Foto | NASA / Unsplash

Nejprve si představme autory zmíněné deklarace, kterými jsou profesor Guus Berkout, geofyzik, emeritní pracovník, a vědecký novinář Marcel Crok.

A tzv. ambasadoři, tedy vědečtí garanti Deklarace, jsou:
laureát Nobelovy ceny profesor Ivar Giaever
Kees Lepair / THE NETHERLANDS
profesor Reynald Du Berger
Terry Dunleavy
profesor Viv Forbes
profesor Jeffrey Foss
Jens Morton Hansen
Morten Jødal
profesor Demetris Koutsoyiannis
Rob Lemeire
Profesor Richard Lindzen
Henri A. Masson
profesor Ingemar Nordin
Jim O’brien
profesor Ian Plimer
Douglas Pollock
profesor Alberto Prestininzi
profesor Benoît Rittaud
dr. Thiago Maia
profesor Fritz Vahrenholt
vikomt Monckton z Brenchley

Tito všichni představují světovou špičku ve svých oborech (jeden je dokonce laureát Nobelovy ceny za fyziku (1973)) a někteří z nich působí ve světové klimatologii v čele vědeckých týmů (Viv Forbes – Australia´s climate blogger, J.M. Hansen – hladiny světového oceánu, D. Koutsoyannis – hydrolog, R. Lindzen – klimatolog, hlavní autor kapitoly 7, IPCC, H.A. Masson – vedoucí klimatického Think-Tanku SEII, I. Plimer – geolog a zakladatel nadace Global Warming Policy, D. Pollock – klimatolog, A. Prestininzi – aplikovaný geolog a ředitel Centra pro predikci a kontrolu geologických rizik, B. Rittaud – matematik a autor knihy Klimatické mýty, F. Vahrenholt - chemik, politik a profesní pracovník na Ministerstvu životního prostředí, lord Monckton – matematik a analytik klimatických modelů IPCC).

Přesto si R. Tolasz (zástupce ČR v IPCC) je dovolil hodnotit takto: „ Ani jeden z nich není klimatolog, nejblíže k oboru má meteorolog prof. Lindzen“. Těch 500 dalších signatářů Deklarace prý není problém, protože jsou to sice špičky ve svých oborech, ale s klimatologií nemají mnoho společného, takže je nejde brát z odborného hlediska vážně. Přitom prof. R. Lindzen byl přímo hlavním autorem 7. kapitoly IPCC a zástupcem USA v panelu, tedy jedním z několika mála čelných představitelů klimatologů, specialistů, odborníků. O jeho vědecké erudici v klimatologii svědčí více než 200 odborných článků z meteorologie a klimatologie a také řada přednášek světového významu, např. viz Global warming for the two cultures.

Ještě negativněji prolustroval oněch cca 500 prvních signatářů oficiální blog mainstreamu IPCC Climate Feedback svými šesti zástupci – recenzenty. Na tyto se nyní odvolává celá oficiální vědecká obec IPCC jako na své oficiální stanovisko. Zejména A. Kerr ve své recenzi zdůraznila, že z 506 vědců bylo pouze 10 identifikováno jako klimatologové a 4 další jako meteorologové. Převládající skupiny signatářů byli geologové (19 %), inženýři (21 %) a celých 11,3 % bylo lobbisti a aktivisté nebo novináři.

Cožpak to nebyl geofyzik Milutin Milankovič, kdo přinesl do klimatologie první ucelenou teorii střídání dob ledových a meziledových vlivem změn osvitu kontinentů severní polokoule a nikoli nějaký věhlasný klimatolog? Také geolog J. G. Kukla přinesl zásadní poznatky pro klimatologii tím, že ukázal, jak složení spraší ukazuje na změny teplot, při kterých tyto sprašové půdy vznikaly. Jako by v poznámce pod deklarací nebylo uvedeno, že nezáleží na počtu odborníků, kteří Deklaraci podepsali, ale na síle argumentů. A jak mám ověřeno z vlastní zkušenosti, většina ze signatářů přinesla k některým bodům Deklarace vlastní argumenty nebo našla chyby zejména u klimatických modelů a z nich vycházejících politických návrhů řízení chování států, firem a občanů. Stačí se podívat jen na signatáře z Austrálie. Například D. Archibald již desítky let ukazuje na rozhodující vliv sluneční aktivity na klima, na ve skutečnosti menší klimatickou citlivost na CO2 než uvádí většina modelů, teplejší období Středověké klimatické optimum než dnešní, atd…. Peter Ridd, oceánograf a geofyzik, již řadu let dokládá, že koncentrace CO2 v atmosféře nemá významný vliv na kvalitu ekosystému Bariérového útesu. Judy Ryan ukázala s Dr. Spencerem už v roce 2013, že všechny klimatické modely nadhodnocují vliv „antropogenního“ CO2. A tak bych mohl pokračovat dalšími státy a ukázat, že většina ze signatářů svůj podpis nepřipojila pod petici jen v dobré víře (a možná i naivitě), jak se snaží ukázat zastánci IPCC, ale mají své vlastní výsledky výzkumu týkající se různých aspektů klimatu, které je vedly k tomuto rozhodnutí a k podpisu Deklarace. Je to i můj případ, kdy jsem zjistil, jaký je ve skutečnosti vztah mezi sluneční aktivitou, seismicitou a klimatem a analyzoval množství sluneční energie, ukládané v zemské kůře a dospěl tak k vlastnímu přesvědčení o marginálním vlivu lidstva na klima na Zemi.

Přejděme ale od personálií, dokládajících kvalitu, vnitřní konzistenci a dlouholetou erudici jak navrhovatelů Deklarace, tak většiny signatářů, k vědecké podstatě šesti základních tezí Deklarace.

Šest oficiálních zástupců IPCC souhrnně zhodnotilo celou Deklaraci jako „Cherry-picking, Inaccurate, Misleading“, tedy přeloženo „Vybírání rozinek, nepřesné a zavádějící“. Rozeberme si tedy všechny „rozinky“ obsažené v Deklaraci:

V úvodu deklarace „There is no climate emergency“ se píše: Tuto naléhavou zprávu připravila celosvětová síť 700 vědců a odborníků. Věda o klimatu by měla být méně politická, zatímco politika v oblasti klimatu by měla být více vědecká. Vědci by se měli ve svých předpovědích o globálním oteplování otevřeně zabývat nejistotami a zveličováním, zatímco politici by měli nezaujatě počítat skutečné náklady i imaginární přínosy svých politických opatření.

Velice důležitá je druhá věta úvodu, tedy to, že věda by měla být méně politická a politika více vědecká. Tím je konstatováno, že dnešní klimatologie tak, jak je koncipována, se stává pouze služkou v rukách politiků a namísto získávání objektivního popisu reality a prohlubování poznání se většinou snaží plnit politická zadání. Jen v ČR můžeme uvést ilustrativní příklad - vznik ústavu Akademie věd s názvem CzechGlobe, který již od počátku měl za úkol řešit otázku lidmi vypouštěného CO2, jako by toto byl stěžejní problém klimatu a jeho vývoje (Tři základní řešené otázky v ústavu CzechGlobe: 1. Nakolik je biosféra planety země schopná absorbovat prokazatelný přebytek oxidu uhličitého, který člověk vypouští do atmosféry s možným dopadem na skleníkový efekt? 2. Jsou terestrické ekosystémy skutečně nejzranitelnějším článkem uhlíkového úložiště planet Země? 3. Je rozvoj lidské společnosti v souvislosti s GKZ trvale udržitelný? ). Tady se již od počátku předpokládá, že klimatická věda je „usedlá“ a za většinu globálního oteplování může „antropogenní“ CO2 jak tvrdí IPCC. Toto je, samozřejmě, popírání základního vědeckého principu, který nedávno shrnula Z. Petáková v eseji „O smyslu vědy“.

Bohužel, tento nešvar (závislost financování vědy na politických zadáních) se dnes netýká jen klimatologie, ale je široce rozšířen i v jiných vědeckých oborech.

Naopak, politika, pokud bude více vědecká, bude hledět na celé spektrum lidského poznání a bude se opírat také o nezávislé poznatky (tedy nezávislé na politických zadáních) a ne jen o ty, které si politikové nebo lobbisti sami zaplatí s cílem, aby o ně pak sami mohli „vědecky“ opírat své politické proklamace nebo názorové proudy. Bohužel, dnešní politika v oblasti klimatologie (a nejen tam), se blíží Lysenkovštině i heslem „Poručíme větru, dešti“, tedy přeloženo do soudobého newspeaku „Do roku 2050 budeme uhlíkově neutrální a tím zabráníme katastrofickému přehřátí Země“.

Bod č. 1 - Oteplování způsobují přírodní stejně tak jako antropogenní faktory

Geologický archiv ukazuje, že klima Země se měnilo po celou dobu existence planety, s přirozeně chladnými a teplými obdobími. Malá doba ledová skončila teprve v roce 1850. Není tedy divu, že nyní zažíváme období oteplování.

Radim Tolasz ve své recenzi Deklarace celou minulost rozdělil na 2 období – do začátku první průmyslové revoluce (Stephenson) a po něm. Před Stephensonem prý bylo vše v rukách přírody (například Milankovičových cyklů) a nyní je vše v rukách lidstva, cituji „ale současná změna klimatu je způsobena člověkem (změna chemického složení atmosféry a kvality zemského povrchu)“. Tedy z pohledu IPCC (R. Tolasz se vyjadřoval oficiálně za IPCC), střídání dob ledových a meziledových se změnami teplot až o 12° C, rychlostí oteplování na počátku většiny dob meziledových až o 10° C za několik dekád, jako například ve spodním dryasu bylo dílem přírody, ale obdobně rychlé oteplování po Malé době ledové je už dílem lidstva. A přitom současné teploty nedosahují ani hodnot z doby Středověkého klimatického optima (Easterbrook 2016) a naopak sluneční aktivita je na obdobně vysoké úrovni, nejvyšší za posledních cca 1000 let (Steinhilber and Beer 2011).

Bod č. 2 - Oteplování je mnohem pomalejší, než se předpokládalo

Svět se otepluje výrazně méně, než předpovídá IPCC na základě modelovaného antropogenního forcingu. Propast mezi skutečným světem a modelovaným světem nám říká, že jsme ještě daleko od pochopení změny klimatu.

A jak na toto tvrzení reaguje R. Tolasz? Ten říká, že, cituji „Ano, aktuální oteplení je pomalejší, než předpokládaly pesimistické projekce. Ale zároveň je rychlejší, než předpokládaly průměrné odhady, které z těchto projekcí vznikaly (viz FAR IPCC z roku 1990).“ Co tedy R. Tolasz (obdobně jako všichni zástupci IPCC a zprávy IPCC např. zde vlastně říká? Srovnává naměřené teploty a jejich vývoj se scénáři, tedy s předpokládanými vývoji zejména koncentrací skleníkových plynů a jim odpovídajícími předpokládanými teplotami. A říká, že vlastně teploty rostly ve shodě s průměrnými scénáři. Ale to je jasná chyba v úvaze (faul), protože do modelů, abych je mohl po nějakém čase verifikovat, tedy vyhodnotit, musím na vstupu dosadit skutečné naměřené koncentrace CO2 a další parametry a porovnat pak výstupní parametry modelu s naměřenými. A například koncentrace CO2 rostly dokonce rychleji, než byl odhad jejich růstu v nejpesimističtějším scénáři nazvaném „bussiness as usual“. Proto, když prof. Christy ve svém svědectví před Kongresem verifikoval 102 modelů IPCC tak, že do vstupů modelů dosadil skutečná naměřená data všech parametrů, pak 101 modelů vykázalo predikované teploty mimo pásmo tolerance (±2 σ), všechny vysoce nadhodnocené nad skutečně pozorovanými teplotami. Stejný trik s verifikací modelů byl použit u všech oficiálních prací, citovaných IPCC (např. Hansen et al. 1988). Toto byl také jeden z důvodů, proč IPCC nedokázala například přijatelně vysvětlit onen „hiatus“, jak jev posléze pojmenovala, na křivce globálních teplot mezi lety 1998 a 2014 (https://www.woodfortrees.org/plot/hadcrut4gl/from:1995), protože teploty stagnovaly nebo dokonce mírně klesaly, zatímco koncentrace CO2 dále exponenciálně narůstala. Dr. Lapin toto explicitně vyjádřil: „Trochu ma zarazilo, že IPCC sa nechce podrobnejšie vyjadrovať k stagnácii globálnej teploty v posledných 15 rokoch. Ako som prezentoval aj na seminári v Prahe pred necelým mesiacom, dá sa to celkom elegantne vysvetliť zmenami v oceánickej cirkulácii, ukladaním väčšieho množstva tepla v oceánoch a aj zoslabením slnečnej aktivity.“ Tady se ukázala jako správná ona poznámka Deklarace, že „jsme ještě daleko od pochopení změny klimatu“, přestože všech 6 „recenzentů“ Deklarace argumentuje vývojem poznání fyzikálního principu skleníkových plynů jako jediného předpokládaného hybatele klimatických změn na Zemi.

Již dnes ale existují jiné modely než modely IPCC, které dokáží vědecky zdůvodnit současné probíhající změny klimatu jinak a lépe a například zdůvodnit, proč dochází k oněm „hiátům“ ve vývoji globální teploty nebo proč je dnešní nárůst teplot po Malé době ledové tak vysoký (Nikolov a Zeller (2018), Kalenda a Wandrol (2018) a další). Ale o těchto nejnovějších modelech až někdy příště, protože to je na delší diskuzi, než je nastíněná zde nad Deklarací. Zájemci si je mohou v předstihu nastudovat zde.

Bod č. 3 - Klimatická politika se opírá o nedostatečné modely

Klimatické modely mají mnoho nedostatků a vůbec nejsou vhodné k tomu, aby byly nástrojem globální politiky. Nadhodnocují účinek skleníkových plynů, jako je CO2. Kromě toho ignorují skutečnost, že obohacování atmosféry CO2 je prospěšné.

Radim Tolasz píše ve svém komentáři, že „Opírat se jen o pesimistické odhady je špatně a je smutné, že to udělali autoři v předchozím bodě. A neměli by to dělat ani politici, ani aktivní občané při prosazování klimatických opatření.“. Ale právě v předchozím bodě autoři Deklarace ukázali, že skutečné teploty rostly (nebo na dlouhá období stagnovaly) nikoli podle nejpesimističtějších scénářů růstu koncentrace CO2, které nakonec i sama příroda předstihla, ale podle fyzikálních zákonů. Právě rozdíl mezi alarmistickými odhady růstu globálních teplot až o více než 3°C a pozorovanou skutečností se stal nástrojem globální politiky. Modely nadhodnocovaly účinek skleníkových plynů a zejména CO2. Když se vezme vývoj odhadu parametru klimatické citlivosti na zdvojnásobení koncentrace CO2 (Charney sensitivity) (TCR) v modelech tak, jak to udělal např. N.-A. Mörner (2018 - obr. 1), je vidět, že s postupem času konverguje jeho hodnota v modelech IPCC k hodnotě ≈1,2°C/2* CO2.

Klimatická citlivost (oficiální publikace v daném roce)

Zdroj | podle Mörner a Matlack-Klein 2018

Tato hodnota je také shodná s teoreticky vypočtenou hodnotou klimatické citlivosti 1,27 K (Monckton et al. 2015, nebo i s odhadem Hansena (1984) (1,2 – 1,3 K). Naproti tomu IPCC 2013 odhadovala TCR na 1,5 – 4,5K, CMIP5 na 2,1 - 4,7K a extrémní články (Al Gore) a novináři až na 10K. Z těchto vstupních parametrů modelů také vyplývají odhady růstu teplot do roku 2100. Dokonce i laureát Nobelovy ceny za klimatologii (Al Gore 2006) publikoval odhad nárůstu teplot do roku 2100 o 7°C oproti roku 1980. Na tomto základě pak následně vznikaly katastrofické politické scénáře a vize. Pokud by se v modelech IPCC použily reálnější odhady klimatické citlivosti CO2 1,2 – 1,3K, pak by teploty na konci století mohly být vyšší jen o 1,17°C oproti roku 2000 i při stávajícím tempu nárůstu koncentrace CO2 v atmosféře (Monckton 2018), tedy i za (chybného) předpokladu, že za všechen nárůst CO2 může lidstvo, jak tvrdí R. Tolasz (cituji: „Člověk tuto rovnováhu narušil a za 200 let zvýšil koncentraci CO2 v atmosféře na současných 410 ppm.“).

Poslední věta tohoto odstavce Deklarace říká, že obohacování atmosféry CO2 je prospěšné. Toto tvrzení je velice snadno doložitelné například na světových výnosech libovolných plodin, které globálně vzrostly od roku 1980 o cca 15% (například ročenka ČZS) přesně ve shodě s klimatickým experimentem na Bílém Kříži v Beskydech, kdy Urban a Pokorný ve skleníku v laboratorních podmínkách dokázali, že, cituji „nárůst dřevní hmoty v podmínkách dvojnásobné koncentrace CO2 je vyšší a rostliny také lépe odolávají suchu“.

R. Tolasz ale argumentuje tzv. uhlíkovou rovnováhou, kterou si příroda vytvořila ve svém geologickém vývoji a kterou prý porušuje lidstvo a ani náznakem nepřipouští tu možnost, že tato rovnováha je dynamická a závislá na přírodních faktorech, zejména na teplotě. Jen v průběhu čtvrtohor můžeme pozorovat kolísání koncentrace CO2 mezi glaciály a interglaciály až o 170 ppm (Pettit et al. 1999), které jednoznačně následuje za změnou vývoje teplot s malým časovým zpožděním (z geologického hlediska). Naopak, z geologických záznamů vidíme, že pro rostlinstvo bylo optimálním obdobím období druhohor, kdy Zemi pokrývaly husté pralesy (Jurský park), žily energeticky náročné druhy plazů (veleještěři) a koncentrace CO2 byla 4 – 5x vyšší než dnešní při střední globální teplotě asi o 3°C vyšší (Berner 1990).

Timothy Osborn z šesti oficiálních zástupců IPCC argumentuje tím, že není pravda, že prospěšnost CO2 není zahrnuta také v modelech IPCC. Ukazuje, že efekt „hnojení“ rostlin vede k větší fotosyntéze a menšímu výparu a tím k redukci toků latentního tepla v biogeochemických modelech Páté zprávy IPCC. T. Osborn ale už zcela pomíjí fakt důsledků vyšší fotosyntézy a tím i vyšších výnosů pro společnost, tedy o kolik lidí více je možno nasytit na obdělávané půdě stejné výměry při vyšších koncentracích CO2 a už vůbec nedomýšlí, jaké by byly výnosy zemědělských plodin v případě, že by poklesla (například nějakým zázrakem) koncentrace CO2 pod hranici 150 ppm, která je rozhodující pro začátek fotosyntézy nebo nastala obdoba Malé doby ledové ať už vlivem skleníkového efektu nebo nízké sluneční aktivity. Tehdy v relativně úrodném Grónsku vymřela celá kolonie Vikingů, protože nebylo co jíst a globalizace tehdy ještě neexistovala.

Bod č. 4 - CO2 je výživa pro rostliny, základ celého života na Zemi

CO2 není znečišťující látkou. Je to plyn, nezbytný pro veškerý život na Zemi. Fotosyntéza je požehnáním. Více CO2 je příznivé pro přírodu, ozelenění Země: další CO2 ve vzduchu podporuje růst globální rostlinné biomasy. Je to také dobré pro zemědělství, které zvyšuje výnosy plodin po celém světě.

R. Tolasz souhlasí s triviální tezí, že CO2 je výživou pro rostliny, ale už zpochybňuje výsledky klimatických pokusů (např. na Bílém Kříži – Urban a Pokorný), že by v atmosféře s vyšším obsahem CO2 rostla biomasa lépe. Píše: „A pokud jde o zvyšování výnosů v zemědělství, hledal bych příčinu v agrotechnických postupech a v chemii, ne v CO2.“

Timothy Osborn píše, že CO2 je znečišťující látka nikoli v úzkém smyslu slova ale proto, že jeho koncentrace roste významně rychle a zvyšuje tak rizika škodlivých účinků. Ještě jednoznačněji to píše Twila Moon – CO2 je skleníkový plyn a proto je škodlivý, protože zvyšuje teplotu Země. Podle stejné filosofie bychom mohli prohlásit, že stejně, ne-li více škodlivé jsou i další plyny v ovzduší, jako jsou CH4, H2O, N2O a další, které všechny různou měrou přispívají ke skleníkovému efektu a jsou to tedy (alespoň podle T. Moon a IPCC) znečišťující látky. Odbourávání vodní páry z atmosféry by také vedlo ke snížení skleníkového efektu dokonce více, než je tomu u CO2. Dokonce už byly navrženy mechanismy, jak toho dosáhnout – například pokrýváním hladin oceánů polystyrénem, ping-pongovými míčky, nebo ropnými skvrnami (skutečné projekty, obdobné ukládání CO2 pod zem).

Když se ale podíváme pomocí přesných satelitních měření, kdo nebo co vypouští do ovzduší největší část vodní páry, zjistíme, že to je zejména rovníkový pás oceánů. Když budeme totéž sledovat pro CO2, zjistíme, že v závislosti na ročním období nejvíce vypouštějí do atmosféry Amazonie, Subsaharská Afrika, JV Asie a částečně i Čína, tedy místa s největší fotosyntézou a rostlinným pokryvem a také s lesními požáry (obr. 2). Proto křivka koncentrace CO2 měřená na referenční stanici Mauna Loa (Havajské souostroví), která leží v místech bez významné vegetace, vykazuje jasný roční chod s maximem v květnu a minimem v září - říjnu, kdy dosahuje fotosyntéza planktonu ve světovém oceánu (rozložen převážně na jižní polokouli) svého maxima (viz obr. 3). (Pozn. Fotosyntéza planktonu v oceánu odebírá CO2 z atmosféry nejvíce na jižní polokouli). Roční výměna CO2 mezi oceánem a atmosférou je odhadována na 150 GtC a v roce 1990 vypouštělo lidstvo do atmosféry přibližně 5 GtC, tedy cca 3 % (Salby 2011). Dnešní množství antropogenního CO2 činí přibližně 4-5 % přirozené výměny CO2 fotosyntézou, jak se také ukázalo na poklesu měřených koncentrací CO2 po zastavení 80 % produkce v době koronavirové pandemie v Číně (Kalenda 2020) (obr. 3). Protože tato výměna CO2 mezi atmosférou a oceánem je dynamická a je velice závislá zejména na teplotě oceánu, po obnovení výroby v Číně v březnu 2020 měřené koncentrace CO2 na Mauna Loa v květnu navázaly na předchozí trend ze začátku roku. A jakoby pandemie vůbec nebyla a nedošlo k poklesu vypouštění antropogenního CO2, naměřené hodnoty dosáhly svého nového rekordu. V květnu 2020 bylo naměřeno 417,07 ppm CO2, tedy o 2,42 ppm více než v předchozím roce 2019 v tomtéž období (https://www.esrl.noaa.gov/gmd/ccgg/trends/). Ukázalo se, že lidé jsou krátkodobě schopni snížit přibližně koncentrace CO2 v atmosféře o 10 ppm (cca 3%) (za cenu úplného zastavení celosvětové výroby), ale dlouhodobé trendy a roční chod koncentrací CO2 není možno ovlivnit – jsou přírodního původu – a závisí především na fotosyntéze a teplotě oceánů, jak teoreticky odvodil už M. Salby v učebnici klimatologie (2012).

Koncentrace CO2 ze satelitních měření (Salby 2011)

Zdroj | SIOPRS

Koncentrace CO2 na Mauna Loa za období 11/2018 – 5/2020

Zdroj | NOAA

Neexistuje statistický důkaz, že globální oteplování zesiluje hurikány, záplavy, sucha a podobné přírodní katastrofy nebo zvyšuje jejich četnost. Existuje však dostatek důkazů, že opatření ke snižování emisí CO2 jsou stejně škodlivá jako nákladná.

R. Tolasz s tímto tvrzením opět polemizuje a to zcela zavádějícím vlastním tvrzením, cituji: „Povodně a vichřice máme častěji, sucha jsou delší a za horkou vlnu naše prababičky považovaly dva dny s teplotou 25 °C.“ Proč bychom měli porovnávat současné klima (a počasí) s tím za dob prababiček (před 100 lety), když můžeme jako srovnávací bázi vzít přímo období na konci Malé doby ledové (před 200 lety), kdy i Temže, Černé moře a Jadran zamrzaly, jak je doloženo svědecky a zapsáno v kronikách? Tvrdit, že pokles teplot do Malé doby ledové byl přirozený, ale návrat na původní hodnoty už je způsobován lidmi, je totiž vědecký faul. Z pohledu klimatologie bychom totiž správně měli srovnávat současné klima s tím, které zde panovalo za dob srovnatelně vysoké sluneční aktivity (a tím příkonu energie, které Země dostává od Slunce) (Usoskin 2013, Solanki et al. 2004). Taková období byla v minulosti (dokumentovaných v lidských zprávách, bájích a zápiscích v kronikách) například v období Mínojské civilizace, v Římském klimatickém optimu a ve středověkém klimatickém optimu. Ve všech těchto obdobích byla srovnatelná sluneční aktivita (Solanki et al. 2004), ale pozorované teploty byly vyšší než dnes, a to minimálně o 1 – 3°C. Například před cca 2000 lety byl schopen Hannibal přejít se slony přes Alpy, což by se mu i dnes po stejné trase jen stěží podařilo. Před zhruba 1000 lety, za doby středověkého klimatického optima, se ve stejném ročním období u Mělníka pěstovaly melouny (Svoboda a kol. 2003 - Velká kniha o klimatu zemí Koruny české). Dnes je jejich severní hranice efektivního pěstování někde severně od Budapešti.

S hurikány, povodněmi a suchem je to obdobné. Například dnes pozorované povodně na Vltavě (2002) jsou srovnatelné s povodněmi z let 1118, 1784, 1845, 1888 (jižní Čechy), 1965 (Žitný ostrov) a 1966 (Slezsko). Můžeme se ale podívat na cejchované údaje z většího území, například z celého území Spojených Států Amerických, kde se měří index sucha (tzv. Palmerův index PDSI) již od konce 19. století (obr. 4). Na něm je dobře vidět, že vlny sucha nebo naopak povodní přicházejí s periodou přibližně 62 let a dnešní sucha jsou jen o trochu menší než ta, která byla pozorována ve 40. letech 20. století obdobně, jako tomu bylo v ČR (maximum sucha bylo v roce 1947 doprovázeno velkou neúrodou obilí). U vlhkých klimatických epizod je možno pozorovat mírný nárůst jejich počtu i velikosti ve shodě s tím, jak se zvyšuje výpar z oceánů vlivem rostoucí teploty vody.

Palmer Drought Severity Index (PDSI) za roky 1895 až 2019 v kontinentálních Spojených Státech. Šipky označují okamžiky největší excentricity Jupitera a současně nejmenší vzdálenosti Jupitera od Slunce.

Twila Moon (recenzent IPCC) přisuzuje ve své recenzi důvod zvýšení počtu povodní jako odezvu na zvyšující se hladinu oceánů (ta koreluje se zvyšující se teplotou oceánů díky teplotní roztažnosti). Naopak ale říká, že co se týče sucha, jsou pozorovány lokálně zvyšující se počty (např. jižní Evropa) a na jiných místech se počty snižují (např. v USA), aniž by pochopila cyklicitu tohoto procesu a analyzovala klimatické jevy na klimatické časové škále.

Mitch Lyle (recenzent IPCC) nesouhlasí s tvrzením Deklarace, že opatření ke snižování emisí CO2 jsou stejně škodlivá jako nákladná a dokládá to tvrzením, že mnohem více ptáků se zabije nárazem do oken v budovách a je zabito kočkami, než zabijí vrtule větrných turbín (sic). Nepochopil jsem z jeho „důkazu“ o neškodnosti větrných elektráren ale, jaký je vztah počtu koček a počtu oken v budovách ke klimatickým změnám.

V oblasti klimatu není žádná nouzová situace. Proto není důvod k panice a poplachu. Důrazně se stavíme proti škodlivé a nereálné politice čisté nulové emise CO2 navrhované pro rok 2050. Pokud se objeví lepší přístupy, a o tom není pochyb, budeme mít dostatek času na reflexi a přizpůsobení. Cílem globální politiky by měla být „prosperita pro všechny“ poskytováním spolehlivé a dostupné energie za všech okolností. V prosperující společnosti jsou muži a ženy dobře vzdělaní, porodnost je nízká a lidé se starají o své okolí.

Všichni recenzenti Deklarace z IPCC i R. Tolasz se tomuto ryze politickému tématu obloukem vyhnuli, protože si pravděpodobně jasně uvědomili, že nemohou obhajovat jak neekologické tak neekonomické projekty, které ve svém důsledku vytahují peníze z kapes většiny obyvatel ve prospěch úzké skupinky oligarchů a dalších různorodých zájmových mocenských skupin. K příkladům nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat, o kolik stoupla cena elektřiny v ČR „díky“ splnění politického zadání ve prospěch budoucích "solárních baronů", které budeme muset na základě zákona dotovat ještě dlouhou řadu let. Z globálních firem se stačí podívat na hospodaření firmy Tesla, která v roce 2019 dosáhla kumulované ztráty 6 mld USD, a přesto její akcie letí prudce nahoru. Tento hospodářský zázrak umožnil pouze globální transfer peněz z obchodu s emisními povolenkami, které tak dorovnávaly ztráty firmy na černou nulu. Z ekologického hlediska se ale jedná pouze o tunel peněz, protože všechny teslovské elektrospotřebiče jsou dobíjeny z veřejné sítě, která ani zdaleka nejede z obnovitelných zdrojů a to nemluvíme vůbec o surovinách, potřebných k výrobě komponent automobilů a o ekologické likvidaci vraků. Můžeme se podívat na nejvyspělejší ekonomiky světa a ukázat, odkud pochází většina energie ve veřejné síti (např. zde: https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jiri-kovalovsky-co-rikaji-cisla-o-obnovitelnych-a-jadernych-zdrojich-energie). Přestože instalovaný výkon obnovitelných zdrojů energie (OZE) dnes tvoří desítky procent z celkového instalovaného výkonu, díky nestabilitě a dostupnosti OZE v průběhu roku je skutečná využitelnost OZE mnohem menší a zejména v zimních měsících musí být téměř celá kapacita OZE zálohována stejně velkou kapacitou uhelných, plynových nebo jaderných elektráren (obr. 5). Do cen energií se pak musí nutně promítat jak ceny samotných OZE, tak ceny nutných záložních zdrojů a přenosových soustav okolních států, které jsou schopny krátkodobé výpadky místních zdrojů překlenout.

Zdroje elektřiny v říjnu 2018 v UK

Zdroj | Phys

Závěrem bych chtěl jen dodat, že si každý čtenář může udělat vlastní obrázek o tom, jak autoři Deklarace „There is no climate emergency“ vyzobávají rozinky poznání, uvádějí nepřesná a zavádějící fakta. Nebo je tomu spíše naopak a nepřesná a zavádějící fakta uvádějí recenzenti této Deklarace a ještě se nám snaží vnutit tento jejich jediný správný výklad?