https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/radomirn-dohnal-tri-zpravy-ze-sveta-socialnich-siti-a-jedna-k-tomu-zdarma
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Radomír Dohnal: Tři zprávy ze světa sociálních sítí a jedna k tomu, zdarma

20.8.2021
Příběh o nepůvodním až invazním druhu, který se vcelku libovolně a s dost vydatným přispěním chovatelů šíří do volné přírody, byl odsouzen k nezájmu. Ilustrační foto
Příběh o nepůvodním až invazním druhu, který se vcelku libovolně a s dost vydatným přispěním chovatelů šíří do volné přírody, byl odsouzen k nezájmu. Ilustrační foto
Každý den se odehraje spousta drobných událostí, které do světa velkých médií nutně neprorazí. Ještě že máme ty sociální sítě.
 

Díky nim se tak člověk může dozvědět například to, že na břehu řeky Kyjovky byla spatřena vcelku vypasená želva. Což pochopitelně v jihomoravské říčce, připomínající spíš kalotok, vyvolalo u místních z okolních vesnic nemalý rozruch. Ani pamětníci si totiž nevybavují, že by tu želvy, navíc původem z Ameriky, kdy byly k mání. Z několika rozostřených fotek totiž neznamenalo velkou námahu vyvodit, že se jedná o druh Trachemys scripta elegans, tedy želvu vodní nádhernou. Oblíbeného chovance začínajících teraristů. Potíže nastoupily až s debatou, zda onen konkrétní exemplář náhodou nechybí nějakému chovateli. Dokonce sociální sítí krátce proběhla i výzva, aby si onen domnělý nešťastník přepočítal vlastní zvířecí chovance, a případně si rychle vyzvedl uprchlou korytnačku někde v říčním koridoru, vymezeném dvěma mosty. Než se jí něco stane.

Želva na cestě do divočiny

Vysvětlit, že se nejedná o druh původní, tedy kriticky ohroženou želvu bahenní (Emys orbicularis), bylo relativně snadné. Ale zjevit virtuální veřejnosti možný výklad toho, jak se americká želva dostala na jih Moravy, bylo o dost těžší. Diskutující totiž chtěli želvě v první řadě pomoci. A projevovali jinak velmi živý zájem o tklivou story zvířátka, vracejícího se, osudu navzdory, zpět do divočiny. Příběh o nepůvodním až invazním druhu, který se vcelku libovolně a s dost vydatným přispěním chovatelů šíří do volné přírody, byl odsouzen k nezájmu. Nikdo moc nestál o to slyšet, že si ňuchňací želvy nádherné pořizují teraristé v období jejich největší roztomilosti, když ještě dosahují velikosti pětikoruny, aby se jich pak zbavili vhozením do nejbližší vodoteče po pár letech, poté co se změní na odporně přerostlé kanálie, velikosti talíře.

V bahnité říčce za humny je prostě želva a ta musí být navrácena původnímu majiteli. Případně musí být zachráněna a/nebo pravidelně přikrmována, aby v té nesmlouvavé přírodě netrpěla hlady. Stranou teď ponechme, že jen v Kyjovce jsou teď přes léto želv nádherných k vidění tucty. Jejich zavlečená populace se tu bohužel velmi dobře etablovala, a dokud nepřijde opravdu dlouhá a mrazivá zima, budeme se tu s nimi potkávat ještě dlouho. I když to nejsou úplně ti echt-největší škůdci v našich řekách, pořád jejich všežravost a vysoká přizpůsobivost vnáší do české a moravské přírody víc škod, než užitku.

Racek, který měl pořádnou smůlu

Síla sociálních sítí tkví mimo jiné i v tom, že propojuje lidi a události jinak sobě na hony vzdálené. Takže pokud jste měli to štěstí, mohli jste být na konci července zpraveni o pohnutém osudu zraněného racka z Bulharska. I tady budu konkrétní lidské aktéry lehce anonymizovat, ale vypomůžu si s jejich popisem situace v místě. „Po našem ohledání racka je zřejmé, že má zlomenou jednu nohu a minimálně silně pohmožděné, spíše zlomené křídlo… zranění je staršího data, cca 3 týdny, a vzniklo pravděpodobně, když racek předčasně vylétl z hnízda a nezvládli svůj první let… a nejspíše díky místním ohňostrojům, které se tu pálí každý večer jako by se nechumelilo.“

Popis dále pokračuje tím, jak nehezky se zachovali bulharští veterináři a pracovníci tamních záchranných stanic. Ani na telefonickou výzvu se totiž neměli k tomu, aby zraněného racka zachránili. Prý proto, že to není ohrožený druh. A následně pak text graduje přímo adrenalinovou výzvou: „Takže pokud je teď v Bulharsku někdo kdo má koule racka propašovat v autě do ČR, udělá rozhodně dobrý skutek. Stačí ho dostat do ČR, tam už se o vše postarám, jako trvalý hendikep skončí v záchranné stanici…“ Dál už to raději nebudu rozmazávat, snad jen doplním, že v diskuzi pod rackovitým příspěvkem si drze trouflo prezentovat své odborné hledisko pár uznávaných českých ornitologů evropského formátu, a skoro se až se zlou potázali. Jejich profesní a osobní racio nebylo v moment, kdy se plánoval nelegální přesun zraněného racka do Čech za záchranou, diskutujícími žádané. Jak to vlastně dopadlo, nevím.

Bulharští veterináři a pracovníci tamních záchranných stanic se neměli k tomu, aby zraněného racka zachránili. Prý proto, že to není ohrožený druh. Ilustrační foto
Bulharští veterináři a pracovníci tamních záchranných stanic se neměli k tomu, aby zraněného racka zachránili. Prý proto, že to není ohrožený druh. Ilustrační foto
Licence | Volné dílo (public domain)
Foto | 127071 / Pixabay

Debata pod příspěvkem byla uzamčena a pravděpodobně se přesunula jinam. Doufám jen, že její rozuzlení neproběhlo v zadržovací místnosti bulharské celnice. Sám na ni nemám nejlepší vzpomínky.

Křuplo to. Co teď dál?

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Takže třetí zprávou ze světa sociálních sítí, která si pozornost nejspíš taky nezaslouží, je "Případ rozšlápnutého hlemýždě". Autora příspěvku opět ponechám v utajení. Na síť přispěl jen dvěma detailními snímky šneka s naprosto dekonstruovanou ulitou a věcným, emocemi nepodbarveným dotazem: „Má šnek v takovémto stavu sám o sobě šanci na přežití?“ To, jak hlemýžď do tohoto fatálního stavu dospěl, bylo přitom zřejmé. Někdo na něj prostě šlápl, křuplo to a tím je skoro hotovo. Pobídka k možné záchraně se tu ale přeci jen objevila, a pár chovatelů oblovek obrovských (ozdobných afrických achatin) přispělo se svým know-how. Hlemýždi nikdo nedával velké šance na zotavení, debata byla vedena věcně, prakticky. A dnes už je pravděpodobně Pan Ulitka ve šnečím nebíčku.

Vždyť to jsou dobré zprávy!

Co z těch tří namátkou vybraných příběhů, kterým je společné prostředí sociálních sítí a klima okurkové sezóny, plyne? Překvapivě mnoho. Byť čtení takových dojemných příběhů vyvolává u cynického biologa chuť drásat si žíly hrubým pilníkem, musím nechat, že je to vlastně ohromně pozitivní. Ano, opravdu. Lidem v Česku skutečně není příroda (a živočichové v ní) lhostejná. Skutečně mají enormní zájem něco dělat, zapojit se, být k pomoci, zachraňovat. Nelitují svého času, energie, peněz, aby udělali něco dobrého, byť třeba jen úplně nepatrného. Je to fascinující, nabité velkou inspirací. Prostě paráda. Protože tohle přesně je přeci zapotřebí, ne? Určitá angažovanost, chuť něco změnit, nebát se výzev a překážek. Samozřejmě v tom z praktického hlediska hapruje pár podstatných detailů.

Těm zapáleným diskutujícím a divočinu zachraňujícím totiž chybí zkušenosti a vzdělání, praxe. To, co by jim pomohlo odlišit naprosto raritní želvu bahenní od nepůvodní želvy nádherné; banalitu od skutečného problému; to, co by jim pomohlo srovnat se s neradostnou realitou zraněného racka z Bulharska. Něco jako vnitřní kompas, jen trochu jiný než srdíčko, který by je v podobných případech dokázal intuitivně vést ke správným řešením. V tom je vlastně případ rozšlápnutého hlemýždě originální, protože u něj se nějaká emoční linka ani nestačila pořádně rozběhnout, aby ona osoba sama naznala, že zachraňovat šneka by znamenalo připravit o potravu jiná potřebná zvířata. Protože ne vždy je třeba přírodu kolem nás zachraňovat, vstupovat do jejích dějů a snažit se jí vtisknout naši vlastní představu o pořádku.

Kde se stala chyba? A jak ji napravit?

Vidím ji v tom, že většinu diskutujících a zachraňujících ze sociálních sítí dělí dobře 20 let od poslední hodiny přírodopisu. A že od té doby neudělali moc pro to, aby si nějak rozšířili záběr. O pravidelném kontaktu s přírodou ani nemluvě. Souběžně s nimi tu pak máme kastu přírodovědců, biologů, zoologů a dalších profesionálů z oboru, kteří posledních dvacet let usilovně bádali v terénu i v laboratořích. Nedělali nic jiného, než že páchali vědu na nejvyšší úrovni. Aniž by se přitom nějak přehnaně obtěžovali zpravit onu laickou veřejnost o svých studiích, experimentech a odborných závěrech. O tom, na co vlastně přišli. A teď se ohromně diví, že jim veřejnost nechce naslouchat, když se jim pokouší dát v jedné lekci zrychlený výklad.

Vyžít tu vedle sebe ale musíme všichni a bude fajn, když nám k tomu soužití bude kulisou příroda. Tu bez podpory laické veřejnosti nikdy jen sami odborníci neuchrání, i kdyby se rozkrájeli. Laická veřejnost to jen svým emotivním zápalem pro věc taky neutáhne. Bude zapotřebí vzájemný dialog. Při němž budou muset odborníci „sejít z hůry“ až na úroveň rozšlápnutých hlemýžďů. A lidé jim sami budou muset chtít naslouchat. To, že lidé mají zájem o přírodu kolem sebe, je totiž báječná věc, na které se dá stavět. Na tom, jak bude ona stavba ve finále vypadat, teď ale musí zapracovat všichni.


reklama

 
foto - Dohnal Radomír
Radomír Dohnal
Autor je spolupracovníkem Ekolistu.cz.

 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (7)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

MD

Marek Drápal

20.8.2021 09:35
Představu, že pomocí hlubších znalostí přírodopisu lze vyřešit problematiku environmentální etiky, nesdílím. Text na mě působí, jako by autor znal "správná řešení", ale nepodělil se o ně...
Odpovědět
LE

Lara E.

24.8.2021 11:32 Reaguje na Marek Drápal
Tak autor se pasoval role krutopřísného ironika, který přece nebude něco říkat na plná ústa, neb on je vysoko nad všemi těmi hlupáčky, co o biologii zavadili naposled před dvaceti lety.
Odpovědět
ig

20.8.2021 12:44
A co teda s tou želvou? Můžu ji krmit, když tak roztomile panáčkuje a dožaduje se další mrkve (jestli si ji tedy nepletu s nutrií)?
Odpovědět
Jakub Graňák

Jakub Graňák

20.8.2021 12:54 Reaguje na
Toš želvu do polívky, nutriu na rožeň
Odpovědět
rl

rýpal lesní

23.8.2021 12:31
Ten problém byl již dávno vyřešen, kupte si košťátko, a před sebou zametejte. Ale vaše prosperita poněkud uvadne.
Článek je vlastně výstelkou, i když filozoficko-sociálně zajímavou.
<rl>
Odpovědět
MK

Majka Kletečková

23.8.2021 20:00
Kauza o tom, jak psychicky narušená matka utýrala své dítě, ačkoliv otec se k ní v tomto nepřipojil a ubohému Klapáčkovi vzorně nosil jídlo, neb zřejmě nebyl psychicky narušen, zatímco příslušná sociálka (záchranná stanice) odmítla i přes opakované výzvy pozorovatelů zakročit ve prospěch šikanovaného nebohého čápátka (navíc něžného, šikovného a životaschopného), také spadá do této tématiky.
Odpovědět
LE

Lara E.

24.8.2021 11:35
Takového textu a přitom by stačilo napsat, že podobně jako někteří jiní myslíte, že je nejlepší nechat všechny zraněné živočichy chcípat dlouho a v bolestech, páč příroda přece krutá. A kdo s tím nesouhlasí, je nevzdělané pako.
Odpovědět
reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist