Miroslav Bobek: Poslední šance pro vakoplcha

Vysoko v Národním parku Kosciuszko mi australští kolegové ukazovali typické prostředí velmi drobného, mimořádně zajímavého a ohroženého vačnatce – vakoplcha trpasličího (Burramys parvus). Šlo o suťovisko tvořené mohutnými balvany, pod jehož povrchem tráví vakoplši většinu času. Nacházejí tam bezpečný úkryt nejen před predátory, ale také před extrémně vysokými či naopak nízkými teplotami, které by je zabily asi ještě spolehlivěji. Do hloubky mezi kameny jsou zapuštěná i automatická krmítka, která jim kompenzují nedostatek přirozené potravy. A dokonce také nedaleký „tunel lásky“, který vede pod komunikací a pomáhá vakoplchům k cestě za partnery, je schovaný pod haldou kamení, jíž se tito malincí vačnatci snadno prosmyknou. Již před požáry na přelomu let 2019 a 2020 byl vakoplch trpasličí na hraně zániku. V Australských Alpách zbývalo asi 2500 jedinců. Až do stavu kritického ohrožení ho přivedly především klimatické změny provázené nárůstem teplot a razantní úbytek migrujících můr Agrotis infusa, kterými se vakoplši „vykrmují“ v období předcházejícím zimování. Velké požáry situaci dále zhoršily; mimo jiné zničily část porostů nohoplodu Podocarpus lawrencei (otrocky přeloženo z angličtiny „horské švestkové borovice“), který roste nesmírně pomalu a pro vakoplchy rovněž představuje významný potravní zdroj. Po těchto požárech jsme do boje o záchranu vakoplcha trpasličího vstoupili i my – Zoo Praha – a následně jsme částkou téměř 3,2 milionu korun podpořili výstavbu chovného a introdukčního centra v několik set kilometrů vzdáleném Secret Creek Sanctuary, poblíž městečka Lithgow.

Vyšli jsme tak vstříc myšlence, kterou prosazovali někteří australští vědci a ochránci přírody v čele s prof. Michaelem Archerem. Ti se chtějí pokusit o záchranu vakoplcha trpasličího opravdu překvapivým způsobem: Vytvořením jeho volně žijící populace v chladném deštném lese, tedy v naprosto odlišném prostředí, než je vysoko v horách. Musím přiznat, že původně jsem nad jejich záměrem kroutil hlavou, ale brzo jsem se pro něj nadchnul. Tento veskrze neortodoxní projekt vychází z paleontologických poznatků, jež ukázaly, že v minulosti vzdálené miliony a miliony let žili vakoplši právě v chladných a vlhkých nížinných lesích. „Naše“ stanice u Lithgow, kterou jsme letos o Velikonocích slavnostně otevřeli, bude zajišťovat chov vakoplchů a následně i jejich vypouštění do okolí. Jedno z míst, kde by časem měli začít žít ve volnosti, jsem měl možnost si prohlédnout. Jde o stinný vlhký les na skalnatých svazích nad potokem, kde se vakoplši budou vyrovnávat se zcela odlišnými podmínkami a – například – nebudou upadat do zimního spánku…

Nejprve je však nezbytné je namnožit, což představuje velký úkol; když jsme stanici otevírali, bylo v ní teprve prvních 14 jedinců. Ale bráno z druhé strany, jde o velký krok kupředu. Vždyť tento projekt byl poprvé navržen již před desítkami let – a je dnes možná jedinou šancí, jak vakoplcha trpasličího uchránit před zánikem.

---

reklama

---