Vratislav Santini: Jak vypadá domorodé amazonské zemědělství?

V poklidném odpoledni si ke mně na lavičku přisedl Don Arturo a povídá mi: „Zítra je u mě minga, přijď v 6 ráno, budeme dělat novou čakru, masato a čiča, na oběd mahaz.“ Při slově čakra by člověk nabyl dojmu, že půjde o nějakou hodinku indické mystiky, ale není tomu tak. Přeložím Arturovu větičku do srozumitelného jazyka. Minga j

e společná práce, formou sousedské výpomoci. Jsou činnosti, které jedinec bude dělat 2 týdny, ale s pomocí přátel to má za dopoledne hotovo. K takové akci si organizátor pozve, koho chce a na oplátku poskytne pití během práce a následně bohatý oběd.

Čakra je místní název pro políčko v pralese. Většinou plochou nepřekračuje rozlohu poloviny fotbalového hřiště. Pouze pěstitelé cocy si dělají lány 2-5 hektarů, ale tyhle aktivity kvetou hlavně v pohraničních oblastech a já popisuji stav kolem soutoku Maraňonu s Ucayali.

Masato je fermentovaný nápoj z yucy. To, co jsou u nás brambory, to je v pralese yuca – ústřední plodina amazonského zemědělství. Yuca je více známa jako maniok, původem z Karibiku a není to Yucca – což je okrasná palmička, prodávaná v zahradnictví. Škrobové hlízy yucy slouží jako příloha k jídlu, dále pro přípravu dvou druhů mouky zvaných fariňa a tapioka a hlavně k výrobě zmíněného nápoje řečeného masato.

Výroba masata je v podstatě jednoduchá věc. Hlízy je povaří asi 20 minut, pak rozmačkají na konzistenci hrubé kaše a tu následně ženy trochu požvýkají a vyplivnou zpět do nádoby. Ústní enzymy nastartují proces fermentace. Následně se fermentovaná kaše rozmíchá ve vodě a výsledkem je nápoj na pohled podobný mléku, více či méně alkoholický, podle doby fermentace.

První den je masato pouze sladká voda. Po třech dnech už má alkoholu dostatek a způsobuje příjemnou lehkou opilost (pokud ho člověk nevypije 4 litry).

Čica je fermentovaný nápoj z mladé kukuřice. Rozvařená kukuřice se smíchá s karamelem trochou skořice a hřebíčku a tresti z vanilky. Po třech dnech je opět obsah alkoholu na rozumné výši.

Mahaz je místní název pro paku nížinou. Velký hlodavec dorůstající asi do váhy 12 kg. Z pralesní zvěře je jeho maso nejhodnotnější.

Když jsem tak rozšifroval, čeho se bude týkat následná práce a co bude k obědu, vydal jsem se nabrousit mačetu.

Když se v Peru řekne v 6 ráno, znamená to v 7. Tak jsme se následujícího jitra sešli vyzbrojeni mačetami a sekerami. Každý jsme vypili litr masata na snídani a vydali jsme se do pralesa. Bylo nás 12, jako apoštolů u večeře. Záhy jsme dorazili na místo, kde Arturo hodlal vykácet les, a pustili se do práce.

V prví fázi se mačetami poseká všechno, co se mačetami posekat dá. Stát se nechají stromy určené pro sekeru, a pokud je to nutné, i pro motorovou pilu. Masato je k dispozici v 20 litrových nádobách.

Posekat křoviny a stromky na ploše asi 70 x 70 metrů nám trvalo tři hodiny. Při této práci jsou největším nebezpečím vosy, které zhusta mají hnízda na spodních stranách listů. A když člověk takovou větev usekne, pěkně je to naštve a útočí nejraději přímo do tváře. Takže takový průměr byl pět žihadel na osobu. Bodnutí vosy odezní po 20 minutách. Větší bolest přináší kousnutí mravence isula. Tenhle mravenec má běžně tři cm a jeho kousnutí přináší minimálně 12 hodin krystalické bolesti.

Všechno, co už leží na zemi, se mačetami rozseká tak, aby žádné větve nečněly do vzduchu. V druhé fázi se sekerami pokácí stromy, na které mačeta nestačila. A tak zatímco já porcuju mačetou poslední padlé stromky, slyším za sebou: „Hej gringo, pozor!“

Otáčím se a vidím, že na mě padá pěkný košatý kmen. To chlapec s hovězí silou začal kácet stromy, aniž by si dělal starosti s tím, jestli před nimi náhodou někdo není. Rychlým skokem se schovám za další stojící velikán a větve padajícího stromu mě minuly. Tak jsem se raději přesunul na druhou stranu čakry, kde už byly velké stromy na zemi, a mačeta měla opět karneval.

V poledne byla celá plocha vykácená a rozsekaná tak, že zem pokrývala půlmetrová vrstva listí a větví.

Nutno říci, že jsme při té práci společně vypili masata 80 litrů a popravdě, končili jsme všichni tak opilí, že se stále podivuji, že akce neskončila nějakou tragickou nehodou. Na to jsme se domotali zpět do domu, kde už seňora Celia čekala s obědem.

Takhle vykácená plocha se nechá dva týdny schnout. Nová čakra se vždy zakládá v období sucha, nejlépe od září do vánoc. V tu dobu prší pomálu a spalující Slunce za dva týdny vysuší všechny větve i menší kmeny.

Pokud se zakládá pole s banány, je možné následně volit dvě metody. První spočívá v tom, že se sazenice banánů zasází rovnou do vykácených větví. Když se potom celá plocha zapálí, sazenice sice shoří také, ale podzemní část požár přežije a nové rostliny prý vyrostou silnější. Obvyklejší je ale postup jednodušší, tedy, že se celá čakra nechá dva týdny schnout, pak se zapálí a po dodatečném vyčištění osází a oseje.

Když už jsem se zmínil o banánech, je dobré říci, že odrůda Cavendish (která se prodává v evropských obchodech) se v Amazonii nevyskytuje. Nejběžnějším druhem banánů je Platano. Velikostí připomíná odrůdo Cavendiš, ale není tak sladká a nejčastěji se připravuje jako příloha ve stadiu nezralosti, tedy, když jsou banány zelené.

Z dalších odrůd je to především Manzana – malé sladké banány asi do délky 10 cm, Guineo – krátké tlusté a velmi sladké plody. Jako příloha také odrůda Bellako – banány dorůstající délky až 50 cm. Z dalších mohu jmenovat rasy jako Capirona, Prata – jediná odrůda, co snese zaplavení, Guineo colorado – plody temně fialové a stvol co dorůstá 3,5 metru. Všechno jsou to banány, větší, menší, sladké či ne, ale jak už jsem řekl, hlavní odrůdou je Platano.

Dodatečné čištění čakry je závislé na tom, jak dobře vykácená hmota shořela. Pokud se větve nechají čnít do vzduchu, shoří na nich pouze listí a po vypálení plochy zůstane změť kmenů a větví. V takovém případě pak nezbývá, než zakládat další a další ohně a na ně vršit nespálené dřevo.

Čas, který člověk ušetřil při porcování zelených větví, potom několikanásobně stráví pálením klacků. Na spáleništi nakonec zůstanou pouze kmeny, na které člověk bez motorové pily nestačí.

Nejrychlejší plodinou je kukuřice. Sklizeň po třech měsících. Yuca se dá sklízet po půl roce, v závislosti na odrůdě, banány platano po devíti měsících. Kukuřice se seje v rozestupech asi metr, yuca metr a půl a na volná místa se sem tam zasadí sazenice banánu či ananas.

Yuca je stěžejní plodinou Amazonie. Často se v literatuře objevuje informace, že je yuca sama o sobě jedovatá a teprve po uvaření se dá konzumovat. To ale platí pouze u jediné odrůdy, které se říká hořká yuca a používá se k výrobě mouky zvané tapioka. Centrum pěstování hořké yucy je od brazilského Manaosu dál po proudu. Všechny ostatní odrůdy jsou poživatelné rovnou od přírody. Rozdíly v odrůdách jsou především v době, kterou rostlina vyžaduje od sázení ke sklizni.

Nejrychlejší druh je Seňorita, která je v dobré půdě připravená ke sklizni po třech měsících. Další tipy, jako Sarajako, Vidrio, Motelillo, Lagarto růro …, je dobré nechat v zemi asi rok. V hlízách velký rozdíl není, některé jsou bílé, jiné nažloutlé či s růžovou slupkou, ale na talíři chutnají stejně.

Když se sází a seje na novou čakru, většinou se v jedné akci zaseje a zasází vše, a tak je pole směsí kukuřice, yucy a banánů v jakési harmonické mozaice. Kukuřice se seje tak, že se špičatým klackem udělá důlek asi 15 cm a do něj se hodí tři semena. Yuca se pěstuje z řízků, nikdy ne ze semen. Kmínek staré yucy se naseká na kusy asi 25 cm a ty se vodorovně zasunou pod zem.

Ananas vytváří pod plodem prstenec odnoží, takže ani zde není třeba pracovat se semeny. Stejně tak kolem banánové rostliny vyráží spousta nových odnoží a ty se pouze přesazují na nové pozice.

Když je pole takto osázené, není asi tak dva měsíce co na něm dělat. Potom přichází na řadu pletí, kterému se tady říká kultivace. Vypadá to tak, že indiánky mačetou odstraní veškerý plevel i s kořínky, takže na poli zůstanou jen kulturní plodiny a jinak holá zem. Při tenké vrstvě úrodné zeminy toto počínání napomáhá erozi.

Kultivace se provádí zhruba každé dva měsíce, když je plevel asi metrový.

Celý život indiánů je od nepaměti plný pověr a zemědělství z tohoto klišé nijak nevybočuje. Akceptovat mohu zvyk, že nic se neseje ani nesází na novoluní. Pouze u cukrové třtiny na tom prý nezáleží. Některé panímámy jsou toho názoru, že za novoluní by se nemělo ani na políčko chodit, možná ani na něj myslet.

Pro dokreslení ještě uvedu pár veselých příkladů. Například když ze stromu padá ovoce ještě nezralé, tak je prý nutno kmen za úplňku bičovat dámskými kalhotkami. Pokud strom nedává ovoce vůbec, znamená to, že je to samec a je třeba ho bičovat pánskými slipy, samozřejmě taky za úplňku.

Jednoho rána jsem chytil v řece dva pěkné rejnoky a přinesl jsem je do domu své kmotřenky, aby je její máma připravila k obědu. Tušil jsem, že provede nějakou nepředloženost a tak jsem už dopředu hlásil. „Hele, mám tady dva rejnoky, někdo to nejí, ale já to budu jíst s chutí, tak zatím čau“. A zase jsem šel rybařit. Odpoledne se vracím a rozhlížím se po kuchyni. „Co hledáš?“ ptá se mě konmadre. „No, dívám se, kde jsou moji rejnoci“ odpovídám. „Víš, darovala jsem je sousedce, protože nechci, aby mi uschly rostliny – a včera jsem sázela buráky a to potom nemůžeš jíst rejnoka,“ informuje mě kuchařka.

Chytám se za hlavu. „Bože, konmadre, tvoje pověrčivost mě straší, jakou souvislost má asi to, cos dělala včera, a dnešní jídlo? Odpovím si sám, žádnou!“ „Nevěříš, protože to nevidíš,“ povídá ona a tím byla celá věc odbytá. A na oběd špagety.

Potom mě informovala, že když chytáš v kuchyni na pekari, tak potom nemůžeš jít na pole s kukuřicí, protože kukuřice jinak popadá na zem jako při větru. Pálivou papriku prý není dobré sklízet za novu, protože jinak rostlina uschne a nikdy ji nesmí sklízet osoba, která ji nesázela, protože, jak jinak, rostlina uschne. Tak to jen tak na ukázku a teď zase k reálným věcem.

Velkou slabinou pralesa je malá bonita půdy. V blízkosti velkých řek, jako je Ucayali či Amazonka, přinese každoroční záplava novou písčitohlinitou vrstvu a rostlinám se tu dobře daří. Na březích Ucayali se zhusta pěstuje rýže, papaja, melouny a cukrová třtina. Ale kousek dál od velkých toků, kde je zem zaplavovaná vodou z pralesa, je půda jílovitá s tenkou vrstvou úrodné černozemě.

Tenkou vrstvou myslím dva až 10 cm. Což opravdu není mnoho. A proto se plodiny omezují hlavně na kukuřici a yucu, které nejsou tak náročné, pokud je půda obohacená uhlíkem ze spáleniště. Navíc málokterá rostlina snáší zaplavení a tak, když stoupne voda dříve, než je co sklízet, je vše ztraceno. A proto je potřeba vše sklidit nejpozději v březnu.

Políčka v nízkých částech Amazonie plodí dva roky a potom se opět nechají zarůst lesem a je potřeba se s čakrou přesunout o kus dál. Tento letitý cyklus poskytuje stálý, i když ne příliš bohatý zdroj obživy a prales tím nijak netrpí.

Naprosto jiný přístup má moderní intenzivní zemědělství, které můžeme pozorovat v Brazílii, ale i v Peru, Columbii. Velká společnost koupí kus pralesa, s obřími stroji ho vykácí a založí mnohahektarové plantáže kakaa, olejové palmy či avokáda. Traktory pak rozváží tuny hnojiva a herbicidů a zhruba pět let je úroda bohatá. Následně je půda totálně zničená, ale těch pět let asi dostatečně pokrylo náklady. Takhle se ale hospodaří ve velkém všude, tak proč ne v Jižní Americe.

Drobné zemědělství vesničanů, s mačetou a motykou, nemůže cenou nikdy konkurovat produktům z plantáží. Stejně jako rajčata ze zahrádky kvalitou vysoce převyšují rajčata z obchodu, ale když si pak člověk spočítá čas strávený pěstováním a výnos, zjišťuje, jak drahou zeleninu vyprodukoval.

---

reklama

---