, autenticky, bez úsměšků. Zvláštní ale je, jak se pohled dramaticky změní, začne-li se hovořit o světu. Najednou převládne kritika a zpochybňování. Globální oteplování přece nebylo stoprocentně prokázáno, protože tři vědci z tisíce nesouhlasí. A i kdyby nakrásně, tak proč bychom se my malí Češi měli snažit s neplastovýma brčkama, když stokrát lidnatější Čína to všechno pokazí.

Čím vysvětlit ten obrovský nesoulad? Proč v lokálním rozměru reagujeme velmi citlivě a aktivně konáme, ale k většímu rozměru jsme neteční? Jeví se mně to takhle: úplně a dlouhodobě jsme si „odvykli“ tomu, že vůbec můžeme či dokonce „smíme“ společně řešit problémy přesahující naše obzory.

Příčiny nechme historikům („od Bílé hory až po Pražské jaro“), realita je zřejmá. Tohle přece vždycky dělal někdo jiný, někdo velký, mocný. To není úkol našeho národa, neumíme to. A vůbec, když se o to snaživě přihlásíme, vypadáme jak Hujeři a dostaneme po frňáku jako on.

Podvědomě ale víme, že nekonáme dobře: máme z toho špatné svědomí. Ve skutečnosti víme, že společná věc se musí dělat společně, že to jinak nejde.

A když má člověk špatné svědomí, co dělá? Snaží se vlastně sám sobě něco namluvit, hledá omluvy a výmluvy – klame sám sebe. Sem patří ten donekonečna opakovaný narativ s globálním oteplováním, kdy snažíme sami sebe přesvědčit, že to ještě není stoprocentně prokázáno. Sice 997 vědců říká, že jo, ale tři říkají, že ne a je to tedy ještě potřeba prověřit!

Sem patří sebelítostné omluvy, že my přece bychom se tak rádi snažili, uskrovnili se, ale kazí nám to ty velmoci nebo Babiš, nebo prostě kdokoli tam nahoře. (Zkuste si to mimochodem sami na sobě: cítíte se jako jedinec komfortně a sebejistě, když se začnete aktivně podílet na řešení věci, která přesahuje běžné obzory? Stále myslím, že je takových lidí docela málo). Nikde to není vidět lépe než na „Gretě“, která teď tak cloumá emocemi. Ani o tom slečna neví, ale poskytla jednomu středoevropskému národu obří prostor k léčení vlastních komplexů: „chudinka“, „dívenka“, „duševně nemocná“, „manipulovaná“, „pokrytecké divadlo“, „kdoví, kdo je za tím“, „píárko“, „tohle není normální“ (čti: no tohle by přece obyčejný Čech NIKDY neudělal).

Přišla jako na zavolanou: v situaci, kdy už i poslední žijící ropák chápe, že se zmýlil a že pravdu měli spíš ti alarmisti, že jsme v průšvihu a je potřeba konat, může jeden úlevně přehodit téma a začít se posmívat Gretě.

Říká se, že první krok k vyřešení problému je správně ho pojmenovat. Tak do toho: přestaňme se bát přihlásit se k celosvětovému problému, přestaňme se tvářit, že nejsme jeho součástí, přestaňme se jednoduše stydět před sebou i před ostatními. A ono to půjde.

Poznámka 1: Pokud chcete vyčítat, že zevšeobecňuju, tak ano. Jsou i u nás statisíce, kteří se nestydí a něco dělají, a počty rostou, a možná se fakt najde pár tisíc lidí, kteří říkají, že se neděje vůbec nic a je to všechno lež. Snažím se pochytit nálady a postoje většinové společnosti. Bez generalizace se to nedá.

Poznámka 2: Zahloubal jsem se do zdrojů a nenašel jsem ani jednu jedinou hymnu, která ve své oficiálně zpívané části absolutně nezmiňuje člověka, ani jedním slůvkem. Jen ta česká je stoprocentní přírodní lyrika. A zase jsme jedineční!

---

reklama

---