Vojtěch Novotný: Austrálie: volby a ekologie

V právě proběhnuvších parlamentních volbách v Austrálii hrála ekologická témata prominentní roli, již z Evropy můžeme jen závidět. Austrálie patří k tenčící se menšině západních demokracií, kde přežívá „starý dobrý“ systém klasických stran na pravo-levém spektru (od koalice vedené Liberály po Labour Party a Greens) a kde ani do čela klasických stran ještě nevolí podivná individua. Politika není v rozvratu, neboť Austrálie již 27 let nezažila recesi. Vyváží totiž suroviny do stále rostoucí Číny a zpět dováží čínské studenty ke vzdělávání na svých univerzitách. Takto zaplacený australský způsob života je velmi atraktivní, ale má také jednu z největších uhlíkových stop na obyvatele, a to i když nezapočítáme první místo Austrálie v exportu uhlí. Gigantická uhlíková stopa sama o sobě nezaručuje, že se stane volebním tématem. To umožnila až absence silnějšího tématu, totiž ilegální imigrace.

Austrálie ukazuje, jak je ilegální imigrace nepřítelem ekologické akce na záchranu klimatu. Dokud byla živým tématem, ekologické debaty byly považovány za problém druhého řádu, podobně, jak to vidíme dnes v Evropě. Austrálie ovšem svoji krizi, kdy se tisíce migrantů z celé Asie vyloďovaly, nebo tonuly, u západních břehů kontinentu, vyřešila inovativním, i když brutálním, způsobem. Žádný ilegální imigrant není vpuštěn do země, jeho status uprchlíka je posuzován na Papui-Nové Guinei a Nauru, kde jsou také bona fide uprchlíci trvale usídlováni. Je překvapivé, jak málo lidí touží začít nový život na Papui-Nové Guinei, anglicky mluvící zemi s relativně fungující demokracií a rasově i nábožensky tolerantním obyvatelstvem, a raději si cestu přes moře rozmyslí.

Austrálii se tak podařil mistrovský tah. Zůstává otevřenou multikulturní společností, poskytující azyl potřebným, ale děje se tak na základě vyplnění formulářů, nikoli vyplavením na pláž. Zbavila se toxického tématu hrozícího politickým rozvratem, a ještě zachránila stovky lidí od utonutí. Pokud nebude Evropa schopna podobného přechodu od záchranných vest k pohovorům s imigračním úředníkem, stane se diskuse o ekologii nevyhnutelně obětí migrační kontroverze.

Australské volby se za pokračující hospodářské prosperity a klidu na imigrační frontě rozhodovaly zejména na dilematu, zda podporovat ekonomicky ziskový důlní průmysl včetně těžby uhlí, nebo naopak začít uhlíkovou stopu snižovat. Špatnou zprávou je, že ekologie prohrála, koalice vedená Liberály bude pokračovat ve vládnutí. Lepší zprávou je, že uhelná koalice s 5 miliony hlasů by byla poražena ekologickou koalicí labouristů a zelených s 5,2 miliony hlasů, kdyby ovšem taková koalice existovala. Ve skutečnosti 1,2 milionu hlasů pro zelené propadlo, či přesněji vedlo ve většinovém volebním systému k jedinému poslaneckému mandátu.

Volební prohra v jedné z nejbohatších a ekologicky nejvzdělanějších zemí může vést k závěru, že akce proti oteplování planety jsou momentálně demokratickými prostředky v zásadě neprosaditelné. Začínají sílit hlasy, zda by na pořad dne neměly přijít prostředky nedemokratické, a to ve jménu záchrany planety. Environmentální hnutí mělo vždy svoji radikální antisystémovou větev. Ta zůstávala nevýznamná, dokud ji tvořili antikapitalističtí bojovníci, oportunisticky využívající ekologii jako vhodné bitevní pole.

Nyní se ale i část skutečně ekologických aktivistů kloní k názoru, že starý dobrý kapitalismus krizi nevyřeší. Posledních 30 let politického tápání tomu nasvědčuje. Část z nich se domnívá, že i demokracie je problémem, neboť ani tváří v tvář studiím o tom, jakým zločinem je létat na dovolenou či chovat psa, nejeví obyvatelstvo spontánní snahu své chování napravit. Nicméně ještě živá zkušenost z pokusu o radikální řešení jiného vážného problému, totiž nízké životní úrovně dělnictva za divokého kapitalismu, ukazuje na rizika revolučního přístupu. Klimatičtí revolucionáři dneška rozhodně nezavdávají sebemenší důvod k naději, že by zelená diktatura byla úspěšnější než ta rudá.

Ptejme se tedy s Vladimírem Iljičem Leninen: „Co dělat?" Naše ekologické problémy jsou vedlejšími následky vývoje technologií, stejně tak jako jsou jejich řešení. Předchozí kalamita lidstva, totiž populační exploze, mohla být řešena sociálním inženýrstvím, a v Číně také politikou jednoho dítěte řešena byla. Všude jinde kromě Afriky, kde krize trvá, vyřešil problém poměrně bezbolestně příchod konzumní společnosti vedoucí k dobrovolné preferenci malých rodin.

Stejně tak běží závod dobrých a špatných technologií v záchraně klimatu. Zda ty klimaticky šetrné přijdou včas, není vůbec jisté, ale je to naše nejlepší, možná jediná realistická, naděje. Automobil na sluneční elektřinu si jistě každý Australan rád koupí, zejména pokud bude levný, bude létat a mít na palubě gril na veganské sójové krevety, nerozeznatelné od těch pravých.

---

reklama

---