Jan Pokorný a Josef Seják: Odpověď předsedovi dvou odborných komisí AVČR doc. Martinu Pivokonskému a dvě otázky

Oceňujeme, že se předseda dvou poradních komisí AVČR a člen Akademické rady AVČR, zapojil do diskuse na Ekolistu o obsahu AVex 4/2020. V našem článku z 18.6.2026 jsme vyzvali, aby odborná diskuse, kritika přešla do odborných časopisů s recenzním řízením, kde publikujeme své výsledky. Rádi se v Ekolistu stručně vyjádříme ke stanovisku doc. M. Pivokonského z 25.6. 2026, který píše: Expertní stanoviska AV ČR Planeta ve skleníku (AVex 2/2020) a Klimatická změna – fenomén současnosti (AVex 4/2020) vycházejí z poznatků, na nichž vědci z různých oborů pracují více než 150 let. K jejich základním závěrům patří, že CO₂ a další skleníkové plyny jsou hlavní příčinou současné klimatické změny a že skleníkový efekt atmosféry, tedy zpětné dlouhovlnné vyzařování atmosféry směrem k zemskému povrchu, představuje významný zdroj energie pro ohřev zemského povrchu. Velikost těchto energetických toků je dnes přímo měřena na stovkách lokalit v Evropě i ve světě, například v sítích ICOS a FLUXNET.

Dovolujeme si zopakovat učebnicové znalosti: Slunce má povrchovou teplotu 6000 K (cca 5700 °C) a vysílá/emituje krátkovlnné záření s maximem ve světelné oblasti (0,5 mikrometru). Slunce ohřívá Zemi na teplotu 288 K (cca 15 °C). Povrch zemský vysílá/emituje/sálá dlouhovlnné záření s maximem kolem 10 mikrometru. Kdyby „Slunce vyplo“ teplota na Zemi by postupně klesla na několik kelvinů (– 263 °C), tedy hluboko pod bod tuhnutí dusíku a kyslíku. Oceány by zmrzly, atmosféra by byla tuhá. Žhavé jádro ohřívá Zemi o několik kelvinů (°C), proto astronomové uvádí, že bez sluneční energie by teplota Země klesla „pouze“ na minus 263 °C a ne až na minus 270 °C (Kleczek 1984, 2011).

Země ohřátá Sluncem vysílá/emituje/sálá dlouhovlnné záření s maximem 10 mikrometrů. Intenzita radiačního toku slunečního záření (krátkovlnné) a tepelného záření Země (dlouhovlnné) je znázorněna na grafu (McKnight & Hess 2007, upraveno). Jednotka W.sr^-1 vyjadřuje intenzitu záření dopadající na plochu vymezenou jednotkovým prostorovým úhlem (sr = stéradián).

Slunce ohřívá Zemi. 1 m² povrchu Slunce vyzařuje energii 6,3.107 W (63 MW). Slunce je od Země vzdáleno 150 milionů km a sluneční záření (světlo) urazí tuto vzdálenost za 8 minut 20 vteřin. Na horní vrstvu zemské atmosféry dopadá 180 000 TW sluneční energie; na 1 m² v průběhu roku průměrně 1360 W (solární konstanta). Povrch zemský ohřátý Sluncem například na globálně průměrných 15 °C (288 K) vyzařuje 390 W/m². Atmosféra o teplotě 4 °C (277 K) vyzařuje 333 W/m², výsledný tok (vektorový součet) je 57 W/m² z povrchu zemského do atmosféry, takže zemský povrch se ochlazuje. Výše uvedené tvrzení pana předsedy M. Pivokonského (zpětné dlouhovlnné vyzařování atmosféry směrem k zemskému povrchu, představuje významný zdroj energie pro ohřev zemského povrchu), je tedy v rozporu s učebnicovými znalostmi, se skutečností. Atmosféra je chladnější než zemský povrch, atmosféra nemůže proto zemskému povrchu předávat teplo, atmosféra brzdí chladnutí zemského povrchu.

Děkujeme panu předsedovi M. Pivokonskému za citaci C. Sagana: Ve vědě je legitimní zpochybňovat zavedené teorie a navrhovat alternativní vysvětlení. Taková tvrzení však musí být podložena experimentálními daty a důkazy a obstát v nezávislém odborném posouzení. Jak formuloval americký astronom Carl Sagan: „Mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy.“

Dovolujeme si konstatovat, že právě AVex 4/2020 je příkladem mimořádného (světově unikátního) tvrzení, které vyžaduje mimořádné důkazy. Toto mimořádné tvrzení zní “Průměrná teplota na Zemi je dána množstvím energie, která na zemský povrch dopadá a je jím pohlcena. Asi jedna třetina této energie přichází ve formě slunečního záření a zbylé dvě třetiny ve formě vyzařování (sálání) atmosféry směrem k povrchu Země, tj. skleníkového efektu atmosféry“.

Obracíme se proto na pana předsedu M. Pivokonského s dotazem, kterými vědeckými impaktovanými publikacemi je potvrzeno, že atmosféra představuje významný zdroj energie pro ohřev zemského povrchu (větší než Slunce) a současně vyvráceny zavedené teorie a nespočet výsledků měření radiační bilance i lidská zkušenost. V sítích ICOS a FLUXNET jsme takovou práci nenašli.

Zdůrazňujeme: současné vysoké teploty, pokračující sucho považujeme za člověkem působené. V posledních čtyřiceti letech stoupá příkon sluneční energie na zemský povrch, protože ubývá oblačnosti. V AVex 4/2020 není zmíněna úloha lesů, není zmíněn efekt změny krajinného pokryvu odlesnění/uschnutí lesa, odvodnění, urbanizace. Proces EIA počítá uhlíkovou stopu a nepočítá stopu tepelnou, na suchých místech se sluneční energie neváže do vodní páry, ale suchý povrch se přehřívá, uvolňuje se zjevné teplo. Jsou to stovky W/m². Bowenův poměr (zjevné teplo/skryté teplo výparu) byl definován před sto roky, je tedy „zavedenou teorií“.

Na závěr ještě děkujeme za argumentaci „autoritou“, jakou byl Carl Sagan. Připojujeme argument o zásadním významu živých systémů v utváření klimatu a životních podmínek na Zemi, jedním z autorů je Dorion Sagan, syn Carl Sagana (Schneider, Sagan 2005).

Lesy a stromy jsou hlavní technologií biosféry na redukci gradientů. Úloha, jakou les a stromy hrají v přeměnách sluneční energie a zejména redukci gradientů nebyla dosud doceněna. Vztah mezi sluncem a stromem je asi tím nejlepším názorným příkladem našeho termodynamického paradigmatu. Stromy „sahají po slunci“ a optimálně pohlcují energii gradientu mezi sluncem a chladnou zemí. Rostliny jsou snad tím dosud nejpokročilejším vyvinutým nástrojem pro využití (degradaci) přicházejícího slunečního záření. K likvidaci gradientů mají vyvinuty různé struktury, které zároveň udržují v chodu procesy toku látek a přeměn energie. Lze si představit, a musíme si to jen představit, protože tento proces nelze pozorovat pouhým okem, že náš strom uprostřed pole je gigantickou disipativní strukturou pohlcující sluneční záření a degradující většinu této energie do latentního tepla výparu. Je to obrovská vodní fontána, ze které prýští voda ve formě skupenského tepla vodní páry. Je pozoruhodné, že necelé 1 % sluneční energie rostliny využívají na vytvoření svého malého těla, které potom řídí obrovský disipativní proces.

V odpovědi doc. M. Pivokonskému, představiteli naší největší vědecké instituce jsme vycházeli z opakovaně publikovaných poznatků a dokládáme je citacemi. Tvrzení v Expertním stanovisku ke klimatu AVex 4/2020 je v rozporu s těmito znalostmi.

Expertní stanovisko je určeno vládě, zákonodárcům, řídí se jím hospodářská politika, je argumentem pro emisní povolenky, dekarbonizaci a podkladem pro učební materiály. Protože si jsme vědomi chyb v tomto stanovisku, které navíc odvádí pozornost od skutečné antropogenní příčiny klimatických extrémů a vysychání, kritizujeme toto stanovisko. Skutečnou antropogenní příčinou klimatických extrémů je globální nárůst suchých ploch, odlesnění ve světě, likvidace mokřadů, ochranou přírody řízený úhyn lesů v národních parcích ČR, rozpad oběhu vody. Tento pohled není kacířský, je mimo jiné v souladu s European Water Resilience Strategy.

Jako osobní svědectví doporučujeme čtenářům Ekolistu článek „Záhada chybějících bouří“ (Millan Millan 2025).

Vítáme zapojení pana předsedy Pivokonského do této debaty na Ekolistu a obracíme se na něho s dotazem: kde publikovala pracoviště AVČR své dlouhodobé výsledky měření radiační bilance? Jsou někde dostupná data z netradiometrů z pracovišť AVČR? Nepodařilo se nám najít publikované práce a CzechGlobe odmítl impaktované publikace a data poskytnout, i když jsme argumentovali Zákonem 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Jaké učební texty pro školy, zejména pro terénní měření distribuce sluneční energie doporučuje předseda dvou významných odborných komisí AVČR?

Literatura
Kleczek, J., 1984, Naše Slunce, Albatros, svazek 59, 238 s
Kleczek, J., 2011, Život se Sluncem a ve Vesmíru, Nová věda – bioastronomie, PASEKA, 289 s
McKnight, W.S., Hess, D. 2007, Physical Geography: the landscape appreciation. 9th edition, Upper Saddle River, New Jersey, 720 s
Schneider, E.D., Sagan, D. 2005, Into the Cool (Energy Flow, Thermodynamics and Life) The University of Chicago Press, 378 s
European water resilience strategy, European Commission, 2025
Millan Millan and the Mystery of the Missing Mediterranean Storms - Resilience
Millan Millan a záhada chybějících středomořských bouří, Pozemkové úpravy, červen 2025

---

reklama

---