Michal Berg: Nový zákon o vodách. Co je na návrhu dobré, co je s otazníkem a co chybí?

Foto | Radim Holiš / Wikimeda Commons

Chybí zde snad jen zpřesnění povinnosti informovat obyvatelstvo. Lidé by se měli automaticky dozvědět, že došlo k havárii. Senátorka Jitka Seitlová předložila vloni návrh na tuto změnu v zákoně o integrovaném záchranném systému, ale většina Senátu ji zamítla.

V návrhu je také nový záměr ministerstva evidovat všechny výpustě do našich vodních toků, aby bylo jasno, co do řek teče. Určitě je ku prospěchu snaha zmapovat všechny výpusti. Je to celkem ambiciozní. Je samozřejmě otázka, jaká bude schopnost orgánů udržovat tento registr.

Takových výpustí jsou možná desetitisíce, a u některých vůbec není jasné, kam trubky vedou. Trochu se obávám, že u části z nich je sice budeme evidovat v tom smyslu, že o nich víme že existují, ale konkrétní riziko, které představují, vědět nebudeme.

Pokuty: je navrhováno zvýšení až na 25 milionů, resp. 50 milionů za určitých okolností, pořád se pohybujeme pouze v rovině pokut. Pokud bychom vedle pokud tedy měli i povinnost nahradit ekologickou újmu, tak by byly dostatečně, pokud jej nemáme, mohly být i vyšší.

Často se to týká firem, které mají obraty v miliardách korun, takže ani 25/50 milionů pro ně nemusí být dostatečně preventivní částka. Shodou okolností jen škoda rybářů na Bečvě byla cca 25 milionů.

Co je to ekologická újma? Pokud někdo svým krokem zničí nebo značně poškodí ekosystém, který se bude obnovovat roky, více než samotná výše pokuty je důležité, aby měl povinnost nahradit způsobenou újmu. Ta se nerovná škodě na něčím majetku, ale jde o vyčíslení hodnoty ekosystému.

Náš zákon o životním prostředí už od roku 1992 předpokládá, že by mělo být možné tuto újmu nahradit v penězích, ale přes 30 let k tomu neexistuje prováděcí předpis a zákon číslo 167/2008 Sb. o ekologické újmě se týká jen velmi malé výseče možných havárií.

Ministerstvo navrhuje průběžný monitoring kvality vody. U vyjmenovaných nebezpečných látek budou přímo znečišťovatelé sami na výpustích průběžně měřit kvalitu vody a pokud vyhodnotí, že je něco špatně, budou konat.

Obecně je princip průběžného měření kvality vody správný, nicméně otázkou je, zda je možné přímo důvěřovat tomu, když znečišťovatelé budou hlídat přímo sami sebe, zákon navíc neukládá povinnost data zpřístupnit veřejnosti.

Stejně tak je otázka, zda je vymezení konkrétních látek dostačující nebo jaké budou technické problémy s tímto měřením, podrobnosti má stanovit vyhláška. Někdy může řeku znečistit látka, se kterou nikdo dopředu nepočítal a nikdo ji tudíž ani neměří.

Ve světě je spíše rozšířený přístup nezávislého měření kvality vody ze strany příslušných správců toku či podobných institucí. Ten pak funguje jako systém včasného varování a na jeho základě se určuje potenciální typ znečištění a jeho původce.

Novela zákona příliš neřeší další povinnosti znečišťovatelů. Podle odborné veřejnost by měly být sníženy ohlašovací prahy toho, co znečišťovatelé hlásí do Integrovaného registru znečišťování, aby měla veřejnost větší kontrolu nad tím, jaké látky se kde zpracovávají.

Přečtěte si také |

Michal Berg: Otrávená Bečva a informace přímo ze soudní síně

Naopak by se měly zpřísnit limity toho, co je možné do vod vypouštět. Podrobněji se tomuto tématu věnuje Arnika.

Připomínkové řízení k tomu zákonu skončilo v pátek. Budeme to sledovat, jak se k tomu jednotlivé instituce postaví a jak se bude vyvíjet v parlamentu. Soud o Bečvě je důležitý a atraktivní, ale pro dlouhodobou ochranu našich řek je důležitější, jak dobré budeme mít zákony.