Vladimír Wagner: Kdo opravdu provozuje greenwashing?

Začátkem minulého týdne neprošla v evropském parlamentu námitka proti taxonomii, která stanovuje podmínky pro zařazení jaderných technologií k udržitelným a plynu jako udržitelného na přechodnou dobu. Zelení protijaderní aktivisté okamžitě rozběhli další intenzivní kampaň proti jaderné energetice a označují její zařazení do taxonomie jako greenwashing. Příkladem takového postupu je článek Adama Rektora-Polánka v Deníku Referendum nebo článek Edvarda Sequense „Jaderný greenwashing nakonec zvítězil“ na Ekolistu. Připomeňme, že Edvard Sequens je dlouhodobým bojovníkem proti jaderné energetice už od devadesátých let a patří k těm, kteří nejen v rámci organizací jako Hnutí Calla, Greenpeace, Hnutí Duha a dalších intenzivně bojovali za to, aby se první dva bloky v Temelíně nedokončily a nespustily a jaderná elektrárna v Dukovanech se odstavila co nejdříve, nejpozději po třiceti letech provozu. Pokud by své názory realizoval a prosadil, tak bychom dnes neměly v provozu žádný jaderný blok. Jak by to pak vypadalo s využíváním fosilních paliv u nás a emisemi oxidu uhličitého si myslím dokáže představit každý sám. V evropském kontextu dokázala intenzivní ideologická kampaň mezinárodních organizací tohoto typu zastavit rozvoj jaderné energetiky v Evropské unii a v Německu vedla k Energiewende a odchodu od jádra. V případě Německa, kde se poslední tři z moderních reaktorů, které ještě nejméně dvacet let mohly produkovat nízkoemisní elektřinu, odstaví na konci tohoto roku, se tak dospělo k extrémní závislosti na zemním plynu. I to byl důvod, proč Německo vybudovalo plynovody Nord Stream I a II a stalo se dominantně závislé i v elektroenergetice na ruském plynu.

Rozdíl mezi různými energetickými koncepcemi ukazuje porovnání vývoje ve Francii a Německu. Francie má již několik desetiletí nízkoemisní elektroenergetiku a vzhledem k intenzivnímu využívání elektřiny při vytápění je spotřeba zemního plynu a fosilních paliv v těchto oblastech malá. Právě energetická krize, která v Evropské unii začala po intenzivním zavíráním jaderných a uhelných zdrojů už během letošní zimy a prohloubila se invazí Ruska na Ukrajinu, přiměla Francii k návratu k rozvoji jaderné energetiky a využití plného potenciálu životnosti již postavených bloků. To snad povede ke konci diskuze, jestli a kdy stávající bloky předčasně odstavit, a tím i k odpovídající péči o ně, která předejde problémům, které se u nich nyní objevily.

Naproti tomu v Německu je přes 40 % elektřiny produkováno fosilními zdroji, a i pro vytápění se ve velké míře využívají právě tyto, hlavně zemní plyn. Německo trvá na odstavení posledních jaderných bloků na konci tohoto roku. Tím přijde o 6 % produkce elektřiny, kterou budou muset vyrobit dominantně fosilní zdroje. Německo sice plánuje zrychlit výstavbu obnovitelných zdrojů. Zde však bude stále více narážet na odpor obyvatelstva proti stále většímu pokrytí území hlavně ve vnitrozemí stále většími vrtulemi. A ten hlavně v Bavorsku s růstem počtu vrtulí a jejich environmentálními dopady roste. Stejně tak je velký odpor proti stavbě nezbytných vedení velmi vysokého napětí, které mají přivést na průmyslový jih Německa elektřinu z extrémně centralizovaných velkých větrných farem na severním mořském pobřeží. Stejně tak se naráží na to, že dominantní část fotovoltaických panelů se dováží z Asie a projevuje se výpadek v dodávkách samotných panelů i surovin pro jejich výrobu i produkci potřebné elektroniky. V řadě posledních aukcí na dotace pro solární a větrné zdroje se tak nedaří naplňovat nabízený objem. Stále více se také naráží na to, že nejsou potřebné technologie pro akumulaci, bez které se efektivní využití těchto fluktuujících zdrojů neobejde. Protijaderná kampaň zelených aktivistů, příklon evropských politiků k jejich ideologii a neuvážený odchod od domácího uhlí bez zajištění náhrady pomocí nízkoemisních zdrojů přivedly Evropskou unii, a hlavně Německo, k extrémní závislosti na ruském zemním plynu a současné energetické krizi. Pokud Evropská unie nezačne čelit jejich greenwashingu a neobnoví své kompetence v oblasti jaderné energetiky, nepodaří se zde vybudovat nízkoemisní energetiku a splnit cíle na snižování emisí skleníkových plyn.

Zařazení jaderných zdrojů do taxonomie udržitelných zdrojů je jen prvním malým krokem na této cestě. Obecně nejsem úplně přesvědčen o účelnosti takového typu taxonomie, zvláště, když je ve větší míře vytvářena na ideologických a politických základech, než na základě technologických a vědeckých poznatků. Dost často navíc umožňuje nejednoznačnou či nepříliš srozumitelnou interpretaci požadavků na schválené zdroje. To vede k značnému nárůstu byrokracie i podhoubí pro korupci. Pochopitelně bude vše záviset na konkrétní realizaci a uplatnění této taxonomie, a také, kde všude bude vyžadována. Když už však byla tato taxonomie zavedena, a má se týkat hlavně financování, tak je pro jadernou energetiku klíčové zařazení do ní. Velké investice jsou totiž nejvíce závislé na financování a dosažitelné ceně peněz.

Je potěšující, že i tak protijaderní europoslanci jako je Luděk Niedermayer nakonec námitku proti zařazení jaderné energie do taxonomie nepodpořili. Naopak, jako extrémně protijaderná strana se ukázali vládní Piráti. Všichni jejích europoslanci, jako jediní z těch českých, pro námitku hlasovali. Snažili se to zamluvit tím, že dominantně to bylo dáno odporem proti dovozu plynu z Ruska. Ovšem už nevysvětlili, jak tedy po potopení jaderné energetiky budou tu nízkoemisní energii produkovat. Právě jaderné bloky by mohly z významné části zemní plyn nahradit. Piráti dobře ví, že plyn lze dovážet i odjinud než z Ruska. Zároveň ví, proč došlo ke spojení plynu a jádra, a jak křehká a problematická je dohoda v Evropském parlamentu o těchto otázkách. A také vědí, že strany Zelených, v jejichž klubu jsou, námitku cílily dominantně právě proti jaderné energetice. Pirátští europoslanci nevysvětlili, jak by řešili situaci se ztížením a prodražením cesty k financování pro jadernou energetiku, když by se taxonomie nepřijala. Zvláště v případě Česka, které předpokládá výstavbu nových jaderných bloků i financování údržby a vylepšování těch existujících, a bez jaderné energetiky se při cestě k nízkým emisím neobejde.

Mám dojem, že nejen pirátští poslanci nedokáží domýšlet dopad svých činů. Předchozí části prezentují fakta jasně dokazatelná čísly třeba právě při srovnání energetiky Francie a Německa. Nyní si dovolím jeden osobní názor. Nejsem politolog, takže nedokáži posoudit, jak blízký je realitě. Myslím si však, že v případě, kdyby byl německý energetický mix podobný tomu francouzskému a Německo i celá Evropská unie by právě i vlivem ideologické protijaderné kampaně zelených organizací a obecně zelené ideologie nebyla tak silně závislá na ruském plynu i dalších fosilních surovinách, neodvážil by se Putin a Rusko rozpoutat tuto válku na Ukrajině. Putin předpokládal na Ukrajině rychlé vítězství, ne takto dlouho válku. Zároveň předpokládal, že Německo kvůli jeho silné závislosti na ruských fosilních palivech nutných pro realizaci Energiewende bude silně odrazovat od podpory Ukrajiny a zaručí zdrženlivý postoj u celé Evropské unie.

Podívejme se, jak vypadá ideologizace a greenwashing v podání Edvarda Sequense v jeho příspěvku. Pan Sequens uznává, že jaderné zdroje jsou nízkoemisní, zdůrazňuje však, že mohou být ještě jiné environmentální dopady, které je třeba vzít v úvahu. Ovšem různé environmentální dopady mají nejen jaderné, ale také obnovitelné zdroje. A některé z nich mají environmentální dopady docela dramatické. Uhelná produkce, a částečně i jaderná, se v některých evropských státech nahrazuje masivním spalováním biomasy. V řadě případů jde o velké elektrárny spalující dřevo dovezené přes oceán. Environmentální dopady masivního využívání spalování biomasy jsou dramatické. Spalování biomasy konkuruje produkci potravin i environmentální funkci krajiny. A řadu environmentálních dopadů mají i další obnovitelné zdroje. Podívejme se, jaké konkrétní problematické stránky zmiňuje Edvard Sequens u jaderné energetiky.

1. „Existující riziko jaderné havárie s dramatickými následky pro životní prostředí a lidské zdraví.“ Má pravdu v tom, že v případě jaderného bloku není vyloučená i velká havárie s únikem radioaktivity. V historii jaderné energetiky však nastaly pouze dva případy, Černobyl a Fukušima, kdy došlo k dramatickým dopadům na životní prostředí, a pouze v případě Černobylu došlo i k dramatickým dopadům na lidské zdraví. A i tam to byly dopady ve srovnání s jinými přírodními a průmyslovými katastrofami dost omezené. Podrobněji je srovnání dopadů v Černobylu a Fukušimě popsáno v článku z doby krátce po havárii ve Fukušimě. Zároveň je třeba připomenout, že havárie ve Fukušimě I byla následkem jedné z největších přírodních katastrof, jejíž dopady daleko převýšily dopady samotné havárie elektrárny. A nyní, po necelých dvanácti letech, začala revitalizace a návrat obyvatel i nejsilněji zasažených oblastí v blízkosti elektrárny. Dále je třeba připomenout, že u obnovitelných zdrojů, hydroelektráren, došlo k více haváriím s daleko většími dopady na lidské zdraví i životní prostředí. Jmenujme třeba tu největší na kaskádě přehrad v Číně. U některých zdrojů je sice počet mrtvých při havárii malý, ale pravděpodobnost havárie je naopak relativně vysoká. Zmiňme třeba exploze či jiné havárie u bioplynových stanic. Pokud tak vezmeme počet obětí nebo škody v celém životním cyklu zdroje přepočtený na jednotku vyrobené energie, tak jaderné zdroje vycházejí stejně i lépe, než je tomu u obnovitelných zdrojů

2. „Jaderné elektrárny vyžadují velmi velké množství vody pro svůj provoz, zejména chlazení. Snížená dostupnost chladící vody, která je také důvodem pro omezení výkonu plánovaného nového reaktoru v Dukovanech, vede v zahraničí periodicky ke snížení nebo dokonce přerušení výroby elektřiny v posledních letech, přičemž klimatická změna přinese v Evropě ještě více sucha.“ Je třeba zdůraznit, že tato voda z krajiny nezmizí, ale odpaří se a jinde o to více zaprší. Je to vlastně umělý malý vodní cyklus. Jaderné bloky je třeba stavět u odpovídajícím způsobem dimenzovaných vodních zdrojů. A pochopitelně je potřeba i technologii chlazení využít odpovídající. Je tak třeba využít k chlazení chladící věže i v případě umístění u velkých řek. V tom případě by se některé francouzské bloky nemusely v létě odstavovat. Podobně lze využít dokonce i suché chlazení. Je to náročnější a nákladnější, ale lze tak řešit nedostatek vodních zdrojů i případný vliv klimatických změn. Ovšem podobný problém mají i jiné tepelné zdroje, tedy i ty na biomasu nebo spalování zelených plynů.

3. „Těžba uranu způsobuje výrazné znečištění životního prostředí. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) uvedl, že dopady těžby a zpracování uranu jsou srovnatelné s uhlím. Sanace uranových dolů v řadě zemí světa je stále nevyřešeným problémem. Těžba a upracování uranové rudy po sobě zanechaly škody velkého rozsahu i v České republice, která byla nucena na jejich sanace od roku 1989 vynaložit přibližně 50 miliard korun a dalších 60 miliard ještě vydá“. Těžba uranu má negativní účinky. Ovšem objem vytěženého materiálu a počet těchto dolů je o několik řádů nižší než u fosilních paliv. Zároveň je třeba zmínit, že objem vytěžených materiálů a environmentální dopady jsou v tomto případě u obnovitelných zdrojů srovnatelné, či spíše i větší právě u obnovitelných zdrojů. Zvláště, když k tomu připočteme potřebu akumulace. Stačí připomenout dopad těžby lithia, vzácných zemin, či kobaltu a dalších materiálů nezbytných pro větrnou a solární energetiku i baterie. Vyhořelé palivo lze navíc i recyklovat, a tak výrazně snížt nároky na těžbu uranu.

4. „Navzdory desítkám let vývoje jaderného odvětví zůstává problematická otázka nakládání s vyhořelým jaderným palivem a dalšími vysoko radioaktivními odpady, které zůstanou nebezpečné pro biosféru po další statisíce let. Hledání místa pro hlubinné úložiště v České republice se potýká s nesouhlasem dotčených obcí pro zásadní dopady do životů jejich obyvatel a rizika pro podzemní vody.“

Se zacházením s vyhořelým jaderným palivem není žádný technický problém. Jeho objem je velice malý. Celý vyprodukovaný objem za dobu životnosti jaderné elektrárny lze uložit v relativně malém přechodném úložišti v areálu elektrárny. Zde je pod velice přísným a pečlivým dozorem. Zatím nikdy v této oblasti nenastal problém. Navíc lze v případě intenzivního využívání jaderné energetiky počítat s jeho přepracováním a zmenšením jeho objemu i radiochemické nebezpečnosti. I metoda případného konečného uložení byla úspěšně demonstrována ve Finsku a na podobném konečném úložišti se pracuje i ve Finsku. Zde je možné ukázat, a třeba i pozůstatky přírodního reaktoru v Gabonu jasně demonstrují, že takové geologické úložiště je bezpečné. Zároveň lze na příkladu takového úložiště potvrdit, že taxonomie je hodně postavena na politice bez ohledu na technologickou realitu. Je třeba zdůraznit, že o taxonomii zaměřené na jaderné zdroje existuje ve sdělovacích prostředcích celá řada dezinterpretací. Rozebíral jsem to podrobněji v článku na Ekolistu. V případě jaderných zdrojů nejde například o přechodnou dobu jejich využívání a časové limity pro konkrétní podmínky jen zajišťují stabilitu na danou dobu pro investory. Průběžně by se měly dané podmínky posuzovat podle technologického vývoje. Mohou pak zůstat i po daném časovém limitu nebo se změnit. Celkově by měla být taxonomie zaměřena na uplatnění co nejlepší technologie z pohledu udržitelnosti a environmentálního dopadu. To znamená, co největší zaměření na recyklaci vyhořelého paliva. Připomeňme, že vyhořelé palivo vytažené z aktivní zóny musí nějaký rok chladnout v bazénu, pak i desetiletí v suchém přechodném úložišti ve speciálním kontejneru a pak teprve může jít na recyklaci. V případě, že by mělo jít vyhořelé palivo bez recyklace do geologického úložiště, tak by mělo počkat v suchém přechodném úložišti ještě déle. I současné recyklované palivo typu MOX a REMIX může být recyklováno vícenásobně, i když celkový počet recyklací je omezen. Než je tak možné i nerecyklované vyhořelé palivo uložit do trvalého úložiště, uplyne řada desetiletí. To je důvod, proč se s trvalým geologickým úložiště u nás nepočítalo před rokem 2065. Pokud bychom počítali s recyklací, posunuje se jeho potřeba ještě mnohem dále ke konci století. Navíc by se recyklací mohl i dramaticky zmenšit objem silně radioaktivního odpadu, a pak by v případě společné politiky Evropské unie nemuselo být takové úložiště v každém státě Evropské unie. Požadavek vybudovaného trvalého úložiště do roku 2050 pro každý stát využívající jadernou energetiku je tak v taxonomii spíše absurdní. Je tam prosazen protijadernými aktivisty, kteří tak doufají zabránit výstavbě nových jaderných bloků. Pokud se tak v budoucnu přistoupí k vytváření taxonomomie podle reálných vědeckých a technologických znalostí, tak by se právě tato podmínka měla zrušit.

5. „Jaderná energetika je spojena s nebezpečím šíření jaderných materiálů zneužitelných pro jaderné zbraně prostřednictvím civilních jaderných programů.“

Je třeba zdůraznit, že čerstvé a ani vyhořelé jaderné palivo z elektrárenských jaderných bloků nelze využít pro výrobu jaderné zbraně. Ve vyhořelém palivu je po dlouhodobém pobytu v aktivní zóně reaktoru, která se realizuje v případě elektrárenského bloku, široká směs izotopů plutonia, kterou nelze použít pro výrobu jaderné zbraně. Příspěvek širokého využití jaderných technologií může jistě zvýšit riziko šíření vojenských jaderných technologií, které je však jinde podstatně větší než v Evropské unii. Jsou země, které měly jaderné zbraně dříve než jadernou energetiku. Rozvoj jaderné energetiky v Evropské unii navíc toto globální nebezpečí nenavýší.

---

reklama

---